III. ÚS 162/11
III.ÚS 162/11 ze dne 7. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Radky Kudelové, zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem Minská 15, 101 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2010 č. j. 14 Co 70/2010-258 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. října 2009 č. j. 33 C 409/2008-137, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka zrekapitulovala v ústavní stížnosti průběh a výsledek pravomocně skončeného soudního řízení, v němž se po svém otci - MUDr. Radimu Kudelovi domáhala zvýšení výživného, naposledy stanoveného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 2. 1992 č. j. 11 C 325/91 ve výši 600,- Kč. Soud prvního stupně vyhověl požadavku na zvýšení výživného pouze částečně, přičemž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o výši výživného potvrdil.

Stěžovatelka oběma napadeným rozsudkům obecných soudů vytýká porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivý proces, práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči a práva na svobodu volby povolání a přípravy k němu.

Podle názoru stěžovatelky k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo tím, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, neboť z nich prý není vůbec zřejmé, z jakého důvodu nepřihlédly ke všem ve věci relevantním skutečnostem, zejména k majetkovým poměrům jejího otce. Oba obecné soudy prý řádně nehodnotily provedené důkazy, neprovedly všechny důkazy navržené stěžovatelkou v průběhu řízení a i ty, které provedly, hodnotily nesprávně.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nesprávnou interpretaci ve věci aplikovaných ustanovení § 85 odst. 2 a ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině, neboť soud prý nevzal v úvahu smysl a účel zákonné úpravy stanovení vyživovací povinnosti rodičů k jejich dětem.

Stěžovatelka je přesvědčena, že se obecné soudy při stanovení výživného důsledně nezabývaly všemi relevantními skutečnostmi, jako je hodnota movitého a nemovitého majetku jejího otce, jeho životní úrovní, ale zaměřily se jen na zkoumání jeho výdělkových možností a schopností. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky zcela pominuly skutečnost, že její otec se mohl zabývat podnikatelskou činností i v jiném oboru podnikání a s jinými obchodními partnery než byl jeho dosavadní obchodní partner, s nímž bylo podnikání jejího otce ztrátové.

Výše výživného stanovená soudem je podle tvrzení stěžovatelky natolik nedostatečná, že fakticky přenáší celé břemeno výživy stěžovatelky na její matku a současně pro stěžovatelku představuje i stálou hrozbu, spočívající v nutnosti ukončení studia lékařské fakulty v důsledku nedostatečného finančního zabezpečení nezbytných životních nákladů.

Závěrem stěžovatelka žádá, aby s ohledem na její osobní a majetkové poměry jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení spojenou s řízením o předmětné ústavní stížnosti.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Ostravě ve věci žalobkyně Radky Kudelové rozhodl o žalobě na zvýšení výživného tak, že s účinností od 1. 7. 2008 dosavadní výživné zvýšil na 5 000,- Kč měsíčně, s účinností od 21. 2. 2009 výši výživného snížil na částku 600,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 7. 2009 zvýšil výživné na 1 000,- Kč měsíčně a od 1. 10. 2009 výši výživného snížil na částku 600,- Kč měsíčně do budoucna (výrok I.), žalovanému uložil splácet nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením od 1. 7. 2008 v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000,- Kč splatných s běžným výživným (výrok II.) a zamítl návrh stěžovatelky na zvýšení výživného za dobu od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2009 o dalších 4 000,- Kč, za dobu od 1. 2. 2009 do 30. 6. 2009 na částku 9000,- Kč, za dobu od 1. 7. 2009 do 30. 9. 2009 o dalších 8 000,- Kč, a od 1. 10. 2009 na částku 9 000,- Kč (výrok III.).

Okresní soud z provedených důkazů vzal za prokázané, že stěžovatelka byla v době jeho rozhodování studentkou vysoké školy, žalovaný od podání žaloby byl zaměstnán, poté podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná, poté ukončil podnikání, byl jako nezaměstnaný evidován na úřadu práce, krátce byl zaměstnán na dobu určitou a následně je opět v evidenci úřadu práce. Matka stěžovatelky pracuje jako právnička s měsíčním příjmem okolo 25 000,- Kč měsíčně.

Okresní soud dospěl k závěru, že na straně stěžovatelky došlo od doby posledního rozhodnutí o výživném ke změně poměrů, které znamenají i zvýšení jejích nákladů a jsou tedy dány podmínky ustanovení § 99 zákona o rodině, přičemž nárok stěžovatelky posuzoval podle ustanovení § 96 zákona o rodině. Nárok stěžovatelky je tak podle jeho názoru důvodný jen zčásti, a to ve vztahu k vyšším příjmům žalovaného v roce 2008. Protože od 31. 1. 2009 je žalovaný registrován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a svojí kvalifikací nesplňuje podmínky požadované zaměstnavateli, nemohl mu úřad práce nabídnout žádné vhodné volné místo. Okresní soud zdůraznil, že žalovaný prakticky nevykonával lékařskou praxi v konkrétním medicínském oboru, neboť řadu let pracoval jako farmaceutický reprezentant a výzkumný pracovník, což mu však zpětně nelze klást k tíži jako jím zaviněnou překážku při hledání nového zaměstnání. V rámci důkazního řízení byly prokázány i dřívější příjmy žalovaného s tím, že od 1. 10. 2009 je žalovaný evidován na úřadu práce a pobírá jen podporu v nezaměstnanosti.

