III. ÚS 1638/09
III.ÚS 1638/09 ze dne 3. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Mgr. M. H. a B) Mgr. O. H., oba právně zastoupeni Mgr. Petrem Mikešem, advokátem AK se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009 č. j. 25 Co 62/2009-114, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009 č. j. 25 Co 62/2009119, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. listopadu 2008 č. j.8 C 263/2007-90, spojené s návrhem na vyslovení protiústavnosti položky 5, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2005, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 5, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2006, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 5, bodu 1 písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2007, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 3, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2008, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na vyslovení protiústavnosti položky 5, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2005, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 5, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2006, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 5, bodu 1 písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2007, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 3, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2008, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. června 2009, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009 č. j. 25 Co 62/2009-114, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009 č. j. 25 Co 62/2009-119, jakož i rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 8 C 263/2007-90, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost položky 5, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2005, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 5, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2006, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 5, bodu 1 písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2007, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami; položky 3, bodu 1, písm. d) Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2008, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 8 C 263/2007-90 byla žalovaným uloženapovinnost zaplatit žalobcům (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") společně a nerozdílně částku 537,50 Kč (výrok pod bodem I.). Dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta žaloba co do částky 8 712,50 Kč a dále co do úroku z prodlení jdoucího z částky 6 000,-Kč od 1. října 2007 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení jdoucího z částky 3 250,-Kč od 12. listopadu 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaných trvá, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok pod bodem II.). Dále byla žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů tohoto řízení (výrok pod bodem III.). Uvedeným rozhodnutím byla žalobcům rovněž uložena povinnost zaplatit České republice náklady řízení státu (výrok pod bodem IV.).

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009 č. j. 25 Co 62/2009-114 byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 8 C 263/2007-90 v napadeném zamítavém výroku pod bodem II. změněn tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně úrok z prodlení z částky 310,-Kč od 11. listopadu 2007 ve výši 9,75 % ročně do 31. prosince 2007, ve výši 10,5 % ročně od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2008, ve výši 9,25 % ročně od 1. ledna 2009 do 30. června 2009 a dále ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaných trvá, zvýšené o sedm procentních bodů. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrzen. Dále byla uvedeným rozhodnutím žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i náhradu nákladů odvolacího řízení. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009 č. j. 25 Co 62/2009-119 byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze doplněn tak, že žalobcům byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení státu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v předmětné věci nebylo možno rozhodnout o výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaných jinak, než podle ust. § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s výměrem Ministerstva financí účinným v době vzniku a trvání bezdůvodného obohacení ze strany žalovaných. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jejich argumentací směřující proti užití právních předpisů, kterými je regulována výše nájemného z pozemků užívaných pro nepodnikatelské účely nájemcem, a že obecné soudy nevyužily svého práva neaplikovat právní předpisy, které jsou podle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Odvolací soud se prý zejména nevypořádal s argumentací stěžovatelů proti účelu, smyslu a rozsahu cenové regulace. Regulace ceny nájmu z pozemku pro nepodnikatelské účely je konstruována jako omezení vlastníka, a to jen z důvodu existence jeho svrchovaného vlastnického práva k pozemku. Tato regulace navíc v rozporu s jakýmikoli zásadami a principy demokratického právního státu popírá právo účastníků dohodnout se odlišně. Cenová regulace je v tomto případě nastavena nikoli adresně a účelově s vymezením definované skupiny beneficientů. Cenová regulace je naopak nastavena plošně proti vlastníkům. Není tedy určen chráněný zájem, který je cenovou regulací sledován, a prvek disproporcionality, který má být cenovou regulací omezen. Na základě takto vymezené cenové regulace je naopak zakládána nová disproporce v neprospěch vlastníků pozemků. Ad absurdum přípustnost takové cenové regulace vede k závěrům soudu, že smyslem a účelem cenové regulace je omezení vzniku nedůvodného majetkového prospěchu na straně pronajímatele. K takovému závěru dospěl výslovně soud prvního stupně. Stěžovatelé tento závěr soudu prvního stupně napadali ve svém odvolání, avšak odvolací soud se s jejich argumentací nijak nevypořádal. Stěžovatelé považují za alarmující, pokud je jakákoli regulace vykládána soudy nikoli ve prospěch určitého ospravedlnitelného zájmu (např. zachování sociálního smíru), ale naopak proti výkonu právem chráněného zájmu, v tomto případě proti výkonu vlastnického práva, jehož imanentní složkou je právo vlastníka brát užitky ze svého vlastnictví (ius fruendi). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně postavil svou argumentaci ve prospěch cenové regulace na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 2408/07. Stěžovatelé vyjádřili v odvolání přesvědčení, že toto usnesení nelze aplikovat na řešený případ. Přijatelnost cenovéregulace v případu posuzovaném Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2408/07 byla posuzována s ohledem na zachování principu proporcionality.

