III. ÚS 1542/11
III.ÚS 1542/11 ze dne 7. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Pozemkového fondu ČR, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2011 č. j. 30 Cdo 3177/2009-138, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009 č. j. 25 Co 84/2009-104, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti a jejích doplňcích stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2011 č. j. 30 Cdo 3177/2009-138 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009 č. j. 25 Co 84/2009-104 v části, v níž byl potvrzen výrok III rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 12. 2008 č. j. 12 C 70/2008-68, pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 věta před středníkem a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení vedeného před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 12 C 70/2008 stěžovatel obecným soudům vytýká, že soud prvního stupně nesprávně zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, přičemž určil, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem ve výroku specifikovaných pozemků a zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a předat v žalobě specifikované pozemky, přičemž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků jako věcně správný potvrdil. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy a důvodnou žalobu neshledal ani co do požadavku uložení povinnosti žalovaného vyklidit předmětné pozemky.

Stěžovatel s rozhodnutím obecných soudů a s jejich právním názorem nesouhlasí a dovolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí s jeho námitkami nevypořádal, nezabýval se však ani existující nejednotností rozhodování obecných soudů. Zásah dovolacího soudu byl podle názoru stěžovatele nezbytný také proto, že projednávaná věc má údajně judikatorní přesah do další rozhodovací činnosti soudů ve věcech týkajících se vrácení plnění z neplatné smlouvy. Usnesení dovolacího soudu, podle názoru stěžovatele, není v souladu s jeho legitimním očekáváním, rozhodování dovolacího soudu není jednotné ve všech skutkově a právně obdobných věcech. Stěžovatel argumentuje rozdílným výkladem ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), které "žádné výjimky z povinnosti vrátit si navzájem svá plnění pro účastníky neplatné smlouvy nestanoví"; nemohou být proto založeny ani soudem. Stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že neshledal zásahy do vlastnického práva stěžovatele, i když pozemky v katastrálním území Dobeš, které byly předmětem neplatné smlouvy, dosud užívá ZEPO Bělohrad, a. s., a to bez nájemní smlouvy.

II.

Jak Ústavní soud zjistil, Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 19. 12. 2008 č. j. 12 C 70/2008-68 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení neplatnosti označené kupní smlouvy, určil, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem specifikovaných pozemků a zamítl žalobu, aby žalovanému D. Z. byla uložena povinnost vyklidit a předat specifikované pozemky. Důvodem nevyhovění žalobním návrhům byla skutečnost, že soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení. Žaloba na vyklizení předmětných pozemků nebyla důvodná, protože stěžovatel neprokázal jakékoliv zásahy žalovaného do vlastnického práva stěžovatele a nebylo jí možno vyhovět ani z důvodu uchopení se držby těchto pozemků.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 č. j. 25 Co 84/2009-104 v zamítavé části výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků. V případě žaloby stěžovatele šlo o vindikační žalobu (§ 126 OZ), která měla podobu žaloby na vyklizení. Úspěch v předmětném řízení by podle názoru odvolacího soudu předpokládal současné naplnění tří podmínek - aktivní legitimace stěžovatele k takovému žalobnímu návrhu (ten splněn byl), zasahování žalobce do vlastnických práv k předmětným pozemkům, přičemž takové zásahy žalovaného by musely být neoprávněné. Posledně uvedené předpoklady v předmětné věci nebyly naplněny, resp. ze strany stěžovatele nebyly ani tvrzeny. Odvolací soud zdůraznil, že k uložení povinnosti protokolárně předmětné pozemky předat není opora v zákoně (§ 126 odst. 1 OZ).

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 2. 2011 č. j. 30 Cdo 3177/2009-138 dovolání stěžovatele odmítl, přičemž zdůraznil, že stěžovatel v dovolání nekonkretizoval okolnosti, které by prokazovaly naplnění dovolacího důvodu, jehož se dovolává. Za situace, v níž stěžovatel v dovolání neuvedl ani údaje o tom, v jakém rozsahu či z jakých důvodů napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jde o vadné podání. Protože stěžovatel spojil zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu s řešením právní otázky týkající se vydání držby nemovité věci, která však při rozhodování odvolacího soudu ve věci samé nebyla určující, nezabýval se dovolací soud takto vymezenou otázkou a konstatoval, že odvolací soud při řešení právní otázky vyklizení předmětných pozemků vycházel z platné judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rovněž nepřitakal tvrzení stěžovatele, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil otázku týkající se výkladu procesněprávního předpisu, která by měla mít po právní stránce zásadní význam. Ze všech výše vyložených důvodů dovolací soud dovolání odmítl.

III.

