III. ÚS 1642/13
III.ÚS 1642/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Harasima, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 233/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2013 č. j. 2 Afs 53/2011-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 21. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelem podaná kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 12. dubna 2011 č. j. 59 Af 23/2010-38.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisu krajského soudu, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že předmětným rozhodnutím krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí orgánů finanční správy, jimiž nebyl uznán stěžovatelův nárok na odpočet daně ve výši 1 335 985 Kč. Orgány finanční správy tento nárok neuznaly, neboť dle jejich mínění stěžovatel nepředložil (resp. nenavrhl) relevantní důkazní prostředky, ačkoliv měl zákonnou povinnost prokázat reálné přijetí zdanitelného plnění. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil a shledal, že orgány finanční správy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zákonem a daly stěžovateli dostatečný prostor, aby svůj nárok na odpočet daně prokázal. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, přičemž shledal, že stěžovatel v ní uplatnil velmi stručné a obecné námitky ohledně právního názoru krajského soudu. Proto Nejvyšší správní soud jen velmi stručně poukázal na skutečnost, že na případ nedopadá stěžovatelem zmiňovaná rozsáhlá judikatura Evropského soudního dvora, neboť orgány finanční správy nezpochybnily daňově uznatelná plnění v nějakém stěžovatelovým obchodním vztahům předcházejícím řetězci daňových subjektů, nýbrž zpochybnily přímo plnění poskytnutá stěžovateli. Stěžovatel se tak ocitl v situaci důkazní nouze a orgány finanční správy (resp. krajský soud) z této situace dovodily správné daňové konsekvence v podobě neuznání nároku na odpočet daně.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že napadeným usnesením bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že pokud daňové orgány dospěly k závěru o prokázání přijetí nějakého zboží, měl být stěžovateli uznán odpočet alespoň v této prokázané výši. Stěžovatel je dále přesvědčen, že skutečné pochybnosti, které vedly k neuznání nároku na odpočet daně, vyplynuly až ze skutečnosti, že stěžovatelův dodavatel sám daň na výstupu nepřiznal a neprokázal nákup zboží od svého dodavatele. Zatížení stěžovatele důkazním břemenem k vyvrácení takovýchto pochybností je pak v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba odmítnout námitku porušení principů spravedlivého procesu tím, že stěžovateli nebyl uznán alespoň částečný, orgánům finanční správy prokázaný nárok na odpočet daně v situaci, kdy se tyto orgány vyjádřily v tom smyslu, že nějaké zboží stěžovatel přijal, ale nepovedlo se mu jím deklarované přijetí prokázat jako celek. Ústavní soud především zdůrazňuje, že tato námitka nebyla v předchozím soudním řízení uplatněna, a proto je její projednání v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné, neboť Nejvyššímu správnímu soudu nelze spravedlivě vyčítat, že v tomto směru neochránil stěžovatelova práva. Nad rámec uvedeného Ústavní soud přesto konstatuje, že chápe výtky orgánů finanční správy a správních soudů tak, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno en bloc, nicméně ani správní orgány ani obecné soudy nedospěly k závěru o stěžovatelově účasti na jakékoliv protiprávní aktivitě. Stěžovatel je tak "sankcionován" toliko za neunesení důkazního břemene.

7. Ve zbytku ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku stěžovatele se závěrem správních orgánů i obecných soudů o tom, zda stěžovatel mohl (a měl) vyvrátit pochybnosti o přijetí jím deklarovaného plnění a jaké skutečnosti vůbec daly počátek vzniku těchto pochybností. S těmito námitkami se velmi důkladně vypořádal krajský soud a stručně rovněž Nejvyšší správní soud, přičemž Ústavní soud nemá, co by k jejich závěrům dodal, a to především proto, že stěžovatel kromě svého závěru o "skutečných důvodech pochybností stěžovatelem přijatého plnění" nijak nekonkretizuje, v čem spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Oba správní soudy se případem důkladně zabývaly a dospěly k závěru, že správní orgány postupovaly ve všech aspektech případu, včetně souladu provedených důkazů a z nich vyvozených právních závěrů, v souladu se zákonem, přičemž Ústavní soud není zásadně příslušný jejich závěry v tomto ohledu jakkoliv měnit. Z toho důvodu nelze toliko v odlišném stěžovatelově názoru spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.