III. ÚS 162/05
III.ÚS 162/05 ze dne 16. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., právně zastoupeného JUDr. Josefem Vaške, advokátem AK se sídlem Škroupova 957, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2004, č. j. 20 C 252/2003-25, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2005, č. j. 35 Co 458/2004-47, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 2, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generali Pojišťovna a. s., se sídlem Bělehradská 132, 120 84 Praha 2, IČ: 61859869, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 3. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2004, č. j. 20 C 252/2003-25, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2005, č. j. 35 Co 458/2004-47, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2004, č. j. 20 C 252/2003-25, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce J. R. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal, toho, aby soud uložil žalované Generali Pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 2 zaplatit žalobci částku 115 995,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení od 16. 10. 2003 do zaplacení. K odvolání žalobce rozhodoval ve věci dále Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. 1. 2005, č. j. 35 Co 458/2004-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že s žalovanou pojišťovnou sjednal havarijní pojištění svého osobního vozu značky Nissan Primera. Dne 16. 6. 2003 se svým vozem havaroval. Škodnou událost stěžovatel bezodkladně oznámil pojišťovně. Dne 17. 7. 2003 bylo stěžovateli zasláno vyúčtování, ve kterém bylo - podle názoru pojišťovny v souladu s ust. § 809 obč. zák. - sníženo pojistné plnění o 20 %, tj. o částku 115 995,- Kč, a to pro závažné porušení právní povinnosti stěžovatele. Na základě tohoto vyúčtování byla stěžovateli vyplacena částka 463 980,- Kč. Stěžovatel se snížením pojistného plnění o 20 % nesouhlasil a pojišťovnu vyzval k doplacení požadované částky. Ta ve své odpovědi uvedla, že celou záležitost prověřila a svůj postup shledala správným s tím, že stěžovatel svým jednáním porušil ust. § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. V žalobě, se kterou se stěžovatel obrátil na soud, uvedl, že ze závěrů šetření předmětné dopravní nehody nevyplynulo, že by se vědomě či následkem požití alkoholu nebo návykových látek dopustil závažného porušení právní povinnosti, které by podstatným způsobem přispělo ke vzniku škodné události, jak má na mysli ustanovení § 809 odst. 2 obč. zák., o které pojišťovna své rozhodnutí o snížení pojistného plnění opřela. Stěžovatel též tvrdil, že nebylo ani prokázáno porušení povinností stanovených v čl. 5 odst. 2 všeobecných pojistných podmínek žalované pro pojištění motorových vozidel, které by mělo podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu následků pojistné události, a které by opodstatňovalo snížení pojistného plnění o 20 %. Havarijní pojištění bylo přitom sjednáno na pojistnou částku 809 068,- Kč. I kdyby pojišťovna doplatila požadovanou částku 115 995,- Kč, pojistné plnění by pojistné částky nedosáhlo. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel svým jednáním porušil povinnosti vyplývající pro něj ze zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když nerespektoval vodorovné dopravní značení, překročil povolenou rychlost a předjížděl vozidla v blízkosti křižovatky, tudíž snížení pojistného plnění o 20 % bylo zcela přiměřené. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2005 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Uvedl, že námitka stěžovatele, že předmětná pojistná smlouva není v souladu s ust. § 56 odst. 1 obč. zák., je nepřiléhavá, byť pojistná smlouva spotřebitelskou smlouvou nepochybně je.

Stěžovatel je toho názoru, že podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Pojistná smlouva, uvádí stěžovatel, je navíc typickou smlouvou, neboť k jejímu vzniku a stanovení jejího obsahu nedochází na základě jednání stran, ale obsah smlouvy byl předem určen jednou ze stran, tj. žalovanou jako pojistitelem.

