III. ÚS 1609/12
III.ÚS 1609/12 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Kšády, zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Štítného 710/30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012 č. j. 9 As 72/2011-113, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2011 č. j. 52 Ca 64/2009-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 6. 10. 2009 č. j. KrÚ - 44686/138/2009/OMSŘ/Es, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Chrudim, stavebního odboru ze dne 3. 7. 2009 č. j. CR 025887/2009 STO/Bk o vydání dodatečného stavební povolení na stavbu "Výrobní hala SIAG CZ, s.r.o. Chrudim - průmyslová zóna západ".

Krajský soud předně odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatele, že napadeným rozhodnutím žalovaného "v podstatě došlo ke schválení lakovny" s tím, že dodatečné stavební povolení "plně koresponduje s vydaným územním rozhodnutím, povoluje soubor staveb, které byly pravomocně umístěny, resp. nehovoří o žádných stavbách, které by nebyly předmětem územního rozhodnutí". K námitkám, že "umístění stavby od počátku obchází zákon" a že realizovaná stavba zamezila přístupu stěžovatele k jeho pozemku, soud s odkazem na § 114 odst. 2 stavebního zákona uvedl, že stěžovatel mohl tato tvrzení uplatnit již v územním řízení, nikoliv až v řízení vedeném o návrhu na dodatečné povolení stavby. I když soud přisvědčil stěžovateli, že "cesta dodatečného stavebního povolení je výjimečným postupem a neměla by být u provádění staveb "na černo" pravidlem", poukázal současně na to, že zákon dodatečné povolování staveb umožňuje, a to při splnění shodnývch podmínek, jako je tomu v řízení o vydání stavebního povolení (uplatněný poukaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 403/98 neshledal pro jiné rozhodné skutkové okolnosti případným). S podrobným zdůvodněním neuznal soud jako opodstatněné ani tvrzení stěžovatele, že osoby jednající jménem stavebníka nebyly "vybaveny řádnou plnou mocí", jakož i o "dotčení vlastnického práva hlukem, prachem a škodlivinami z lakovny".

Nejvyšší správní soud kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, též ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění podrobně rozvedené důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, pročež je netřeba rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vytýká soudům, že svými rozhodnutími nedostály skutečné a spravedlivé ochraně práv jednotlivce, jakož i ochraně základních práv ve smyslu čl. 90 a čl. 4 Ústavy České republiky, neboť jejich postupy, interpretace právních norem, jakož i důvody rozhodnutí byly (stejně jako předtím řízení před správním orgánem) "tendenční a účelové" ve snaze "vyhovět výstavbě průmyslové zóny na úkor práv ostatních vlastníků", a též i "přísně formální", neboť při střetu práv stavebníka (na vydání dodatečného stavebního povolení) a práv ostatních vlastníků (na nerušené užívání okolních pozemků) "absentovala v jejich rozhodování "ekvita, idea spravedlnosti". Tvrdí proto, že řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními principy, rozhodnutí jako celek nelze pokládat za spravedlivé a jedná se o "případ libovůle veřejné moci, který vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje svoji kritiku především do soudního řízení správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále jde především o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočil ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Je zjevné, že právo na spravedlivý proces stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici prostředky k ochraně jeho práv, které využil, přičemž oba správní soudy se jeho námitkami též adekvátně věcně zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

I přes obecné tvrzení stěžovatele, že soudy interpretovaly rozhodné právní normy účelově ve prospěch "silnější strany" ve správním řízení (zde stavebníka), nelze v dané věci ze strany soudů výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění dovodit. Oba správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel ve svých návrzích dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině sporu, jestliže ani zde není žádného důvodu k závěru, že by soudy při zjišťování skutkového stavu zjevně, resp. svévolně pochybily a nedostály zákonným požadavkům na provádění dokazování, mají-li učiněná dílčí skutková zjištění věcné i logické zakotvení v provedených důkazech; též skutkové závěry, jež na jejich základě soudy přijaly, byly stěžovateli ústavně přijatelným způsobem odůvodněny.

Na tomto základě Ústavní soud uzavírá, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. vytýkanou libovůli v jejich rozhodování. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.