III. ÚS 1570/11
III.ÚS 1570/11 ze dne 26. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 26. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou AK se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti 1) příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 11. 2006, vydanému Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 1 Nt 2040/2006, 2) příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 12. 4. 2007, vydanému Obvodním soudem pro Prahu 10, sp. zn. 1 Nt 1947/2007, 3) příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 13. 11. 2007, vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. Nt 4097/2007 a 4) proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 12. 5. 2008, vydanému Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. Nt 4097/2007, spojené s návrhem, aby Ústavní soud České republiky přikázal A) Policii České republiky zničit ze spisu ČTS: ÚOOZ 28/V7 2007 V4 veškeré záznamy o uskutečňovaném telekomunikačním provozu, pořízené na základě příkazů Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Nt 4097/2007 a ze dne 12. 5. 2008, sp. zn. Nt 4097/2007 a B) Celnímu ředitelství Praha zničit ze spisu č.j. 1739/TS-164/06 veškeré záznamy o uskutečňovaném telekomunikačním provozu, pořízené na základě příkazů Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 1 Nt 2040/2006 a ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 1 Nt 1947/2007, za účasti I) Obvodního soudu pro Prahu 4, a II) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a III) Vrchního státního zastupitelství v Praze, IV) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, V) Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování a VI) Celního ředitelství Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 5. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení dvou příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaných Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 22. 11. 2006 a dne 12. 4. 2007 a jednoho příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 13. 11. 2007. Ústavní stížnost byla doplněna návrhem, Ústavnímu soudu doručeným dne 22. 7. 2011, v němž stěžovatel navrhuje zrušit též příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaný Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 12. 5. 2008.

Počátek běhu subjektivní šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje stěžovatel od dat 1. 4. 2011 a 11. 7. 2011, kdy jeho právní zástupce dostal poprvé možnost nahlédnout do spisu, vedeného v trestní věci proti němu ve Spolkové republice Německo a kdy se poprvé dozvěděl, že v tomto trestním spise jsou založeny dotyčné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Domnívá se, že bylo porušeno jeho základní právo na ochranu soukromí zaručené článkem 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu telekomunikačního tajemství podle článku 13 Listiny, právo na soudní ochranu uvedené v článku 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu proti svévolnému zasahování do korespondence, zaručené článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 17 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Porušení těchto ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydané podle ust. § 88 tr. řádu, prý trpí mnoha protizákonnými vadami, zejména nejsou náležitě odůvodněny. Stěžovatel se domnívá, že závažnost zásahu do telekomunikačního tajemství je tak vysoká, že požadavky na odůvodnění příkazu k odposlechu v zásadě by měly být stejné, jako jsou požadavky na odůvodnění rozsudku nebo usnesení, stanovené v § 125 odst. l případně podle § 134 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel se dovolává názorů, vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 a tvrdí, že postup obecných soudů při vydávání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v jeho věci byl v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx).

II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu k ní přiložených napadených rozhodnutí obecných soudů, z obsahu spisů Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 2040/2006 a sp. zn. 1 Nt 1947/2007 a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 4097/2007, které si Ústavní soud vyžádal, a z písemného vyjádření ("Die Stellungnahme zum tschechischen Recht" ze dne 30. 7. 2011) německého advokáta Dr. P. B., které Ústavnímu soudu předložil stěžovatel, se zjišťuje:

Celním ředitelstvím Praha, odborem pátrání v Praze 10 (majícím v daném řízení ve smyslu ust. § 12 odst. 2 tr. řádu postavení policejního orgánu) bylo pod sp. zn. 1739/TS-164/06 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona (zkratkou "tr. zákon" je označován v té době platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a trestného činu porušování předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona. Podezření se týkalo organizované skupiny osob vietnamské, maďarské, slovenské a české národnosti, které se měly zabývat nelegálním dovážením velkého množství cigaret a tabáku z Vietnamu a z Číny na území České republiky, nedovolenou výrobou cigaret ve dvou ilegálních výrobnách a pašováním cca 17 milionů cigaret z České republiky do Hamburku (SRN); při tom pravděpodobně docházelo k daňovým a celním únikům. V rámci postupu před zahájením trestního stíhání podle § 158 a násl. tr. řádu bylo zjištěno, že podezřelí pachatelé používají v rámci páchání trestné činnosti ke vzájemnému styku větší množství telefonních účastnických stanic, z nichž některé jsou registrovány a užívány stěžovatelem nebo jsou registrovány na společnost OAZASPED s. r. o., IČO 26202506, v níž je stěžovatel jednatelem. Protože bylo možno důvodně předpokládat, že odposlechem těchto telefonů budou získány důležité skutečnosti pro trestní řízení, podal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pod sp. zn. ZN 4685/2006 návrh Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na nařízení odposlechu podle § 88 odst. 1 tr. řádu.

