III. ÚS 1624/17
III.ÚS 1624/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava - Město, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017 č. j. 33 Nd 37/2017-234, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) Dalibora Tesaře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka je evidovanou právnickou osobou, která se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhá podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí; žaloba byla podána u Okresního soudu v Bruntále, u něhož je o ní vedeno řízení pod sp. zn. 8 C 231/2015.

3. V průběhu řízení podala stěžovatelka návrh na přikázání věci (delegaci) jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvodem tohoto návrhu je skutečnost, že stěžovatelka v současnosti vede v Severomoravském kraji 48 dalších soudních řízení, ve kterých rovněž uplatňuje své restituční nároky. V případě většiny z nich má řízení vícero účastníků, kteří mají - obdobně jako jejich právní zástupci - sídlo v Praze. Stěžovatelka proto měla za to, že důvod pro aplikaci § 12 odst. 2 o. s. ř. je dán.

4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud nepřikázal z důvodu vhodnosti věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Podle Nejvyššího soudu představuje přikázání věci z důvodu vhodnosti výjimku z obecné místní příslušnosti soudu, která s ohledem na zásadu podle čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, musí být vykládána restriktivně. Mimoto bylo třeba v daných poměrech přihlédnout k tomu, že ani jeden z vedlejších účastníků nevyslovil s návrhem na delegaci souhlas.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a vykazující prvky libovůle. Nejvyšší soud totiž v jeho odůvodnění vůbec nevysvětlil, z jakého důvodu by přikázání věci jinému soudu neumožnilo její hospodárnější a rychlejší projednání, a v tomto ohledu se tedy ani nevypořádal se stěžovatelčinou argumentací.

6. Podle názoru stěžovatelky nelze přehlížet, že své restituční nároky, tedy nároky, které jí vznikly za účelem odstranění státem způsobené majetkové křivdy, uplatňuje v rozsahu, jenž vyžaduje právní zastoupení, jejž nemůže zajistit běžná advokátní kancelář, ale pouze specializovaná advokátní kancelář s mnoha spolupracovníky. Neobstojí proto argument, že je právem účastníka řízení zvolit si libovolného právního zástupce a že je zároveň jeho povinností nést negativní důsledky této volby v podobě zvýšené časové a finanční náročnosti s právním zastupováním před soudem. Závěrem stěžovatelka dodává, že v zákonem předvídaném rozhodnutí o přikázání věci nelze spatřovat odnětí věci zákonnému soudci.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Za zjevně neopodstatněnou je přitom namístě označit mimo jiné ústavní stížnost, ve které stěžovatelka vznesla pouze takové námitky, se kterými se Ústavní soud - v rámci řízení o jiné její obdobné ústavní stížnosti - již v úplnosti vypořádal. To je případ i posuzované věci.

10. Stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností otevřela obdobnou právní otázku, ke které se již vyjadřoval Ústavní soud v usneseních ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 959/17, ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1032/17, ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1171/17 a ze dne 4. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 960/17 a IV. ÚS 1170/17. Jelikož třetí senát nemá důvod se od závěrů uvedených v těchto usneseních jakkoli odchylovat, postačí pro stručnost na odůvodnění odkazovaných usnesení v úplnosti odkázat.

11. Je tak možno pouze připomenout, že Ústavní soud v těchto rozhodnutích (inter alia) konstatoval, že posouzení podmínek pro přikázání věci ze strany Nejvyššího soudu plně odpovídalo ústavněprávním požadavkům, jejichž smyslem je zajištění řádného procesu všem účastníkům řízení. Ústavní soud proto souhlasí s Nejvyšším soudem, že stěžovatelka nepředložila dostatečně vážné důvody pro delegaci věci jinému soudu. Vyhovění jejímu návrhu by totiž zároveň mohlo vést ke stejným důsledkům (tedy kupř. nutnosti cestovat na jednání soudu s denním předstihem) na straně druhého vedlejšího účastníka, respektive jeho právního zástupce.

12. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.