III. ÚS 163/05
III.ÚS 163/05 ze dne 14. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 163/05

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 o ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, zastoupené Doc. JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2179/2003 a proti zásahům do ústavně zaručených práv a svobod, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž jmenovaný soud k dovolání Pozemkového fondu České republiky zrušil potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 30 Co 449/2001 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6 C 1662/99 ze dne 3. 4. 2001, kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatele na určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Dále navrhuje, aby Nejvyššímu soudu bylo uloženo nepokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv stěžovatele specializací církevních věcí příslušností jediného senátu. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí své výhrady proti napadenému rozhodnutí, zejména také v souvislosti se způsobem jeho zdůvodnění, v němž jmenovaný soud mj. odkázal na svůj dřívější rozsudek, který byl uveřejněn pod č. 186/202 v časopise Soudní judikatura se závěrem, že zmíněný uveřejněný rozsudek se týká věci "týchž účastníků řízení, jež vycházela z obdobných skutkových poměrů a také právní argumentace užitá soudy i účastníky je tam i zde shodná a tudíž ani Nejvyšší soud nemá důvod tehdejší právní názory opustit a vyjadřuje se i v dané věci ve shodě s nimi". V návaznosti na tyto a další námitky vznášené proti napadenému rozsudku a s odkazem na dopis předsedkyně Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, z něhož je patrno, že případy žalob církevních právnických osob na ochranu jejich vlastnického práva, dotčeného zásahy státní moci v době nesvobody, jsou rozvrhem práce svěřovány k rozhodnutí pouze jednomu senátu Nejvyššího soudu a že v uvedené praxi bude i nadále pokračováno, spatřuje stěžovatel v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a v jeho pokračujícím postupu porušování nejen práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], ale i dalších ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti dále podrobně rozvádí své námitky proti popsanému systému rozvrhu práce u Nejvyššího soudu, který dle něj není v souladu s příslušným zákonem, jenž má na mysli čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny, tj. se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jeho důsledkem je koncentrace věcí podle právního předmětu pouze u jednoho senátu, nedovolující konfrontaci názorů jiných senátů či soudců a monopolizující tak jediný tradovaný rozhodovací názor, kterýžto způsob podle stěžovatele - kromě toho, že neodpovídá příslušným ustanovením zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, - vede i k porušení dalších ustanovení ústavního pořádku, vztahujících se k nezávislosti a nestrannosti soudu (v této souvislosti odkazuje na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Hauschildt /1989-A resp. Piersach/1982/-A-53-§30), přístupu k němu i ústavní zásady práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). V zásadě z těchto důvodů, stručně shrnuto, navrhuje stěžovatel vydání nálezu, jak shora uvedeno. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro její věcné projednání a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně upozorňuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (např. III. ÚS 519/04, III. ÚS 720/04 a další), z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím zpravidla teprve tehdy, kdy je řízení ve věci jako celek pravomocně skončeno a náprava před obecnými soudy samotnými již není možná. Za daného stavu věci, která dosud nebyla pravomocně skončena a kdy je zřejmé, že se jí bude znovu zabývat soud I. stupně, případně i soudy vyšších stupňů, nezbývá než v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele, v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu samotnému, považovat za nepřípustnou (§ 75 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť zatím nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla jako taková, v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu, podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta. Ve zbývající části, pokud se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by bylo Nejvyššímu soudu uloženo nepokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv specializací církevních věcí příslušností jediného senátu, pak byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) cit. zák., neboť v tomto směru šlo o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušným, a to s ohledem na své Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence. V mezích zákonné úpravy řízení o ústavních stížnostech, tak jak je uvedena v zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž je Ústavní soud ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán, je Ústavní soud povolán v případech přípustné ústavní stížnosti v rámci řízení o ní posuzovat a zabývat se i ústavností názorů Nejvyššího soudu, rozhodně však nemůže zasahovat do pravomoci Nejvyššího soudu upravovat organizaci své činnosti vlastním rozvrhem práce, jak se v podstatě uvedenou částí petitu domáhá stěžovatel. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.