Dvěma příkazy Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 1 Nt 2040/2006 a ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. 1 Nt 1947/2007 byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu 11 telefonních účastnických stanic, z nichž některé byly registrovány a užívány stěžovatelem nebo společností OAZASPED s. r. o.

Policií České republiky, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování bylo pod č. j. ÚOOZ-6/V4-2007 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 a trestného činu účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona. Podezření se týkalo skupiny osob vietnamské a české národnosti (hlavním podezřelým byl D. D. H.), které v rámci činnosti spediční firmy OAZASPED, s. r. o. (jejímž jednatelem je stěžovatel) se měly zabývat falšováním průvodních dokladů při dovozu kontejnerů zboží z Vietnamu a Číny do České republiky za účelem dosažení daňových úniků při prodeji zboží v tržnici SAPA v Praze 4 - Libuši.

V rámci postupu před zahájením trestního stíhání podle § 158 a násl. tr. řádu bylo i v této věci zjištěno, že podezřelí pachatelé používají v rámci páchání trestné činnosti ke vzájemnému styku větší množství telefonních účastnických stanic, z nichž některé jsou registrovány a užívány stěžovatelem nebo jsou registrovány na společnost OAZASPED s. r. o. Protože bylo možno důvodně předpokládat, že odposlechem těchto telefonů budou získány důležité skutečnosti pro trestní řízení, podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 5 VZN 32/2007 návrh Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na nařízení odposlechu podle § 88 odst. 1 tr. řádu.

Dvěma příkazy Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Nt 4097/2007 a ze dne 12. 5. 2008 sp. zn. Nt 4097/2007 byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu 11 telefonních účastnických stanic, z nichž některé byly registrovány a užívány stěžovatelem nebo společností OAZASPED s. r. o.

Ústavní stížnost je zaměřena proti čtyřem shora uvedeným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 a Obvodním soudem pro Prahu 4.

Je třeba dodat, že německé justiční orgány (Staatsanwaltschaft Hamburg, Az.: 620 Qs 29/11) vedou v současné době proti stěžovatelovi trestní stíhání pro trestnou činnost spáchanou v Německu, spočívající m. j. v krácení dovozního cla. Německé orgány stíhají kromě stěžovatele celou organizovanou skupinou spolupachatelů, podílejících se mj. na pašování cigaret do Německa. V rámci mezinárodní justiční spolupráce vyhověly české justiční orgány příkazu k zajištění důkazního prostředku, vydanému německými orgány (viz § 460i a násl. tr. řádu) a předaly jim záznamy o odposleších telekomunikačního provozu, pořízených na podkladě shora uvedených příkazů Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního soudu pro Prahu 4. Z okolností věci je zřejmé, že stěžovatel hodlá uplatnit pro něj příznivé výsledky řízení o této ústavní stížnosti ke zpochybnění důkazního významu záznamů o odposlechu v rámci trestního řízení vedeného v Německu.

IV.

K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Obvodní soud pro Prahu 10 (dne 28. 6. 2011) a Obvodní soud pro Prahu 4 (dne 17. 6. 2011). Oba tyto soudy odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního řízení, obsažené v odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu; oba soudy navrhly zamítnutí resp. odmítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost.

Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelovi nebyly známy již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

Stěžovatelovy námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení se týkají údajně nezákonně nařízených odposlechů telefonických hovorů. Nezákonný a protiústavní postup soudů měl, dle názoru stěžovatele, spočívat zejména v tom, že příkazy prý neobsahují popis konkrétních skutečností, které vedly soudce k vydání příkazu k odposlechu, nejsou v nich uvedeny důkazy, o něž se skutkové okolnosti opírají, úvahy, kterými se soudce řídil při hodnocení důkazů, ani právní úvahy, na jejichž základě soudce posuzoval, zda dosud zjištěné skutečnosti odůvodňují právní kvalifikaci, pro niž je trestní řízení vedeno a která je jedním z podkladů k nařízení odposlechu. Za nejzávažnější nedostatek příkazů pokládá stěžovatel neuvedení osob, které mají z telefonních čísel, na které byly odposlechy nařízeny, telefonovat. Domnívá se, že příkaz k odposlechu musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se vede trestní stíhání pro uvedené trestné činy nebo vůči níž je důvodné podezření, že se uvedených trestných činů dopustila.

Ústavní soud posoudil vznesené námitky z toho hlediska, zda vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu a ústavně garantovaná práva na ochranu soukromí a na ochranu telekomunikačního tajemství, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.