Stěžovatel ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 6. 2011 poukazuje na řadu judikátů, které podle jeho názoru mění dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně výkladu ustanovení § 457 OZ. V této souvislosti i v dalším doplnění ze dne 4. 1. 2012 poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, jehož závěry údajně znamenají zásadní průlom do posuzování povahy a rozsahu synallagmatického závazku a žádá, aby k nim Ústavní soud přihlédl.
IV.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů, včetně soudu dovolacího, přičemž stěžovatel i přes obsáhlé odůvodnění usnesení dovolacího soudu setrvává na svém právním názoru, že ve smyslu ustanovení § 457 OZ v případě neplatné či zrušené kupní smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit vše, co podle ní dostal, což údajně znamená, že i když není důvod v konkrétní věci pro rozhodnutí soudu o vyklizení, je kupující povinen předmětné pozemky prodávajícímu vrátit (vydat).

Nejprve považuje Ústavní soud za nutné znovu připomenout, že ve své již ustálené judikatuře mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutné vycházet z teze, podle níž Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze ho proto považovat za další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Z hlediska námitek stěžovatele v projednávané věci jde především o otázku výkladu jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, k žádnému takovému pochybení v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatel nesouhlasí především s právním názorem obecných soudů a soudu dovolacího, že žaloba o vyklizení předmětných pozemků nebyla v projednávané věci důvodná, neboť stěžovatel v průběhu řízení netvrdil (a ani nepokazoval) jakýkoliv zásah žalovaného do jeho vlastnického práva, tím méně pak, že šlo o zásahy neoprávněné. Jak již konstatoval dovolací soud, v projednávané věci bylo určeno, že Česká republika je vlastnicí a stěžovatel správcem předmětných pozemků. Tento výrok znamená nápravu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pokud by docházelo k neoprávněným zásahům do vlastnického práva státu, měl by stěžovatel nepochybně možnost se domáhat ochrany pozemků, svěřených mu do správy, podáním vlastnické žaloby (ve smyslu ustanovení § 126 OZ). Stěžovatel však v projednávané věci netvrdil, že ze strany žalovaného k neoprávněným zásahům dochází. Z tohoto důvodu stěžovatelem formulovaný žalobní návrh neměl oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů a žaloba (nejen) v této části musela být zamítnuta.

Jestliže stěžovatel se hodlal v pravomocně skončeném řízení domoci vydání, předání či uchopení držby nemovité věci (jak tvrdí v ústavní stížnosti), pak bylo nutné, jak správně podotkl dovolací soud, formulovat žalobní návrh tak, aby obsahoval jak povinnost žalovaného stěžovatelem označené nemovitosti vyklidit, ale také vyklizené předat, resp. předat jejich držbu. Tato formulace žalobního návrhu stěžovatelem splněna nebyla. Námitka stěžovatele, že odvolací soud "věděl, že předmětné pozemky dodnes užívá ZEPO Bělohrad, a. s. sice bez nájemní smlouvy", a že tato společnost nájemné řadu let platila a stěžovatel tuto platbu přijímal, nikterak nedokládá, že jen z této skutečnosti musel odvolací soud dospět k závěru o neoprávněných zásazích do vlastnických práv k předmětným pozemkům.

Za situace, v níž stěžovatel vede, jak sám uvádí, řadu sporů např. proti žalovanému D. Z., v nichž se domáhá, jak tvrdí, vydání držby pozemků, přičemž byl minimálně dovolacím soudem opakovaně poučován o správném znění žalobního návrhu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3177/2009, sp. zn. 30 Cdo 3298/2009 a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4718/2010), je poněkud nepochopitelné, že stěžovatel i nadále setrvává na svém právním názoru, odlišném od právních závěrů obecných soudů i soudu dovolacího. Nelze srovnávat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení spojenou s žalobou na vyklizení bytu, kterou se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 26 Cdo 3847/2009, s předmětem řízení v projednávané věci.

I když stěžovatel poukazuje na řadu judikátů Nejvyššího soudu s tvrzením, že v právním názoru na výklad uvedené problematiky dochází k výrazným posunům, Ústavní soud tento názor stěžovatele nesdílí. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1496/11, výklad jednoduchého práva a zejména sjednocování judikatury obecných soudů přísluší právě Nejvyššímu soudu (ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel srovnává různá rozhodnutí dovolacího soudu bez ohledu na skutkové okolnosti konkrétní věci a celkové souvislosti případu, čímž zjevně nemůže dospět k objektivnímu a obecně použitelnému závěru. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou, že dovolací soud se nezabýval řádně jeho dovoláním a že se nevypořádal s jeho námitkami. Dovolací soud v napadeném usnesení podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nemůže dovolání obstát; v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění usnesení dovolacího soudu.

Ze všech výše vyložených okolností Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem uváděná ústavně zaručená práva a svobody a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.