III. ÚS 1588/13
III.ÚS 1588/13 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, bez zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2013 č. j. 5 Afs 42/2012-63 (správně zřejmě 7 Afs 42/2012-63) a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. února 2012 č. j. 59 Af 1/2012-9, spojené s návrhem na zrušení ustanovení právních předpisů upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítá.
Odůvodnění

1. Návrhem (podaným doručeným faxem dne 17. 5. 2013) stěžovatel navrhoval zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů. Tento návrh byl sepsán přímo stěžovatelem, tedy stěžovatel nebyl právně zastoupen.
2. Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem (včetně sepisu ústavní stížnosti advokátem), Ústavní soud stěžovatele podle § 41 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzve k odstranění této vady, k čemuž mu stanoví lhůtu. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Pokud však stěžovateli dříve (v předchozích řízeních) poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení formalistickým. Rovněž to ve své podstatě představuje obcházení lhůt stanovených v § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákonná lhůta dvou měsíců je dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, přičemž její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování návrhu či odstraňování jeho vad stěžovatele zvýhodňuje oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

3. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud nezastoupený advokátem, a to přesto, že informace o povinnosti být zastoupen mu byla v minulosti (před podáním nynější ústavní stížnosti) Ústavním soudem podána mnohokrát (srov. např. usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 29/08, IV. ÚS 1175/10, II. ÚS 1845/10, III. ÚS 2371/10, IV. ÚS 393/11, III. ÚS 1430/11, III. ÚS 2998/11, II. ÚS 567/12, III. ÚS 1834/12, I. ÚS 1933/12, I. ÚS 4400/12). Z toho vyplývá, že stěžovatel je velmi dobře informován o tom, jaké požadavky klade zákon o Ústavním soudu na řádnou ústavní stížnost.

4. Proto i vůči stěžovateli bylo v minulosti mnohokrát postupováno tak, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nezastoupení advokátem, aniž by jej vůbec k odstranění vad jeho návrhu vyzýval (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 393/11, III. ÚS 1430/11, III. ÚS 2998/11, II. ÚS 567/12, III. ÚS 1834/12, I. ÚS 4400/12). V okamžiku podání nyní posuzovaného návrhu tudíž bylo stěžovateli rovněž známo shora prezentované stanovisko, neboť jeho předchozí nekvalifikovaně podané návrhy již Ústavní soud odmítl, aniž by ho vyzýval k odstranění vad.

5. Z toho plyne, že Ústavní soud i v nynější věci mohl postupovat v souladu s příkladmo citovanou judikaturou týkající se přímo samotného stěžovatele a bylo opodstatněné ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, aniž by byl vyzván k odstranění vad.

6. Přesto byl Ústavní soud nyní vůči stěžovateli obzvláště benevolentní a poskytl mu relativně dlouho dobu k odstranění vad v délce třiceti dnů (nejčastější je v praxi Ústavního soudu patrně délka patnácti či dvaceti dnů, třicet dnů stanoví v případech výjimečných, jako je omezení osobní svobody stěžovatelů apod.).

7. Nicméně, stěžovatel vady ústavní stížnosti neodstranil ani v uvedené třicetidenní lhůtě a požádal o její prodloužení (podáním ze dne 3. 7. 2013). Ústavní soud byl vůči stěžovateli ještě ohleduplnější a prodloužil mu lhůtu k odstranění vad až do 30. září 2013 (tato výzva byla vložena do domovní schránky stěžovatele dne 23. 7. 2013). A to i přesto, že stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti žádost o určení advokáta (adresovanou České advokátní komoře) datovanou až dnem 3. 7. 2013, i když mu první výzva Ústavního soudu byla vložena do schránky již dne 4. 6. 2013 a i když tuto žádost mohl a měl podat ještě před podáním samotné ústavní stížnosti (ze dne 16. 5. 2013). Ani v této další prodloužené lhůtě stěžovatel vady neodstranil.

8. Další žádosti stěžovatele (ze dne 30. 9. 2013) o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti do dne 31. 10. 2013 tak Ústavní soud již nevyhověl. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud mohl opodstatněně a v souladu se svojí v posledních letech převažující praxí i ohledně stěžovatele odmítnout ústavní stížnost stěžovatele rovnou, tj. bez výzvy. Tím spíše pak jsou podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstranění vad po marném uplynutí výše uvedených dvou - nadto relativně dlouhých - soudcovských lhůt k odstranění vad ústavní stížnosti. Zákonná lhůta dvou měsíců je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, přičemž její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování návrhu či odstraňování jeho vad stěžovatele zvýhodňuje oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

9. Ústavní soud je nucen připomenout zásadu "bdělým náleží práva" a zásadu "projednání věci bez zbytečných průtahů" (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel navzdory tomu zvolil přístup, kdy na pouhé odstranění vad návrhu žádá lhůtu více jak 5 měsíců, nepočítaje v to navíc lhůtu uplynuvší od doručení posledního rozhodnutí ve věci do podání jeho návrhu Ústavnímu soudu.

10. Ústavní soud proto rozhodl za situace, kdy stěžovatel na veškeré jeho výzvy reaguje stále žádostí o další prodloužení lhůty s nejasnou a nepřehlednou argumentací (např. v poslední žádosti tvrdí, že mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav brání dostavit se osobně k advokátovi určenému mu Českou advokátní komorou, aniž by doložil, že mu jeho zdravotní stav brání takový úkon učinit, či aniž by doložil, že tento advokát mu byl vůbec Českou advokátní komorou určen a že i přes stěžovatelovu výhradu ohledně zdravotního stavu trvá na osobní schůzce v jiném městě, v Mladé Boleslavi).

11. Vzhledem k tomu Ústavní soud daný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

12. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení právních předpisů, upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.