III. ÚS 165/07
III.ÚS 165/07 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. H., právně zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 5 Tdo 882/2006, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006 č. j. 12 To 73/2006-1264, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. 9 T 10/2005 uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin byl podle § 128 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Dle skutkových zjištění nalézacího soudu spáchal stěžovatel uvedený trestný čin (zkráceně řečeno) tím, že v období nejméně od 1. 11. 1995 do 3. 3. 2003 v Turnově i na jiných místech jako zaměstnanec obchodní společnosti Eurosat CZ, s. r. o. s předmětem podnikání mimo jiné obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zařazený ve funkci vedoucí oblastní pobočky Turnov i přes ustanovení pracovní smlouvy výslovně mu zakazující podnikání ve stejném oboru činnosti jako zaměstnavatel, v úmyslu zvýšit své příjmy, souběžně s tímto pracovním poměrem podnikal i jako fyzická osoba na základě živnostenského listu vydaného pro živnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v rámci živností volných, a takto oslovoval zákazníky svého zaměstnavatele, ale i další podnikatele, následně s nimi uzavíral četné smlouvy o prodeji stejného sortimentu zboží, jaký nabízela i společnost Eurosat, s. r. o., a tímto jednáním svého zaměstnavatele připravil o zisky z prodeje zboží, které dodal zákazníkům vlastním jménem a sobě tak zajistil postupné zvyšování obratů a zisků své firmy.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. 12 To 20/2006 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Proti tomuto zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu však nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch stěžovatele, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 5 Tdo 882/2006 rozhodl tak, že z podnětu dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil zprošťující rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2006 a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ve věci podruhé ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2006 č. j. 12 To 73/2006-1264 tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. 9 T 10/2005 ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud znovu tak, že při nezměněném výroku o vině i výroku o náhradě škody stěžovateli uložil podle § 182 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Pod bodem II. ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo odvolání poškozené společnosti Eurosat, s. r. o. jako nedůvodné zamítnuto.

V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že již ve fázi přípravného řízení policejní orgán postupoval zaujatě ve prospěch poškozené společnosti Eurosat, s. r. o., jíž protizákonně předával cenné obchodní informace, jež "vytěžil" během výslechů stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení dle názoru stěžovatele uvěřily pouze části důkazů, zejména výpovědím zaměstnanců a zástupců strany poškozené, zatímco nebraly náležitě v potaz důkazy vyvracející vinu stěžovatele. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že dle jeho přesvědčení v obdobné trestní věci jiných osob došlo orgány činnými v trestním řízení k odložení věci. Těžiště argumentace stěžovatele představuje kritika postupu Nejvyššího soudu ČR ve věci dovolání nejvyšší státní zástupkyně, z jehož podnětu došlo ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud sice dovolání státní zástupkyně označil za přípustné, avšak své rozhodnutí "neopřel o argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, ale ocitoval komentář k trestnímu zákonu Šámal, Púry a Rizman a toto své rozhodnutí podpořil judikáty, které však ani zdánlivě svým obsahem a zejména skutkovým vymezením neodpovídaly případu stěžovatele". Dle názoru stěžovatele došlo uvedeným postupem Nejvyššího soudu k porušení zásady rovnosti stran v trestním řízení, neboť dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí vlastně suploval roli dovolatelky, jež sama "neunesla důkazní břemeno". Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze byl po zrušení výše uvedeného zprošťujícího rozsudku při dalším rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu, stěžovatel proti jeho pravomocnému rozhodnutí již konkrétních námitek neuvádí; s ohledem na předchozí polemiku s postupem dovolacího soudu dle názoru stěžovatele ani nové rozhodnutí soudu odvolacího z hlediska kautel ústavního práva obstát nemůže.

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla stručná a odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu dovolacího soudu ve svém vyjádření zrekapituloval obsah ústavní stížnosti, již označil za zjevně neopodstatněnou. Ve vztahu k námitkám stěžovatele účastník stručně poukázal na zásadu obžalovací dle § 2 odst. 8 tr. řádu a zásady vyhledávací a materiální pravdy ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, s tím však, že v dané věci Nejvyšší soud žádné dokazování neprováděl, neboť skutkový stav byl správně zjištěn. Polemiku stěžovatele označil účastník řízení za nedůvodnou, neboť odkazy na komentář a ustálenou judikaturu mají pouze dopomoci k instruktivnosti rozhodnutí. K porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele dle obecného soudu nedošlo.