Postupem obecných soudů bylo prý porušeno právo stěžovatelů vlastnit majetek, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které zahrnuje rovněž právo brát užitky plynoucí z vlastnictví. Omezení práva stěžovatelů v této složce vlastnictví v důsledku mechanické aplikace cenové regulace je podle jejich názoru nepřiměřené, neodůvodněné a zakládá nerovnost, která je vyloučena.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů, pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, které jim bylo jako vlastníkům předmětných pozemků soudy přiznáno. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěry obecných soudů a poukazují na to, že usnesení Ústavního soudu ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 2408/07 upravuje odlišnou situaci, a proto je nelze na daný případ aplikovat. Ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2408/07 obecné soudy vyšly při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení v posuzované věci z existence regulace nájemného z pozemků a bytů v rozhodném období a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč nemohly vycházet ze stěžovateli nárokovaného tržního nájemného u jejich pozemků, neboť ani žalovaní nemohli v důsledku regulace nájemného požadovat za užívání svého majetku tržní nájemné. Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení vychází z majetkového prospěchu získaného tím, kdo se na úkor jiného obohatí. Soudy tak v dané věci, uvedl Ústavní soud, nemohly vycházet ze stěžovatelkou očekávaných výnosů z vlastnictví pozemků, jež by jí jinak příslušely ve standardním tržním prostředí. Uvedený právní závěr obecných soudů podle názoru Ústavního soudu nezakládá nepřijatelné ústavně právní konsekvence a Ústavní soud ho v tomto směru nepovažuje za vybočující z mezí ústavnosti, který by byl projevem libovůle či svévole a představoval tak stěžovatelkou tvrzený zásah obecných soudů do jejích vlastnických práv.

Ústavní soud se s názorem stěžovatelů, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2408/07 upravuje odlišnou situaci, a proto je nelze na daný případ aplikovat, neztotožňuje.

V souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ve které Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. S tímto názorem se odvolací soud zcela ztotožnil. Žalobcům podle odvolacího soudu svědčí pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení v takové výši, na niž by měli nárok v případě, že by byla uzavřena nájemní smlouva. Odvolací soud proto v této věci neshledal důvod, aby k cenové regulaci, provedené výměry Ministerstva financí ČR, při posuzování této věci nepřihlédl. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z nájemného, které by žalobci mohli požadovat za užívání obou pozemků, na nichž předmětné stavby žalovaných stojí. Uvedeným závěrům odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy neměly k právním předpisům stanovícím tuto cenovou regulaci přihlížet. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve smyslu článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudce oprávněn posoudit soulad právního předpisu se zákonem (odst. 1); dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavnímpořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odst. 2). Soudci je tímto uvedeným článkemÚstavy poskytnut prostor pro uvážení, do něhož nepřísluší soudu vyšší instance zasahovat, což se týká i Ústavního soudu.

Pokud stěžovatelé v souvislosti s nepřiznáním požadované výše nájemného z pozemků namítají i porušení svého práva na spravedlivý proces, pak Ústavní soud v návaznosti na svou dosavadní judikaturu konstatuje, že právo na spravedlivý proces nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelů. Spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rozhodujícího podle pravidel zaručujícíchspravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelům poskytnuta, neboť ani z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, ať již jde o namítané porušení článku 36 Listiny či článku 11 Listiny.

Společně s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na vyslovení protiústavnosti shora uvedených ustanovení citovaných výměrů Ministerstva financí ČR.

V souladu s ust. § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Pokud se tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhají toho, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost výše uvedených předpisů o regulaci cen nájemného z pozemků, je Ústavní soud nucen konstatovat, že k projednání takového návrhu není příslušný.

Pouze jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatelé svůj návrh směřující proti výše uvedeným předpisům o regulaci cen nájemného formulovalizpůsobem, jaký stanoví zákon o Ústavním soudu, nebylo by možno návrhu vyhovět.

Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu,vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu), (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených jiných právních předpisů (předpisů o regulaci cen nájemného z pozemků) Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2009

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.