III. ÚS 1596/09
III.ÚS 1596/09 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem v Plzni, Rooseveltova 16, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. 56 Co 41/2009 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 1. 2008 č. j. 11 C 185/2006-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 18. 6. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jakož i práva zakotveného v čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Sokolově zjistil, napadeným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti J. S. o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný shora označeným rozsudkem potvrdil, a to poté, co se ztotožnil s jeho názorem, že stěžovatel v daném řízení, v němž se uvedené částky domáhal z titulu vrácení půjčky, neunesl důkazní břemeno stran existence smlouvy o půjčce údajně uzavřené mezi ním a žalovanou.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v řízení předložil důkazy, jež mají potvrzovat jím tvrzenou skutečnost, že důvodem poskytnutí finančních prostředků žalované byla půjčka; konkrétně šlo o listinu nazvanou "dohoda o narovnání" a o svědeckou výpověď Z. S. Posledně jmenovaný svědek současně prý vyvrátil tvrzení žalované, že do poslední chvíle nevěděla o koupi nemovitostí (pozn.: které z peněz stěžovatele nabyla žalovaná do svého podílového vlastnictví) a že se mělo jednat o dar. Upozorňuje, že bylo nepochybně prokázáno, že žalovaná částka byla zapůjčena žalované a převedena z jeho účtu, a to přímo na účet prodávajícího předmětných nemovitostí, takže nemohlo obstát hodnocení soudu (zřejmě prvního stupně) o "nereálnosti půjčených finančních prostředků spatřované soudem v tom, že žalovaná fakticky nedisponovala peněžními prostředky"; z tohoto důvodu měl soud od tohoto svého "prohlášení" ustoupit, avšak nadále poukazoval na to, že by se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení (kde byla vznesena námitka promlčení). Odvolacímu soudu vytýká, že měl předmětné poskytnutí finančních prostředků hodnotit jako dar, kdy zmíněnou "dohodu o narovnání" považoval za uznání neexistujícího závazku, nikoliv ani okrajově za vznik závazku nového; přitom je zde jasně vysloveno, že věřitel přenechá dlužníkovi věci, zejména peníze, a ten se zavazuje je po určité době vrátit. Jde o jasné prohlášení, že vztah věřitele a dlužníka, byť v ústní formě, existoval, stejně tak se měl k obsahu dohody (tj. že stěžovatel zaplatí kupní cenu a žalovaná ji po prodeji bytu vrátí) vyjádřit shora označený svědek. Stěžovatel má za to, že rozhodování soudů bylo ovlivněno tím, že žalovaná je pracovnicí jiného soudu (Okresního soudu v Karlových Varech), a namítá, že většina argumentů "byla vázána" na rozhodování jiné věci stejných účastníků vedené před Okresním soudem v Tachově.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů, a to svědecké výpovědi Z. S. a listiny označené jako dohoda o narovnání; dle názoru stěžovatele tyto důkazy mají prokazovat to, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce. Ovšem skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k nim, konkrétně pak k obecným soudům, jak bylo popsáno výše, plyne, že tento soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval; jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale (pouze) to, zda obecné soudy postupovaly v daném ohledu ústavně konformním způsobem. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, soudy obou stupňů tyto důkazy zhodnotily, a to i ve světle účastnické výpovědi samotného stěžovatele (ze které neplyne, že předmětnou částku poskytl s tím, že požadoval její vrácení, ale že bylo dohodnuto, že bude investována do pořízené nemovitosti), a své úvahy "přezkoumatelným" způsobem rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž se s argumentací stěžovatele, které nyní (jen) opakuje v ústavní stížnosti, vypořádaly. Nelze ani konstatovat, že by se při svém rozhodování dopustily zcela zjevných omylů či evidentních logických vad, v jejichž světle by se jejich skutkové závěry jevily být ve vztahu k provedeným důkazům jako "extrémní". Pokud stěžovatel tvrdí, že mělo být rozhodování zmíněných soudů "vázáno" na rozhodování v jiné věci, tato skutečnost z odůvodnění napadených rozhodnutí nijak neplyne.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.