III. ÚS 1659/12
III.ÚS 1659/12 ze dne 30. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1428/2011, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 5 To 89/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 8. 2010 sp. zn. 48 T 6/2009 stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by ve stanovené lhůtě stěžovatel peněžitý trest nevykonal, vyměřil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně protiústavně omezil jeho právo na obhajobu, neboť do dne konání hlavního líčení dne 9. 8. 2010 nevěděl, že dojde k výslechu zaměstnankyně Kriminalistického ústavu Praha Ing. Luňákové, což odporuje ustanovení § 198 odst. 1 a 3 tr. řádu, přičemž znalecký posudek vyhotovený jmenovanou Ing. Luňákovou obhájce obdržel až bezprostředně před hlavním líčením. Nejvyšší soud se však touto námitkou věcně nezabýval, ačkoli odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, a podle stěžovatele není udržitelný názor, že tomuto dovolacímu důvodu lze podřadit jen skutečnost, kdy obviněný neměl obhájce. Stěžovatel připouští, že obhájce žádal o odročení hlavního líčení (které následně proběhlo ve dnech 9. 8. 2010 a 10. 8. 2010) právě s návrhem na výslech Ing. Luňákové, ovšem nemohl vědět, zda tento výslech bude skutečně proveden, neboť vedení řízení a dokazování je věcí soudu.

Dále stěžovatel polemizuje s hodnocením znaleckých posudků a odborných vyjádření obecnými soudy a dovozuje, že též postupy soudu při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nejsou striktně odděleny od právního posouzení takových zjištění, v důsledku čehož v dovolacím řízení uplatnil argumentaci poukazující na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu procesně regulérně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 3 Tdo 91/2011).

Stěžovatel podrobně oponuje dokazování znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, týkajícími se jeho údajné manipulace s kupními smlouvami (výměny listů). Rozhodující soudy v případě vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz ze dne 14. 8. 2009 neučinily závěry z konstatování, že manipulace se smlouvami nebyla zjištěna jednoznačně a nepřipustily k důkazu znalecký posudek Vladimíra Malovika (vyznívající v jeho prospěch) s vysvětlením, že podle odposlechu telefonického hovoru se jej pokusil ovlivnit (požadoval "udělat to tak, jako že do smlouvy nebylo šaháno"); stěžovatel pak dovozuje, že soudní příkaz podle § 88 odst. 1 tr. řádu se vztahoval ke skutku spočívajícímu v podvodném jednání, jehož součást údajné ovlivňování znalce nepředstavovalo. Obecné soudy podle stěžovatele též nepřistoupily k hodnocení jemu příznivého znaleckého posudku RNDr. Miroslava Musila a přecenily revizní posudek Kriminalistického ústavu Praha vyhotovený Ing. Luňákovou; nejenže se adekvátně nezabývaly společným posudkem znalců V. Malovika a M. Musila, ale ani nepřikročily k výslechu těchto znalců. Vrchní soud v Praze uvedl, že trestné jednání bylo dokázáno přímými důkazy, což neodpovídá skutečnosti.

Stěžovatel upozorňuje i na další údajná procesní pochybení obecných soudů. Odvolací soud se nezabýval námitkami vztahujícími se k vnitřním rozporům a neurčitým údajům ve vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz, neměl být odmítnut znalecký posudek V. Malovika, a teprve následně přicházelo v úvahu hodnocení posudku jako nedostatečného. Posudek Kriminalistického ústavu Praha soudy označily za revizní, avšak trestní řád neposkytuje oporu pro závěr, že jde o posudek "významnější" či "pravdivější". Tento posudek měli vyhotovit dva znalci (§ 105 odst. 4 tr. řádu), de facto jej zpracovala Ing. Luňáková a RNDr. Marek Kotrlý jej pouze spolupodepsal. Zjištění, že se smlouvami bylo manipulováno, soudy nevysvětlují, jmenovitě kdy se tak stalo, zda k výměně listů došlo až po připojení podpisů nebo dříve (což by jeho trestnou činnost vylučovalo).

K ústavní stížnosti podaly oba soudy vyjádření, jež byla intimována stěžovateli, který na ně neodpověděl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel převážně pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

Ve vztahu k námitce nedostatečného procesního prostoru pro přípravu k hlavnímu líčení je v kontextu ústavněprávního přezkumu relevantní, že stěžovatel nepolemizuje s vyjádřením Vrchního soudu v Praze (zaslaným mu k replice), že tuto námitku do odvolání nezahrnul, ač mu v tom nic nebránilo (srov. text odvolání, procesní spis, č. l. 1891 a násl.), což ji činí nepřípustnou z hlediska vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Lze dodat, že stěžovatel nenaznačil, jakou oponenturu by v případě, že by měl k dispozici odlišné časové podmínky, by poté (kromě výhrad, které již v řízení vznesl) mohl uplatnit. Jinými slovy, stěžovatel relevantně netvrdí (tím spíše nedokládá), že vytýkaný procesní postup měl potenciál průmětu do jeho výsledku, resp. do napadených rozhodnutí. Stěžovateli též nelze přisvědčit, jestliže bagatelizuje význam okolnosti, že soud prvního stupně k hlavnímu líčení předvolal Ing. M. Luňákovou poté, co jej o to sám požádal; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).

Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek Nejvyššího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozeným), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

V ústavněprávní rovině neobstojí ani výtky týkající se obsahu znaleckých posudků a odborných vyjádření. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění (včetně zjištění vycházejících ze znaleckého dokazování) nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo a obecné soudy se nezpronevěřily ani zásadám, které Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013. Rozhodující soudy respektovaly též omezení vyplývající z § 88 odst. 1 tr. řádu, přičemž předmětný odposlechnutý hovor (resp. jeho příslušná část) se týkal jednání, pro něž bylo o nařízení odposlechů žádáno.

K dalším procesním pochybením namítaným stěžovatelem se patří uvést následující.

Údajné nedostatky ve vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz ústavněprávního rozměru nedosahují a nadto obecné soudy přijaly své závěry z řady dalších (konkretizovaných) důkazních pramenů. Zabývaly se obsahem posudku Kriminalistického ústavu Praha, resp. jeho autorstvím na argumentovaném základě a stěžovateli nelze přisvědčit, že k němu a priori přistupovaly coby k důkazu určujícímu.

Další rozhodné okolnosti - včetně časového zařazení zjištěné manipulace s listinami, z nichž sestávaly kupní smlouvy - podle obecných soudů vyplývají též z dokazování specifikovanými svědeckými výpověďmi. Úvahy poukazující na další skutkové verze vznáší stěžovatel coby pouhé nepodložené spekulace, bez adekvátní konkretizace důvodů, z nichž by bylo možné přesvědčivě dovodit, že by tyto výhrady mohly mít objektivně průmět do obsahu skutkových závěrů, které obecné soudy přijaly.

Na základě řečeného a jeho shrnutím tedy nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.