III. ÚS 154/12
III.ÚS 154/12 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M-art kovo, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2255, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2011 č. j. 7 Afs 62/2011-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, vydaný v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2011, č. j. 511/11 - 1200, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2007 č. j. 183769/07/077910/2672, a č. j. 183774/07/077910/2672, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2002 ve výši 61 380 Kč a za zdaňovací období 2003 ve výši 221 960 Kč a současně zrušena daňová ztráta za zdaňovací období 2003 ve výši 874 677Kč. Ve shodě se správcem daně prvního stupně přitom odvolací orgán (dále jen žalovaný) dospěl k závěru, že stěžovatel v rámci daňové kontroly neprokázal, že v roce 2002 skutečně nakoupil hutní materiál od společnosti LS - kovo s. r. o. v množství a ceně dle předložených účetních dokladů a že právě tento materiál následně prodal v roce 2002 a 2003 společnostem ELO Morava s. r. o., TETRAGON CB spol. s r. o. a K. O. - ocel spol. s r. o., a tedy neprokázal svá tvrzení o nákladech a výnosech ve výši, v níž byly uplatněny do základu daně. Oprávněně pak byla podle žalovaného z daňově uznatelných nákladů stěžovatele vyloučena i zprostředkovatelská provize vyplacená společnosti C.I.V. s. r. o. za zprostředkování obchodu (prodej skla) mezi stěžovatelem a společností MB Sving, neboť správce daně v řízení prokázal, že ke zprostředkování tohoto obchodu zprostředkovatelem - společností C.I.V. s. r. o. - nedošlo.

O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 7. 2011 č. j. 10 Af 30/2011-56, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Předně neuznal námitku prekluze práva dodatečně vyměřit daň za zdaňovací období r. 2002 a 2003 s odůvodněním, že úkon způsobilý přerušit běh této lhůty - daňová kontrola za uvedená zdaňovací období - nebyl učiněn (dne 3. 10. 2005) toliko formálně, o čemž svědčí nejen účel kontroly, ale i protokol o jejím zahájení, jakož i výzva správce daně (z 9. 1. 2006) obsahující konkrétní zjištění, jež založila pochybnosti správce; daňová kontrola proto nebyla projevem libovůle správce daně a způsob jejího zahájení a provedení neodporuje zákonu. Na námitku stěžovatele o porušení jeho procesních práv v daňovém řízení soud odpověděl úsudkem, že při provádění daňové kontroly ani v procesu dokazování porušeny principy spravedlivého procesu nebyly; skutková zjištění správce daně mají oporu v provedeném dokazování, přičemž hodnocení důkazů je logické a odpovídá požadavkům § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Podle soudu stěžovatel v řízení nedostál své povinnosti dle § 31 odst. 9 tohoto předpisu, neboť nepředložil takové důkazy, jimiž by "podpořil" (tedy prokázal správnost a pravdivost) údaje v předloženém účetnictví; o situaci § 31 odst. 8 tohoto zákona zde tudíž nejde. V podrobnostech pak rozvedl průběh dokazování a hodnocení důkazů ohledně jednotlivých obchodních případů, včetně skutkových závěrů, k nimž v řízení (ve shodě se správními orgány) dospěl. K návrhu stěžovatele na provedení důkazů výslechem svědků (jednatele Ing. M. M. a zaměstnanců Mgr. M. S. a K. S.) vysvětlil, proč tyto důkazy (již v daňovém řízení provedené) pro nadbytečnost znovu neprovedl, a s podrobným zdůvodněním konečně soud odmítl jako neopodstatněnou i námitku vadného výpočtu daňového základu a daně za rok 2003.

