III. ÚS 1611/12
III.ÚS 1611/12 ze dne 6. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem v Praze 2, Slezská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2012 č. j. 28 Cdo 1142/2011-177, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 25 Co 146/2010-145 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 4 C 79/2003-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve sporu stěžovatele o zaplacení částky 379 125 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 379 125 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho původní zamítavé rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2006 č. j. 25 Co 197/2006-58 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud v novém rozhodnutí žalobu posoudil podle § 451 odst. 1 ObčZ o bezdůvodném obohacení a dospěl k závěru, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve zbytku jej potvrdil. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 457 a § 458 ObčZ s tím, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci této smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní a pasivní legitimace je tak dána pouze na straně účastníků smlouvy. V dané věci žalovaný platil nájemné domnělému pronajímateli a spoluvlastníku předmětných nemovitostí. Z neplatné nájemní smlouvy tak vznikl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalovaným a domnělým spoluvlastníkem, nikoli mezi žalovaným a stěžovatelem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, a to s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel v postupu i v rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces a v ústavní stížnosti jen zopakoval stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy, jak se stěžovatel patrně domnívá (čl. 83 Ústavy ČR).

Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Odvolací i dovolací soud se poté podrobně zabývaly všemi argumenty stěžovatele a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nutno podotknout, že věcí stěžovatele se zabývaly všechny stupně obecných soudů a jednoznačně se shodly na tom, že mezi stěžovatelem a žalovaným nevznikl vztah bezdůvodného obohacení. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněná soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, aniž by pokládal za nutné či vhodné cokoli doplňovat. Zejména Nejvyšší soud srozumitelně a jasně vyložil právní problematiku daného sporu. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.