Krajský soud v Ostravě odvoláním účastníků napadený rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I a III výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I), v odstavci II výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zvýšením výživného vzniklý nedoplatek stěžovatelce zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Odvolací soud shledal odvolání stěžovatelky opodstatněným jen v části napadající výrok o splátkách nedoplatku na výživném. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry právními a konstatoval, že odvolací námitky stěžovatelky nejsou důvodné, neboť z žádných důkazů nevyplývá závěr, že by se žalovaný bez vážného důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo výdělečné činnosti.
III.

Ústavní soud poté, co se seznámil se všemi argumenty stěžovatelky, které uvedla v ústavní stížnosti i v jejím doplnění, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud České republiky přezkoumává ústavní stížnosti z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. O takový případ však v projednávané věci nejde.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, pokud jde o zhodnocení majetkových poměrů jejího otce pro účely stanovení vyživovací povinnosti. Je přesvědčena, že obecné soudy se opíraly o nesprávné úvahy založené na limitujícím účinku výše výdělku na stanovené výživné, přičemž současně opomněly zohlednit celkové majetkové poměry jejího otce, zejména výši potenciálních příjmů.

Ústavní soud uvedený názor stěžovatelky nesdílí. Je třeba konstatovat, že obecné soudy se předloženým návrhem na zvýšení výživného z důvodů změny poměrů ve smyslu § 99 odst. 1 zákona o rodině řádně zabývaly a po pečlivém zhodnocení provedeného dokazování, na základě kritérií uvedených v § 85 a 96 zákona o rodině, jakož i s přihlédnutím k předchozí úpravě vyživovací povinnosti, z níž byly povinny vycházet, diferencovaně posoudily uplatněný nárok. Při určení výživného obecné soudy zohlednily nejen odůvodněné potřeby oprávněné, tedy stěžovatelky, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (jejího otce). Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že dané otázce byla věnována značná pozornost, neboť tyto obsahují velmi podrobné a komplexní zhodnocení majetkové situace i celkové životní úrovně vedlejšího účastníka i jeho výdělkových možností a schopností.

Nelze přisvědčit stěžovatelce v jejím tvrzení, že soudy opomněly aplikovat při svém rozhodování hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat. Realizace principu potencionality příjmů, na nějž klade důraz platná právní úprava (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) i judikatura Ústavního soudu, totiž neznamená, jak se domnívá stěžovatelka, že obecné soudy za všech okolností budou zohledňovat toliko příjmy povinného, kterých by měl (bez dalšího) statisticky dosahovat. Povinností soudu je naopak při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného zkoumat, jestli se povinný například nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Zjistí-li soud, že rodič změnil dosavadní zaměstnání za méně výhodné či dosahoval neobvykle nízkých výdělků, zkoumá pečlivě, jestli se tak nestalo z důležitého důvodu, např. zdravotního. Není-li tomu tak, jako je tomu v projednávané věci, pak teprve přichází na řadu uplatnění výše zmíněného principu potenciality příjmů.

Ve zkoumaném případě obecné soudy vyslovily své stanovisko, podložené relevantními skutkovými zjištěními, že dosažené vzdělání, bez odpovídající specializace, i s ohledem k odstupu od ukončení studia a v nikoli poslední řadě i onemocnění jejího otce, mělo nezpochybnitelný vliv na výši jeho dosavadního výdělku u společnosti QUATTROMEDICA, spol. s r. o., resp. na reálnou možnost najít jakékoli vhodné zaměstnání v daném regionu.

Jak ostatně zdůraznil odvolací soud, řízení o výživě zletilých dětí je řízením sporným, které není ovládáno zásadou vyšetřovací a bylo tedy na stěžovatelce, aby prokázala svá tvrzení ohledně jiných vhodných výdělkových možností jejího otce, než byla např. možnost pokračovat v dosud ztrátovém podnikání.

Ústavní soud neshledal důvodnou rovněž námitku stěžovatelky poukazující na údajné tzv. opomenuté důkazy. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací sice stručně, ale jasně vyložily, z jakých důvodů neshledaly majetkové poměry nadstandardními do té míry, aby např. vlastnictví rodinného domu sloužícího výhradně k uspokojování bytových potřeb otce a jeho matky bylo důvodem pro odprodej domu za účelem zajištění finančních prostředků k plnění vyživovací povinnosti zletilého dítěte v plném rozsahu. Své úvahy a hodnocení provedených důkazů obecné soudy rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky, při polemice s učiněnými právními závěry, nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely (srov. str. 4 až 8 rozsudku nalézacího soudu a str. 8 až 11 rozsudku odvolacího soudu), a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Jelikož tedy nebylo zjištěno pochybení obecných soudů, které by mělo za následek porušení vytýkaných základních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.