III. ÚS 155/10
III.ÚS 155/10 ze dne 8. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39 proti usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 Nt 1401/2009 ze dne 5. 8. 2009 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 284/2009 ze dne 16. 11. 2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a porušení předpisů o výkonu soudní moci (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimž nebylo vyhověno jeho návrhu na obnovu trestního řízení proti němu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 33/2006.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí, bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení, jež bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 284/2008 ze dne 18. 11. 2008, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně odloženému na dobu 1 roku. Odsouzen byl takto - zkráceně řečeno - v podstatě za to, že jako policejní komisař při výkonu služby od počátku nereagoval na protiprávní jednání svého kolegy vůči vyslýchanému Z. Ch. a připustil tak, že jmenovanému poškozenému byla způsobena újma a o obsahu podaného vysvětlení poškozeného nesepsal úřední záznam. Závěr o vině stěžovatele byl soudem učiněn především na základě výpovědi Z. Ch., a to té jeho části, v níž uvedl, že stěžovatel byl přítomen ve výslechové místnosti v době, kdy proti němu nezákonně jednal vyslýchající. Po ukončení řízení stěžovatel, poté, co obdržel dopis poškozeného Ch., v němž tento připustil, že je možné, že stěžovatel nebyl v době jeho fyzického napadení ve vyšetřovací místnosti, se obrátil na soud s návrhem na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci. Soud I. stupně po posouzení obsahu dopisu a výpovědi svědka Ch. návrhu na povolení obnovy řízení shora označeným usnesením nevyhověl a odvolací soud pak jeho stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou s podrobným zdůvodněním svého závěru, že dopis poškozeného ani jeho následná výpověď nejsou novou skutečností ani novým důkazem ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu vývoje dané trestní věci oponuje závěrům obecných soudů a tvrdí, že zcela popírají soudní judikaturu, zejména rozhodnutí uveřejněné pod Rt 72/80. Zdůrazňuje, že poškozený Ch. byl klíčovým svědkem a změnu jeho výpovědi ani důvody, které ho k tomu vedly, obecné soudy z pohledu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu nevyhodnotily správně. Soud I. stupně se důvody změny výpovědi nezabýval vůbec a odvolací soud se s nimi vypořádal v podstatě jen v jedné větě. Rozhodnutí krajského soudu s jeho závěrem, že obsahově změněná výpověď svědka, který připustil nepřesnost dřívější výpovědi, jež byla rozhodující z hlediska závěru o vině stěžovatele, a který zároveň odůvodnil změnu obsahu své výpovědi prezentací osoby stěžovatele v mediích jako zločince, kvalifikovaná soudem jako jediný a nedostačující důvod pro povolení obnovy, tak považuje za nepřesvědčivé. Postupem soudů obou stupňů tak podle něj došlo k porušení shora označených základních práv a navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.
Dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li nepřípustný, přičemž pojem nepřípustnosti je v řízení o ústavních stížnostech vymezen podmínkou vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, čili zásadou subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip self restraint ve vztahu Ústavního soudu k ostatním orgánům veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně zdůraznil, že ratio legis ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, spočívá rovněž v tom, aby případné tvrzené vady mohly být posouzeny především tím orgánem, jemuž tato činnost ex constitutione (čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy) primárně přísluší; tj. aby byly materiálně před tímto orgánem výtky tato tvrzení obsahující rovněž uplatněny (k tomuto srov. kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04). V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.

Dne 5. března 2010 Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1624/09 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009 č. j. 8 Tdo 344/2009-520, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008 č. j. 4 To 284/2008-475 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 7. 2008 č. j. 21 T 33/2006-446. Zrušil tudíž rozhodnutí obecných soudů v řízení, jehož obnovy se stěžovatel posléze domáhal, přičemž vůči zamítavým rozhodnutím ve věci uvedené obnovy řízení směřuje předmětná ústavní stížnost.

Tuto situaci nelze z pohledu materiálně nahlížené zásady subsidiarity v řízení o ústavní stížnosti nahlížet jinak, než že se stěžovateli daným nálezem Ústavního soudu v rozhodované věci otevřel prostor v řízení před obecnými soudy uplatnit všechny argumenty ve prospěch jím tvrzených základních práv a svobod.

Za těchto okolností hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, pročež Ústavní soudu návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 Nt 1401/2009 ze dne 5. 8. 2009 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 284/2009 ze dne 16. 11. 2009 z důvodu nepřípustnosti dle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2010

Pavel Holländer soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.