Zákonné požadavky na formální náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na úrovni "obyčejného" práva obsahuje ustanovení § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu. Pokud jde o nároky na odůvodnění příkazu, požaduje trestní řád zejména, aby byly uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Je samozřejmé, že musí být uvedeno, a to alespoň v základních obrysech, pro jaký trestný skutek se vede trestní řízení a jaká je právní kvalifikace tohoto trestného jednání. Tyto údaje jsou nezbytné zejména proto, že odposlech telekomunikačního provozu není přípustný při objasňování a vyšetřování jakéhokoli trestného činu, nýbrž toliko zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nebo v § 88 odst. 1 tr. řádu taxativně vypočtených trestných činů, nebo jiného úmyslného trestného činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, která musí být v příkazu výslovně identifikována.

Z odůvodnění příkazu má vyplývat předpoklad, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn.

Ústavní soud konstatuje, že v dané věci obecné soudy těmto zákonným požadavkům na odůvodnění příkazu dostály. Některé z vyjmenovaných náležitostí jsou sice v odůvodnění popsány poměrně stručně, avšak uvedené údaje jsou dostatečné ke kontrole zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Odůvodnění svědčí o tom, že soudy před vydáním příkazů k odposlechu zvažovaly všechny relevantní skutečnosti a vypořádaly se s nimi.

Ústavní soud je si plně vědom toho, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je velmi citelným omezením základních práv a že při aplikaci tohoto prostředku je třeba postupovat obezřetně a restriktivně a že je nutno dodržovat všechny procesní zákonné podmínky. Je však zároveň třeba dodat, že za přísného respektování ústavních předpisů lze i základní práva omezit (viz čl. 4 odst. 2 Listiny), což platí též pro telekomunikační tajemství (viz čl. 13 Listiny). Zájem na potírání závažných druhů kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita, poskytuje zákonodárci legitimaci k tomu, aby některá základní práva omezil, je-li to nezbytné pro účinnou ochranu jednotlivců a společnosti.

Je vhodné připomenout, že požadavky na formální náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemohou být tak přemrštěné, aby prakticky zcela paralyzovaly efektivnost tohoto prostředku. Je třeba vzít v úvahu, že příkaz k odposlechu je vydáván zpravidla v nejranějších fázích trestního řízení, většinou ještě před zahájením trestního stíhání při provádění úkonů trestního řízení postupem podle § 158 a násl. tr. řádu. V této době zpravidla ještě nejsou k dispozici zcela podrobné a prověřené informace, takže lze připustit v odůvodnění příkazu jistý přijatelný stupeň neurčitosti. Nelze např. reálně požadovat, jak to činí stěžovatel v ústavní stížnosti, aby v příkazu byly vždy uvedeny všechny osoby, "které mají z telefonních čísel, na které byly odposlechy nařízeny, telefonovat". Současné technické a obchodní podmínky, za nichž se uskutečňuje provoz a prodej mobilních telefonních přístrojů, evidence přístrojů a tzv. SIM-karet, vedená prodejci a operátory mobilních sítí, neumožňuje za všech okolností a vždy identifikovat majitele a uživatele přístrojů. Lze připustit, aby jako nezbytný konkrétní identifikační údaj byl v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu např. uveden tzv. IMEI (International Mobile Equipment Identity). Je samozřejmé, že osoba, jejíž telefonní hovory mají být dle příkazu odposlouchávány, musí mít nějaký vztah k prošetřované věci, z níž vyplývá podezření z páchání trestné činnosti. Není však bezpodmínečně nezbytné, aby již v této fázi řízení, tj. při vydávání příkazu k odposlechu, bylo jisté, že odposlouchávaná osoba je bez jakýchkoli pochybností pachatelem trestné činnosti.

Nelze také přitakat stěžovatelově námitce, že nelze nařídit odposlech telefonního přístroje, jehož majitelem je obchodní společnost nebo jiná právnická osoba. Taková omezující podmínka nevyplývá z žádného právního nebo ústavněprávního předpisu. V této věci je taková námitka zvláště nepřípadná, uváží-li se, že aktivity obchodní společnosti OAZASPED, s. r. o. měly vztah k podezíraným osobám a že samotný stěžovatel byl jednatelem této společnosti.

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. II. ÚS 615/06. Skutkové okolnosti, z nichž vycházel tento nález, byly rozdílné od nynější věci. Některé citáty z tohoto nálezu, uváděné v nynější ústavní stížnosti, jsou vytržené ze souvislostí a nevystihují nosné důvody či právní věty tohoto nálezu.

Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.