III. ÚS 1540/13
III.ÚS 1540/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Stacha, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2013 č. j. 1 Co 221/2012-261, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 14. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 13. 6. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatele coby žalobce potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 5. 2012 č. j. 24 C 42/2011-140 a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému Miroslavu Danielovi náhradu nákladů řízení ve výši 21 237 Kč. Uvedeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, v níž se stěžovatel domáhal na žalovaném písemné omluvy, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 9 540 Kč.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k diskriminaci jeho osoby, neboť žalovaný byl správním orgánem uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, za což mu byla uložena sankce napomenutí a povinnost uhradit část nákladů řízení ve výši jen 500 Kč, ačkoliv není nemajetný, zatímco jemu, který nemajetný je a nachází se v těžké finanční, resp. sociální situaci, bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení takto vysokou částku. Současně upozorňuje, že v jiném řízení na ochranu osobnosti bylo vrchním soudem rozhodnuto o ustanovení zástupce žalobkyni, která má vyšší příjem, přičemž se jednalo o stejně náročný druh sporu.

4. Stěžovatel dále namítá porušení práva na právní pomoc a na rovné postavení v důsledku toho, že mu na jeho žádost nebyl ustanoven zástupce, ač pro to byly splněny zákonné podmínky, a to s ohledem na jeho sociální poměry i na to, že procesní úkony v obou řízeních byly "nad jeho síly", neboť věc byla skutkově i právně složitá.

5. Především pak stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v souvislosti s náhradou nákladů odvolacího řízení, přičemž vytýká vrchnímu soudu, že nebylo aplikováno ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přestože existovaly důvody zvláštního zřetele hodné. Poukazuje na to, že soud prvního stupně toto ustanovení aplikoval a náhradu nákladů řízení z 50 % snížil, a vyslovuje názor, že odvolací soud měl buď postupovat stejně, nebo měl "prvostupňové" rozhodnutí zrušit a žalovanému tuto náhradu přiznat ve výši 100 %. Především pak - s ohledem na výjimečné okolnosti případu, resp. pro přílišnou tvrdost vůči jeho osobě - by bylo v souladu s právem na spravedlivý proces, kdyby žalovanému nebyly náklady přiznány vůbec. Výjimečné okolnosti spatřuje stěžovatel ve své nemajetnosti, špatné sociální situaci a v tom, že se žalovaný dopustil přestupku a že tudíž spor zapříčinil, takže by za to měl nést následky, naopak on s ohledem na výše uvedené předpokládat neúspěch v soudním sporu nemohl, kdy navíc jeho výsledek závisel jen na úvaze soudu. S odvoláním se na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel uvádí, že § 150 o. s. ř. nezakládá zcela volnou diskreci soudu, ale že ten musí při svém posouzení věci vycházet z konkrétních okolností (zejm. majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení) a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, jinak lze v jeho postupu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, přičemž namítá, že závěry odvolacího soudu vybočují z pravidel upravujících soudní řízení v důsledku libovůle, uvedený soud rovněž porušil princip právní jistoty a legitimního očekávání, neboť (stěžovatel) s ohledem na rozhodnutí soudu prvního stupně vycházel z toho, že mu z 50 % náhrada nákladů řízení bude přiznána. Napadený rozsudek má také mít charakter překvapivého rozhodnutí, neboť stojí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i principy právního státu.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v celém rozsahu není. 7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel navrhuje zrušení citovaného rozsudku vrchního soudu jako celku. V něm však byl stěžovatel poučen o možnosti podání mimořádného opravného prostředku - dovolání (§ 236 a násl. o. s. ř.), přičemž z příslušného spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel také dovolání proti citovanému rozsudku vrchního soudu dne 20. 3. 2013 podal, podáním doručeným krajskému soudu dne 7. 5. 2013 je však vzal v celém rozsahu zpět. Dovolání lze v souzené věci přitom považovat za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěžovatel daný opravný prostředek řádně "nevyčerpal", nelze ústavní stížnost považovat ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - jde-li o věc samu (k tomu viz níže) - za přípustnou.

9. Ústavní stížnost především směřuje proti rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení. V této části Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu je sice patrno, že dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (viz usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1226/2013), v nyní souzené věci lze usuzovat, že dovolání přípustné není, a to s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve své přípustné části představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že mu pro soudní řízení neustanovily zástupce z řad advokátů. Ústavní soud však musí v prvé řadě upozornit, že o příslušném návrhu bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 15. 12. 2011 č. j. 24 C 42/2011-79 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 1 Co 24/2012-93, a pokud se stěžovatel domníval, že se obecné soudy dopustily porušení ústavnosti, mohl/měl tato rozhodnutí napadnout samostatnou ústavní stížností, a nečinit tak ex post, tj. poté, co již celé soudní řízení proběhlo. I kdyby však Ústavní soud tuto námitku neposoudil jako opožděnou, musel by ji odmítnout jako evidentně nedůvodnou, neboť i z pohledu skončeného řízení lze obecným soudům dát zcela za pravdu, že ustanovení zástupce z řad advokátů nebylo k ochraně zájmů stěžovatele nezbytné, přičemž namítaná skutečnost, že stěžovatel je nemajetný a že jeho sociální situace je špatná, z tohoto hlediska žádný význam nemá, stejně může být sotva považováno za diskriminační, když jiné osobě (než protistraně) a pro jiné řízení (v případě kterého soudy shledaly, že jde o věc obtížnou) byl advokát soudem ustanoven. Navíc není ani z ústavní stížnosti patrna souvislost mezi rozhodnutím o nákladech řízení odvolacího soudu, o které v souzené věci toliko jde (viz výše), a tvrzeným znevýhodněním v daném soudním řízení.

12. Stěžovatel dále vrchnímu soudu vytýká, že na jeho případ neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení - stejně jako soud prvního stupně - nesnížil (alespoň) o 50 %, přičemž se dovolává své nemajetnosti, resp. špatné sociální situace. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., což je dáno samotnou povahou věci; zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro uvážení obecných soudů, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu tohoto práva využijí, či nikoliv, přičemž jsou (naopak) limitováni především tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech (viz také výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05).

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně poukazuje na svou špatnou sociální situaci s tím, že jeho měsíční příjem je 6 000 Kč. To však stěžovateli nikterak nebránilo po rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž mu bylo srozumitelně vysvětleno, proč jeho žaloba důvodná není, a ve kterém byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladu ve výši značně převyšující jím uváděný měsíční příjem, ve sporu dále pokračovat, a vědomě se tak vystavovat riziku, že bude žalovanému hradit taktéž náklady odvolacího řízení, přičemž takto jednal - jak už případně vyvodil vrchní soud - nikoliv ve snaze o přiměřenou morální satisfakci, ale o šikanu žalovaného prostřednictvím soudního řízení. Za této situace ani Ústavní soud nevidí důvod, proč by měl být brán na stěžovatele ohled, a naopak by považoval za zjevně nespravedlivé, aby žalovaný byl na jeho úkor stran náhrady jakkoliv krácen.

14. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti (viz sub 7 až 9) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), ve zbývající část pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v podání ze dne 14. 5. 2013 navrhl, aby jeho ústavní stížnost nebyla přidělena III. senátu z důvodu podjatosti, nemohl na tuto námitku nijak reagovat, neboť stěžovatel při tomto podání nebyl právně zastoupen, a v advokátem zpracované ústavní stížnosti již nic v tomto ohledu namítáno nebylo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.