III. ÚS 1648/09
III.ÚS 1648/09 ze dne 10. 3. 2010

N 47/56 SbNU 515
K aplikaci moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o.s.ř.

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 10. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1648/09 ve věci ústavní stížnosti A. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 54 Co 42/2009-45, kterým bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o nákladech řízení ve věci náhrady škody z dopravní nehody.
Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 54 Co 42/2009-45 se zrušuje.
Odůvodnění

Stěžovatel se prostřednictvím včas podané ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného usnesení, kterým bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o nákladech řízení účastníků ve věci náhrady škody z dopravní nehody. Uvedl, že ke vzniku škody došlo za situace, když první žalovaný nezvládl psa neupoutaného na vodítku, pes vběhl do vozovky pod kola automobilu řízeného druhou žalovanou, ta pak ve snaze psu se vyhnout narazila do jeho vozidla, které poškodila. Nehodu vyšetřující policie určila jejím viníkem prvního žalovaného, jemuž uložila také pokutu ve výši 1 000 Kč, a proto také vedle řidičky a provozovatelky vozidla, kterým byla škoda způsobena, žaloval společně a nerozdílně jak policií označeného viníka, tak tuto provozovatelku automobilu. Po podání žaloby pak za druhou žalovanou uhradila škodu Česká pojišťovna a jemu nezbylo než vzít žalobu zpět. Soud prvního stupně řízení zastavil, přičemž rozhodl o nákladech řízení tak, že náklady řízení ve vztahu mezi ním a druhou žalovanou nepřiznal, uložil mu však povinnost uhradit náklady řízení prvnímu žalovanému ve výši 27 590 Kč, toto rozhodnutí odůvodnil § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud podanému odvolání proti povinnosti k úhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému v celém rozsahu nevyhověl, snížil pouze jejich výši, zavázal však stěžovatele k úhradě nákladů prvnímu žalovanému, vzniklých mu v odvolacím řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud vyslovil, že výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení odpovídá § 146 odst. 2 větě první občanského soudního řádu, což odpovídá i tomu, že o zavinění škody prvním žalovaným nebylo provedeno dokazování. Takové rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti označil za nespravedlivé, učiněné v rozporu s principy spravedlnosti, s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3270/07 ze dne 17. 9. 2008 (N 154/50 SbNU 361) či II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008 (N 58/48 SbNU 857) a vyslovil přesvědčení, že kdyby soudy rozhodovaly v souladu s § 1 až 3, 6, 132 a 153 občanského soudního řádu, jakož i s ustanoveními § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 občanského zákoníku, pak by mu, jako osobě poškozené lehkomyslným jednáním prvního žalovaného, nemohly uložil povinnost k náhradě nákladů řízení tak, jak ve svých rozhodnutích učinily.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v písemném vyjádření ze dne 27. 1. 2010 k obsahu stížnosti vyslovila přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušila práva stěžovatele, a proto pro vyhovění jeho stížnosti nejsou dány důvody. Poukázala na obsah žaloby směřující proti dvěma subjektům a uvedla, že žalobce v takovém případě mohl počítat s rizikem povinnosti uhradit náklady žalovanému, proti němuž vezme žalobu zpět, když nebyl zjištěn důvod k tomu, aby si ten nesl náklady sám, poněvadž nebylo ani zjištěno, že by byl (mohl být) skutečně subjektem pasivně legitimovaným, tedy odpovědným či spoluodpovědným za škodu žalobce. Současně sdělila, že souhlasí s projednáním stížnosti bez ústního jednání.