S ohledem na to, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti či pro rozhodnutí Ústavního soudu podstatnou argumentaci, jež by nebyla zřejmá již z napadených rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR); není povolán k výkladu podústavního práva nebo k přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud může zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Sjednocování výkladu ustanovení trestního zákona je doménou Nejvyššího soudu. Uplatní-li Nejvyšší soud jako soud dovolací svou kasační pravomoc k dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu ust. § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu zpravidla jen v případech takové interpretace právních norem, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus, nerespektování zásad subsidiarity trestní represe a humanismu demokratického trestního práva atp., srov. i nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, III. ÚS 747/06, III. ÚS 148/09 dostupné v databázi NALUS). Porušení ústavně zaručených základních práv však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace stěžovatele je zcela nepřiléhavá, vycházející ze zkresleného pochopení role dovolacího soudu a postavení stran v dovolacím řízení, resp. v opravném řízení trestním vůbec. Je pravda, že zásada oficiality je po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. v opravných řízeních omezena, neboť dříve uplatňovaný revizní princip byl nahrazen principem tzv. vymezeného přezkoumání, jež spočívá v tom, že orgán rozhodující o opravném prostředku je vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými vadami, resp. důvody uvedenými v opravném prostředku (blíže viz např. výklad in: Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2 přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 821-822). V zákonné úpravě dovolání je omezený rozsah přezkumné povinnosti vyjádřen zejména v ust. § 265i odst. 3 věta první tr. řádu, podle nějž, neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání z důvodů dle odst. 1 téhož ustanovení, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Vázanost "důvody uvedenými v dovolání" se ovšem vztahuje na zákonné důvody dovolání, jejichž taxativní výčet je uveden v ust. § 265b tr. řádu, nikoli na právní argumentaci, jíž dovolatel své tvrzení o naplnění některého z dovolacích důvodů označenými výroky napadeného rozhodnutí podepřel. Nelze souhlasit s takovým výkladem stěžovatele, podle nějž by v případě ne zcela přiléhavé právní argumentace nejvyšší státní zástupkyně, obsažené v odůvodnění dovolání v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud musel dovolání jako nepřípustné odmítnout, byť by sám shledal, že napadené rozhodnutí je ve smyslu dovolatelkou označeného důvodu dle § 265b tr. řádu skutečně chybné. Takovýto výklad by dovolací soud fakticky zbavil možnosti v uvedených případech samostatně trestněprávní normy interpretovat a byl by rozporu se zásadou, že právě soud (a nikoli strany) nese v soudním stadiu trestního řízení odpovědnost za správnost a odůvodněnost meritorního rozhodnutí (viz článek 4, článek 81, článek 90 Ústavy ČR, článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud připomíná, že ani v řízení dovolacím není suspendována povinnost dovolacího soudu podle zákona usilovat o naplnění účelu trestního řádu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 tr. řádu.

V projednávané věci Ústavní soud navíc konstatuje, že výtky stěžovatele neodpovídají skutečnosti, neboť odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu v podstatě jen rozvádí a precizuje právní argumentaci uvedenou nejvyšší státní zástupkyní v dovolání. Zcela zjevně neopodstatněné jsou námitky stěžovatele ohledně "nesprávných" či "neaplikovatelných" soudních rozhodnutí, na něž je v napadeném usnesení odkazováno. Stěžovatel sám uznává, že český právní řád není postaven na precedenčním principu a obecný soud je při svém rozhodování vázán toliko zákonem (resp. mezinárodní smlouvou, viz článek 95 odst. 1 Ústavy ČR). Odkazy na ustálenou judikaturu v soudním rozhodnutí slouží zejména k ozřejmění argumentace soudu a jejímu zasazení do širšího kontextu rozhodovací praxe a názorů právní nauky. Je sice pravda, že zcela arbitrární rozhodování soudu v rozporu se zásadou de similibus eadem est judicium ("v podobném třeba rozhodovat podobně") by mohlo představovat porušení rovnosti před zákonem (srov. článek 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny; o takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť výklad ust. § 128 odst. 2 tr. zák., provedený v napadeném rozhodnutí Nejvyšším soudem, rozhodně není projevem libovůle dovolacího soudu, jenž by se v konkrétní trestní věci neodůvodněně a radikálně odchýlil od výkladu trestního zákona obecnými soudy jinak zastávaného.

Ohledně zbylé části námitek stěžovatele je nutno konstatovat, že mají povahu jen velmi paušálně vyjádřeného nesouhlasu s postupem obecných soudů při dokazování v jeho trestní věci. Stěžovatel ani neoznačuje důkazní návrhy, jež dle jeho tvrzení měly být obecnými soudy neodůvodněně zamítnuty; neoznačuje konkrétní a z hlediska viny trestným činem relevantní důkazy, jež měly být opomenuty. Skutečnost, že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000), neznamená, že by stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžovalo břemeno tvrzení a neměl tudíž povinnost ve svém návrhu nabídnout konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2540/09).

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný, jenž byl Ústavní soud nucen podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání usnesením odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.