III. ÚS 1597/17
III.ÚS 1597/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Zvonaře, zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2017 č. j. 21 Cdo 375/2017-1091, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. dubna 2017 č. j. 17 C 15/2011-225 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2017 č. j. 17 C 15/2011-239, za účasti Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017 č. j. 21 Cdo 375/2017-1091 bylo podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto dovolání stěžovatele jako žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 9. 2016 č. j. 19 Co 865/2016-1036 vydanému ve věci určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 23 C 333/2006, neboť dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., a jednak je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k doplnění znalecké doložky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. Usnesením okresního soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 17 C 15/2011-225 bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na přerušení řízení ve věci jeho mzdových a nemzdových nároků do pravomocného skončení řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 19 Co 865/2016-1036 se zamítá, neboť pro přerušení řízení nejsou splněny podmínky, když pro soud je podstatná existence pravomocného rozhodnutí v řízení o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru.

4. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 6. 2017 č. j. 17 C 15/2011-239 bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na přerušení řízení ve věci mzdových a nemzdových nároků stěžovatele do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1597/17 o ústavní stížnosti stěžovatele se zamítá. Okresní soud dovodil, že pro soud rozhodující o žalobě na plnění je zásadní, zda byla otázka platnosti či neplatnosti skončení pracovního poměru pravomocně vyřešena. Tato podmínka je v projednávané věci splněna a soudu proto nic nebrání, aby v řízení o žalobě na plnění pokračoval a naplnil tak zásadu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů. Pokud by okresní soud vyčkával na pravomocné skončení řízení u Ústavního soudu, znamenalo by to neodůvodněnou nečinnost v projednávání předmětné žaloby. Pokud by v budoucnosti měla nastat situace, že Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, které se zabývaly otázkou platnosti skončení pracovního poměru stěžovatele, zruší, občanský soudní řád disponuje příslušným procesním prostředkem, jak danou situaci řešit, tedy upravuje možnost podání žaloby na obnovu řízení. Jelikož okresní soud neshledal, že by byly splněny podmínky pro přerušení řízení, návrh stěžovatele na přerušení řízení zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v textu dovolání je formulována otázka procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, "zda procesní koncentrace brání tomu, aby bylo k řádně důkazně provedenému znaleckému posudku předloženému účastníkem procesně účinně doplněno znalecké prohlášení (znalecká doložka) podle § 127a o. s. ř.". Stěžovatel uvádí, že v textu dovolání není dovolatelem označena žádná judikatura Nejvyššího soudu (ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu), od které se v projednávané věci odvolací soud odchýlil, neboť žádná taková dosud neexistuje. Dovolání je proto podle stěžovatele přípustné dle § 237 o. s. ř.

6. Dovolacím soudem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 podle stěžovatele na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť v něm Nejvyšší soud měl co do činění s docela odlišným případem, kdy dovolatel neuvedl žádnou dovolací otázku. V nyní posuzovaném případě ji naopak stěžovatel uvedl.

7. Co se týče druhého důvodu odmítnutí dovolání, jde podle stěžovatele o důvod nikoli k odmítnutí, ale k zamítnutí dovolání, neboť zjevně směřuje do jeho merita (jde o jakýsi nástin negativní odpovědi na stěžovatelem položenou dovolací otázku). Stejně jako v případě prvního důvodu odmítnutí dovolání, také zde dovolací soud odkazuje na nepřípadný judikát, neboť v něm není řešena předložená dovolací otázka, tj. otázka znalecké doložky podle § 127a o. s. ř. a již vůbec ne otázka jejího doplnění po procesní koncentraci. Odkazovaný judikát postrádá potřebnou relevanci a napadené usnesení na něj odkazující proto spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť právní posouzení věci je nesprávné i tehdy, pokud je neúplné (některé objektivně významné právní argumenty byly opomenuty), stejně jako v případě, že soudem užitá (pro rozhodnutí určující) právní argumentace trpí logickým či věcným nedostatkem (chybou), či konečně (a konkrétně), je-li založena na judikaturních odkazech, které pro absenci dostatečné obdoby postrádají - pro dosažený výsledek - potřebnou relevanci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1330/2016).

8. Stěžovatel uvádí, že v řízení před Ústavním soudem usiluje o to, aby mu byla navrácena instance a umožněno pokračovat v zahájeném dovolacím řízení, jehož konečným cílem je prostřednictvím závazného právního názoru o položené dovolací otázce dosáhnout změny rozhodnutí o jeho žalobě na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru; tedy i v dovolacím řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v řízení o žalobě na plnění. Okresní soud se však svým usnesením ze dne 28. 4. 2017 č. j. 17 C 15/2011-225 a následným nařízením jednání ve věci náhrady mzdy na den 20. 6. 2017 rozhodl tuto skutečnost ignorovat a ve věci jednat, vycházejíc výlučně z pravomocného rozhodnutí v řízení o žalobě o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru. Pokračování v řízení o žalobě na plnění vytváří nepřípustný procesní nátlak na stěžovatele, neboť jej vystavuje volbě: buď žalobu vezme zpět, anebo musí počítat s tím, že ji před okresním soudem musí prohrát, a bude-li řízení před krajským soudem pokračovat rychle, prohraje i to a bude si moci nanejvýš podat žalobu na obnovu řízení, k jejímuž podání však existuje tříletá propadná žalobní lhůta (§ 233 odst. 2 o. s. ř.). Na stěžovatele, který se žalobou domáhá svých peněžních pracovněprávních nároků za 6 let (cca 2,7 mil. Kč), tak soud klade neúnosné břemeno, kdy kromě svých nákladů musí stěžovatel zaplatit náklady řízení protistraně a pak v budoucnu, uspěje-li s ústavní stížností a následně v řízení před obecnými soudy o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a neuplyne-li mu lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, tak náhradu nákladů vyhraje zpět. Takové prekérní procesní postavení připravuje stěžovatele o garanci vymahatelnosti práva a porušuje princip rovnosti účastníků civilního procesu. Podle stěžovatele je přitom zjevné, že účastníkům řízení sp. zn. 17 C 15/2011 o 2 685 746 Kč s příslušenstvím tímto postupem vzniknou další relativně velmi vysoké náklady, které by vzniknout nemusely, a to za další četné úkony právní služby advokátovi, cestování k jednání, vyvolání odvolacího řízení atd. Přerušení řízení přitom žádné náklady ani škodu nevyvolat nemůže.
III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

13. Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti, která směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

14. Po přezkoumání usnesení Nejvyššího sodu a obsahu stěžovatelova dovolání, které si Ústavní soud od okresního soudu vyžádal, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout jeho závěrům, že dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 19 Co 865/2016-1036 není přípustné podle § 237 o. s. ř., když dospěl k závěru, že jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k doplnění znalecké doložky je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Z obsahu stěžovatelova dovolání vyplývá, že v něm stěžovatel namítal, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se napadené rozhodnutí odchyluje, však stěžovatel ve svém dovolání nespecifikoval. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k doplnění znalecké doložky je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak koresponduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu, na které dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Dovolací soud proto postupoval správně, když dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

15. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností v části směřující proti usnesením okresního soudu, kterými nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přerušení řízení vedeného před okresním soudem.

16. Ústavní soud především poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. pravomocným rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. V předmětné věci však o tento případ nejde. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na výstižné odůvodnění usnesení okresního soudu ze dne 2. 6. 2017 č. j. 17 C 15/2011-239.

17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

18. S ohledem na závěr Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.