III. ÚS 1653/09
III.ÚS 1653/09 ze dne 3. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. I. O., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/06, Liberec II, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícím v postupu Okresního soudu v Liberci ve věci vedené jím pod sp. zn. 18 C 33/2004, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2009, stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že jeho manželství bylo pravomocně rozvedeno v roce 2001. V roce 2004 podala jeho bývalá manželka žalobu k Okresnímu soudu v Liberci na vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Protože i po výzvě soudu nebyl zaplacen soudní poplatek, řízení bylo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 10. 2005 č. j. 18 C 33/2004-30 zastaveno.

O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud tak, že usnesením ze dne 31. 1. 2006 č. j. 36 Co 480/2005-36 toto rozhodnutí potvrdil s tím, že současně konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně podáním ze dne 18. 11. 2005 svůj návrh na vypořádání SJM zpět. Závěrem odvolací soud zmínil, že soud prvního stupně po právní moci usnesení rozhodne o zpětvzetí žaloby. K tomu však údajně do doby podání ústavní stížnosti nedošlo.

V tomto postupu Okresního soudu v Liberci, jako jiném zásahu orgánu veřejné moci, spatřuje stěžovatel odmítnutí spravedlnosti, neboť soud prvního stupně se prý odmítl řídit pokynem odvolacího soudu, přičemž neumožnil stěžovateli se ke zpětvzetí návrhu žalobkyně vyjádřit. Je prý tak ze strany označeného soudu nepřípustně zasahováno i do jeho majetkových práv, neboť ohledně SJM se tak uplatnila právní domněnka podle ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "přikázal Okresnímu soudu v Liberci ve věci vedené jím pod sp. zn. 18 C 33/2004 rozhodnout o zpětvzetí žaloby na vypořádání společného jmění manželů".

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 13. 10. 2005 č. j. 18 C 33/2004-30 podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, řízení o žalobě J. O. o vypořádání společného jmění manželů zastavil.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 1. 2006 č. j. 36 Co 480/2005-36 o odvolání stěžovatele rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že i když v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně svůj návrh zpět, rozhodování soudu o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku poplatníkem má "přednost" před dispozitivním úkonem účastníka řízení, jakým je zpětvzetí žaloby.
III.

Ústavní soud dřív, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda").

Ustanovení § 72 odst. 5 citovaného zákona uvádí, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti "jinému zásahu (opatření) orgánu veřejné moci" v němž spatřuje porušení svých procesních práv a práva vlastnit majetek. Tento "jiný zásah" má spočívat v tom, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s pokynem dovolacího soudu a nerozhodl o zpětvzetí návrhu žalobkyně za situace, v níž došlo pro nezaplacení soudního poplatku k zastavení řízení.

Ústavní soud, aniž by se zabýval důvodností námitek směřujících proti údajnému pochybení soudu prvního stupně (Okresního soudu v Liberci), zjistil, že ústavní stížnost je opožděná, neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Je totiž z připojených listin a tvrzení stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti nepochybné, že od "jiného zásahu orgánu veřejné moci", který stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje, uplynula zákonem o Ústavním soudu stanovená lhůta.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.

Obiter dictum lze poznamenat, že stěžovatel (ač řádně zastoupený advokátem) zvolil při podání ústavní stížnosti postup, který je v řízení před Ústavním soudem nepřijatelný. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) plyne, že stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny prostředky k ochraně práva, které nabízí vnitrostátní právní řád. Vyčerpání těchto předchozích prostředků musí stěžovatel nejen tvrdit, nýbrž též prokázat.

Stěžovatel v rubru ústavní stížnosti sice uvádí, že ústavní stížnost podává "proti sdělení Okresního soudu v Liberci č. j. 18 C 33/2004 ze dne 22. 3. 2007", avšak zmiňované "sdělení" nejen nepřiložil, ale ani neuvedl jeho obsah. Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ústavní funkce, není povinen sám pátrat po pramenech tvrzených skutečností; je na stěžovateli, aby sám dbal na ochranu svých práv a aby opatřil a Ústavnímu soudu předložil potřebné podklady svých tvrzení.

Stěžovatel rovněž nijak nedoložil, že by využil k ochraně svých práv možností, které poskytuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, např. stížnosti na průtahy v řízení (§ 172 a násl. citovaného zákona) nebo podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a).

Lze dodat, že nevyčerpání všech procesních prostředků sloužících k ochraně práva rovněž zavdává důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti a jejího odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2009

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.