III. ÚS 1631/17
III.ÚS 1631/17 ze dne 4. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Karla Quasta, zastoupeného Mgr. Janem Vlkem, advokátem, sídlem Římská 104/14, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017 č. j. 33 Cdo 3820/2016-321 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2016 č. j. 14 Co 29/2016-245, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Heleny Ellerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že napadeným rozsudkem mu bylo znemožněno uplatnit procesní práva, tedy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "i principy procesního práva a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu".

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 60 C 311/2014 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 794 636 Kč s příslušenstvím, kterou jí poskytl jako půjčku na nákup bytu. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že žaloba byla podána po právu a rozsudkem ze dne 16. 10. 2015 č. j. 60 C 311/2014-190 žalobě vyhověl. V odůvodnění konstatoval, že se účastníkům nepodařilo prokázat, že by uzavřeli smlouvu o půjčce či darovací smlouvu, tudíž stěžovatel poskytl vedlejší účastnici plnění bez právního důvodu, které je vedlejší účastnice povinna vrátit.

3. Rozsudek obvodního soudu napadla vedlejší účastnice odvoláním, v němž především zpochybňovala právní závěr obvodního soudu o bezdůvodném obohacení. Po doplnění dokazování e-mailovou korespondencí mezi účastníky městský soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a proto rozsudkem ze dne 18. 3. 2016 č. j. 14 Co 29/2016-245 změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl. Podle městského soudu byla mezi účastníky uzavřena darovací smlouva v ústní formě, jejímž předmětem byla žalovaná částka.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel obsáhlé dovolání (č. l. 262 - 279), jehož přípustnost (po specifikaci napadeného rozhodnutí v části I.) odůvodňoval závislostí rozsudku městského soudu na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bude uvedeno dále, částečně pak v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (část II.). Poté v něm podrobně popsal obsah řízení před obvodním soudem (část III.) a před městským soudem (část IV.), přičemž zdůrazňoval, že e-mailové texty (jejichž pravost navíc zpochybnil) nevypovídají o vůli stran uzavřít darovací smlouvu, nelze z nich vyvodit závěr, že mezi účastníky došlo k uzavření darovací smlouvy. Do části V. zařadil odůvodnění dovolání s tvrzením, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy městský soud ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva, přičemž jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Připomínal, že městský soud vyhodnotil závěr obvodního soudu jako nepřezkoumatelný, a namítal (s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu), že měl věc vrátit obvodnímu soudu, a pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou. S využitím dalších odkazů na judikaturu zpochybňoval výsledky dokazování, včetně uplatnění důkazního břemene a uzavřel, že soud v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou porušil zásady provádění a hodnocení důkazů. Závěrečná partie (část VI.) obsahuje stěžovatelův návrh na změnu rozsudku městského soudu tak, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrzuje. Posléze stěžovatel svoje dovolání doplnil o upozornění na možnost přiznat mu nárok na vrácení plnění z jiného relevantního právního důvodu, že v úvahu přicházel požadavek vrácení daru, což zmínil městský soud v odůvodnění rozsudku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 3. 2017 č. j. 33 Cdo 3820/2016-321 dovolání odmítl, protože stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost. V odůvodnění výslovně uvedl, že namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, z čehož dovozuje nesprávný procesní postup odvolacího soudu, spočívající v doplnění dokazování e-mailovou korespondencí účastníků, vytýká tím vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však - pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo - dovolací soud přihlíží pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné, a protože tento předpoklad v dané věci splněn není, touto argumentací se nezabýval. Doplnil, že právního posouzení věci se netýkají ani obsáhlé námitky proti hodnocení listinných důkazů (e-mailové korespondence) a z něho vyvozených skutkových závěrů městským soudem, a připomenul, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obvodním soudem a městským soudem s akcentem na - podle jeho názoru - rozhodné skutečnosti umožňující právní závěr o povaze právního vztahu vzniklého při poskytnutí peněz mezi účastníky. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu městského soudu, který vyústil ve změnu rozsudku obvodního soudu označeného za nepřezkoumatelný, jakož i v tom, že městský soud změnil rozsudek obvodního soudu, aniž by provedl v řízení navržené důkazy, které měly zcela stěžejní vliv na rozhodnutí ve věci. Posléze stěžovatel namítá, že ho městský soud nepoučil o tom, že hodlá rozsudek obvodního soudu změnit na základě zcela odlišného skutkového závěru a právního posouzení; jde tedy o překvapivé rozhodnutí, což představuje též zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (v této souvislosti odkázal na shodné závěry z rozhodovací praxe Ústavního soudu, společně s jedním rozsudkem Nejvyššího správního soudu též k využití důkazu e-mailovou komunikací).

6. Vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání stěžovatel žádnou konkrétní námitku neformuloval.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku městského soudu (body 12. až 13.).

9. Stěžovatel svým dovoláním (s doplněním ze dne 27. 7. 2016) napadl rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání přisvědčil Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a dodává, že se stěžovatel o formulaci takové relevantní otázky ani nepokusil. Postup Nejvyššího soudu stěžovatel nenapadl žádnou námitkou (takovou námitkou není argument, že se Nejvyšší soud odmítl věcí zabývat, ač stěžovatel poukázal na rozpor napadeného rozsudku městského soudu s judikaturou dovolacího soudu).

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku, klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

11. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. v posledním měsíci prvního pololetí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nezohlednil. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu vedoucí k odmítnutí dovolání.

12. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu.

13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádné otázky zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.