K výzvě Ústavního soudu zástupce stěžovatele sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Pro souhlas účastníků bylo od ústního jednání upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Z obsahu ústavní stížnosti, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 54 Co 42/2009-45, spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 117/2006, v jeho přílohách založeného oznámení České pojišťovny žalobci (ze dne 11. 4. 2005) a také protokolu o nehodě v silničním provozu s projednáním ze dne 15. 3. 2005 bylo zjištěno, že dle šetření Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy, Dopravního inspektorátu - ODN, Praha 4, Kongresová 2, č. j. PSP-1859/DN-2-2302-2005, dne 15. 3. 2005 došlo ke srážce vozidla žalobce, nyní stěžovatele, s vozidlem druhé žalované, která ve snaze vyhnout se do vozovky vběhnuvšímu psu najela do protisměru, čímž došlo k poškození automobilu žalobce, a tedy škodě předběžně vyčíslené částkou 50 000 Kč, současně pak byla prvnímu žalovanému, tj. T. K. (vedoucímu vběhnuvšího psa), uložena pokuta ve výši 1 000 Kč za přestupek, kterého se dopustil tím, že porušil ustanovení § 4 písm. a) a b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). K úhradě škody nedošlo, Česká pojišťovna dne 1. 4. 2005 žalobci sdělila, že z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nehodlá plnit s poukazem na policií zjištěného viníka T. K., poškozený podal poté žalobu k příslušnému soudu dne 7. 12. 2005 proti společně a nerozdílně žalovaným 1. T. K. a 2. U. O. Jmenovaným bylo uloženo platebním rozkazem ze dne 10. 4. 2006 uhradit žalobci společně a nerozdílně 110 486 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 25 725 Kč, proti platebnímu rozkazu podali odpor oba žalovaní, přičemž první žalovaný odpor ze dne 25. 4. 2006 odůvodnil před soudem dne 11. 1. 2007 poukazem na nedostatek pasivní legitimace na jeho straně, druhá žalovaná pak podáním ze dne 20. 4. 2006, v němž uvedla, že škoda byla v plné výši již uhrazena Českou pojišťovnou, a. s. Druhá žalovaná současně navrhla připuštění vstupu pojišťovny do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, soud návrhu vyhověl usnesením ze dne 11. 1. 2007. Při jednání nařízeném na 29. 5. 2007 sdělil vedlejší účastník, tj. Česká pojišťovna, že druhou žalovanou nepovažuje za osobu odpovědnou za škodu, navrhl zamítnutí žaloby směřující proti ní a za viníka a odpovědného za škodu označil prvního žalovaného. Současně uvedl, že proti němu podal rovněž žalobu na náhradu škody z pojistného plnění ve výši 50 388 Kč. V souvislosti s jednáním nařízeným na 19. 7. 2007 sdělili žalobce a zástupce vedlejšího účastníka, že se pokusí o mimosoudní vyřízení věci, o čemž podají zprávu soudu ve lhůtě do konce srpna 2007, jak vyplývá ze sdělení zástupce žalobce soudu ze dne 5. 6. 2008, k úhradě pojišťovnou za druhou žalovanou nedošlo. Dále bylo zjištěno, že žalobce dne 29. 10. 2008 oznámil soudu splnění uplatněné částky s příslušenstvím a úhradu jeho soudních nákladů pojišťovnou, současně svou žalobu ze dne 4. 11. 2005 vzal zpět s tím, že ke zpětvzetí návrhu, který byl podán důvodně, došlo pro chování žalovaného, a proto o nákladech řízení by mělo být rozhodnuto tak, že s poukazem na § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. a dohodu o zaplacení nákladů žádný z účastníků na jejich úhradu nemá právo. První žalovaný s tvrzením, že škodu, podání žaloby či její zpětvzetí nezavinil, uplatnil náhradu nákladů řízení ve výši 27 590 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 11. 2008 řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku, ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou náklady řízení žádnému z nich nepřiznal, žalobce však zavázal k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému ve výši 27 590 Kč. Žalobce proti výroku o povinnosti hradit náklady řízení prvnímu žalovanému podal odvolání, v němž poukázal na průběh dopravní nehody, při které mu vznikla na automobilu značná škoda, na postoj žalovaných a vedlejšího účastníka ke splnění povinnosti k úhradě škody z dopravní nehody, vyšetřované pod č. j. PSP-1859/DN-2-2302-2005, na nesprávné vyčíslení nákladů, jakož i na znění § 146 odst. 1 písm. c) a § 150 občanského soudního řádu. Odvolací soud změnil pouze částku přiznanou jako náklady řízení prvního žalovaného, jinak výrok o nich potvrdil, dále uložil žalobci povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně správně uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalovanému, což je v souladu s § 146 odst. 2 větou první občanského soudního řádu, neboť k zastavení řízení došlo z důvodu procesního zavinění žalobce, aniž by bylo možno uzavřít, že žaloba vůči 1. žalovanému byla podána důvodně, a úvahy o tom, že škodu ve skutečnosti zavinil 1. žalovaný se neprosadí, neboť k tomu žádné dokazování prováděno nebylo.
Ústavní soud se v řadě nálezů vyslovil k vazbě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. na dotčení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Na posouzení předmětné věci dopadají především závěry, jež vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307): "Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.".

Vzhledem k tomu, že ve stížností napadené věci nejenže při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky nebylo učiněno hodnocení skutečností obsažených ve spise - o zavinění toho kterého účastníka, že žalobce podal žalobu proti oběma žalovaným společně a nerozdílně, tj. i proti žalovanému 1., o okolnostech, pro něž musel být návrh vzat zpět a řízení bylo zastaveno, tj. pro splnění uplatněného nároku druhou žalovanou, odvolací soud se ani nevypořádal s námitkou žalobce vztahující se k § 150 občanského soudního řádu, nezvážil jeho použití, umožňující hodnotit případné důvody hodné zřetele (např. okolnosti dopravní nehody, jednání účastníků před podáním žaloby a v průběhu řízení u soudu, při samotném poskytnutí žalovaného plnění - po době delší než 3 roky, specifické plnění za druhou žalovanou pojišťovnou ze zákonné odpovědnosti, pojišťovnou ohlašovaný regres proti prvnímu žalovanému apod.), nezvážil ani aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, resp. otázku, zda uplatněný nárok nevychází z identického skutkového základu, došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 54 Co 42/2009-45 k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na právní závěr, jenž vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309): "Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.".

Pro výše uvedené bylo ústavní stížnosti směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 54 Co 42/2009-45 vyhověno a citované rozhodnutí v důsledku jeho rozporu se základním právem plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny zrušeno [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.