III. ÚS 1618/17
III.ÚS 1618/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Borise Ignatěnka, zastoupeného JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozhodnutí ministra vnitra Milana Chovance ze dne 23. března 2017 sp. zn. MV-160832-3/SO-2016 a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy ze dne 18. října 2016 č. j. VS-2396/835.3/2-1998, spojené s návrhy na zrušení § 22 odst. 3 a § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů, za účasti ministra vnitra Milana Chovance, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a Ministerstva vnitra, sídlem tamtéž, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že označenými rozhodnutími byla porušena jeho důvěra v právo. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu také návrh na zrušení § 22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), v aktuálním znění (dále jen "zákon o státním občanství"), a dále také návrh na zrušení ustanovení § 26 zákona o státním občanství.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že rozhodnutím ministra vnitra ze dne 23. 3. 2017 č. j. MV-160832-3/SO-2016 byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 10. 2016 č. j. VS-2396/835.3/2-1998, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky z důvodu bezpečnosti státu podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství. Podle tohoto ustanovení přitom platí, že: "K žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu." Podle § 26 zákona o státním občanství dále platí, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle § 22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bezpečnost státu zcela jistě neohrožuje, o čemž podle něj svědčí mimo jiné i skutečnost, že mu bylo vydáno povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel se přitom nemohl seznámit se stanovisky bezpečnostních sborů, nic proti nim uvést či namítnout a zároveň mu byla odepřena i soudní ochrana, neboť podle § 26 zákona o státním občanství je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství podle napadeného ustanovení vyloučeno z přezkoumání soudem. Nastává tak podle stěžovatele absurdní situace, kdy žadatel o udělení státního občanství dostane rozhodnutí, v němž se nedozví, proč byl se svou žádostí neúspěšný, a současně se proti tomuto rozhodnutí nemůže vůbec nijak procesně bránit.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

6. Ústavní soud se s problematikou obdobnou stěžovatelově věci již vypořádal, když nálezem ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (393/2016 Sb.) zamítl návrh na zrušení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství. Dospěl v něm mimo jiné k závěru, že citované ustanovení je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů a hodnot chráněných Ústavou, kdy by naopak bylo nepřiměřené, pokud by zákon o státním občanství zajistil úplné odůvodnění zamítnutí žádosti na úkor ochrany bezpečnosti státu. Co do stěžovatelem navrhovaného zrušení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství jde proto o návrh nepřípustný podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť o této věci Ústavní soud již rozhodl (srov. k tomu přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 6/94). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 dále také Ústavní soud uvedl, že ústavností soudní výluky podle § 26 zákona o státním občanství by se mohl zabývat teprve tehdy, pokud by stěžovatel nechal rozhodnutí ministra vnitra, respektive Ministerstva vnitra přezkoumat ve správním soudnictví. Jestliže však opravných prostředků stěžovatel - stejně jako v právě posuzovaném případě - nevyužil (když opak stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí a eventuální rozhodnutí správních soudů ústavní stížností nenapadá), pak není k návrhu o kontrole norem podle § 74 zákona o Ústavním soudu aktivně legitimován (srov. k tomu odst. 44 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16).

7. V takto vymezeném rámci, který je dán jednak nálezem sp. zn. Pl. ÚS 5/16, ale také usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2660/15 (když stížnostní argumentace, jíž se senát Ústavního soudu zabýval právě ve věci sp. zn. III. ÚS 2660/15, je prakticky shodná s právě projednávanou a vychází z obdobného procesního základu), musel Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost - směřuje-li proti v záhlaví citovaným rozhodnutím - je zjevně neopodstatněná. To už jen proto, že stěžovatelova stížnostní argumentace se ve svém důsledku nekoncentruje proti odůvodnění napadených rozhodnutí, ale stěžovatel své výtky směřuje proti shora citovaným ustanovením zákona o státním občanství. K jejich přezkumu však - jak bylo vysvětleno shora - nejsou nyní dány procesní předpoklady.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.