Stěžovatel se neztotožňuje s postupem obecných soudů při řešení otázky, zda pojišťovna byla oprávněna snížit pojistné plnění a nesouhlasí s provedenou aplikací ust. § 809 odst. 2 obč. zák. Stěžovatel tvrdí, že mu byla přičtena k tíži neurčitá úprava pojistných smluv v občanském zákoníku, která umožňuje dodatečným výkladem zvýhodnit jednu smluvní stranu, kterou je pojišťovna. Stěžovatel je přesvědčen, že snížení pojistného plnění žalovanou o částku 115 995,- Kč je v rozporu s uzavřenou pojistnou smlouvou. Výklad ust. § 809 obč. zák. - jak pojišťovnou, tak i soudy obou stupňů - považuje stěžovatel za nepřiměřeně rozšiřující, a to právě v neprospěch stěžovatele, přičemž takový výklad ve svém důsledku zcela popírá smysl havarijního pojištění automobilu. Stěžovatel nesouhlasí s platnou právní úpravou, která podle něj nesplňuje požadavky kladené na její určitost a jednoznačnost. Stěžovatel uvádí, že extenzivní výklad ustanovení § 809 obč. zák., který soudy v daném případě přijaly, je nepřípustný, neboť znamená ukládání právní povinnosti v případech, kdy není zákonem výslovně stanovena. Přijatý výklad nedostatečně zohlednil působení ústavněprávních norem, tj. zejm. působení čl. 1 Ústavy a čl. 4 Listiny. Tím v konečném důsledku soudy porušily i právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které se zdůrazňuje, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

V řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovatel svým chováním na pozemní komunikaci způsobil dopravní nehodu tím, že před obcí Sněžníky překročil povolenou rychlost jízdy mimo obec stanovenou v § 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., a začal předjíždět osobní vozidla jedoucí ve stejném směru v místě, kde je předjíždění zakázáno, v důsledku čehož nestačil reagovat na vzniklou dopravní situaci a narazil na křižovatce do vlevo odbočujícího nákladního vozidla. Popsaným jednáním stěžovatel porušil ust. § 4 písm. a), b), c) ust. § 5 odst. 1 písm. b), ust. § 17 odst. 5 písm. c), ust. § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a dopustil se přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. c) a ust. § 49 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Za spáchaný přestupek byla stěžovateli v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) se zohledněním ust. § 12 odst. 1 cit. zák., uložena pokuta ve výši 4 000,- Kč.

Na základě provedených skutkových zjištění obecné soudy dovodily, že popsaným jednáním stěžovatel porušil rovněž ust. § 809 odst. 1 obč. zák. podle kterého je pojištěný povinen dbát, aby pojistná událost nenastala; zejména nesmí porušovat povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy nebo které na sebe vzal pojistnou smlouvou. Porušil-li pojištěný vědomě nebo následkem požití alkoholu nebo návykových látek povinnosti uvedené v ust. § 809 odst. 1 obč. zák. a toto porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků, je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy přiměřeně snížit (ust. § 809 odst. 2 obč. zák.).

Oba obecné soudy se shodly na tom, že stěžovatel jako osoba s řidičským oprávněním musí znát pravidla provozu na pozemních komunikacích, a jestliže je porušil, učinil tak vědomě, přičemž v daném případě toto porušení nejen podstatně přispělo, ale dokonce samo vedlo ke vzniku pojistné události, takže pojišťovna zcela v souladu s ust. § 809 odst. 2 obč. zák. snížila poskytnuté pojistné plnění, přičemž snížení pojistného plnění v rozsahu 20 % bylo oběma obecnými soudy, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, shledáno jako snížení zcela přiměřené. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž správně uvedl, že ze strany žalované pojišťovny se nemůže jednat o rozšiřující výklad ust. § 809 odst. 2 obč. zák. vzhledem k tomu, že tato uplatňuje právo vyplývající přímo ze zákona, a nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že předmětná pojistná smlouva není v souladu s ust. § 56 odst. 1 obč. zák.

K námitce stěžovatele ohledně nesprávné aplikace a interpretace ust. § 809 odst. 2 obč. zák. provedené obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 235). O takový případ se v souzené věci nejedná.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.