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V rozsáhlém a podrobném odůvodnění jako neopodstatněnou nejprve odmítl (s odkazem na svoji konstantní judikaturu) námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, a naopak dovodil, že zde vyslovené závěry jsou nejen přezkoumatelné, ale i srozumitelné, logické a s ohledem na zjištěný skutkový stav odpovídají zákonu. K námitce, že soud zatížil své rozhodnutí vadou, pakliže neprovedl navržené důkazy (výslechem svědků), kasační soud konstatoval, že krajský soud se příslušnými návrhy řádně zabýval, a odůvodněně dopěl k závěru, že takové dokazování je nadbytečné; nepochybil pak ani v závěru, že rozhodnutí žalovaného není zatíženo vytýkanými vadami řízení v procesu dokazování a hodnocení provedených důkazů správním orgánem. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem odmítl výtku, že dokazování v daňovém řízení bylo vedeno v rozporu s § 2 a § 31 daňového řádu a že na stěžovatele bylo nesprávně přeneseno důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 tohoto zákona, neboť zatížilo-li primárně důkazní břemeno ohledně prokázání oprávněnosti (daňové uznatelnosti) konkrétních nákladů stěžovatele (§ 31 odst. 9 daňového řádu) a ten svá tvrzení neprokázal, nebylo důvodu, aby to byl (ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu) právě správce daně, jenž by prokazoval existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. S podrobným zdůvodněním pak Nejvyšší správní soud odmítl i námitku týkající se (pouze) formálního zahájení daňové kontroly a uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření daně dle § 47 daňového řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů, že zahájení daňové kontroly nebylo formální a že nedošlo k prekluzi práva vyměřit daň. Za nesprávný též považuje postup krajského soudu, pakliže v řízení neprovedl navržené důkazy výslechy svědků, neboť správce daně podle jeho názoru důkazy, které provedl, nevyhodnotil v jejich vzájemných souvislostech, a přihlédl pouze ke skutečnostem, které "odpovídaly nebo zapadaly do jeho konstrukce pochybností..., že obchodní případy... se udály". Tvrdí proto, že dokazování v daňovém řízení bylo vedeno v extrémním rozporu s principy dokazování dle § 2 a § 31 daňového řádu, a nesprávně bylo na něj i přeneseno důkazní břemeno. Též namítá, že se žalovaný nevypořádal ani s jeho argumentací ohledně výše doměřené daně z příjmů právnických osob za rok 2003; v této souvislosti přitom odmítá názor Nejvyššího správního soudu, že správní žaloba byla v této části pro svoji "kusost snad nesrozumitelná", neboť podle jeho názoru z ní bylo možno zjistit konkrétní výtky vůči postupu správce daně při (ne)zohlednění výnosů z prodeje hutního materiálu, a důvodnost této námitky vyplývala i z běžného porovnání postupu správce daně při dodatečném stanovení této daně za rok 2002 a 2003.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud (stejně jako předtím v řízení správní orgán) rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba.

To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že správní orgán a posléze i krajský soud porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování.

Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).

Takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal, a stěžovatel je ani netvrdí.

Oba správní soudy v dané věci dospěly shodně k závěru, že správní orgány postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, jakož i těch, které si v řízení opatřily v souladu se zákonnými zásadami dokazování, tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná jednotlivá skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěrům, jež byly postačující pro rozhodné závěry právní.

Nejvyšší správní soud se s námitkami, opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými, proti postupu finančních orgánů a krajského soudu v procesu dokazování v daňovém i soudním řízení již adekvátně vypořádal, a nelze mu ani relevantně vytknout, že své závěry ohledně provedeného dokazování, spolu s použitými zásadami rozložení důkazního břemene dostatečně a přiléhavě neodůvodnil; naopak je namístě úsudek, že jeho rozhodnutí (podobně jako předcházející rozhodnutí krajského soudu) je založeno na pečlivém a více než podrobném rozboru zjištěného skutkového stavu, a právní závěry, k nimž v této souvislosti dospěl, jsou adekvátně a přesvědčivě odůvodněny.

Totéž platí i ve vztahu i k námitce prekluze práva vyměřit daň, stejně jako k námitce nesprávného výpočtu daňového základu a daně za zdaňovací období 2003. Ani ve vztahu k nim Ústavní soud neshledává žádného důvodu pro závěr, že pravidla stěžovatelem dovolávaného spravedlivého procesu byla porušena (k prvé postačí poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, k druhé pak na podrobný způsob výpočtu daňového základu a daně za zdaňovací období 2003; okolnost, že tento výpočet stěžovatel považuje za nesprávný, není z hlediska výše vymezeného rozsahu přezkumu v rovině ústavněprávní určující).

Aniž by se proto blíže uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných rozhodnutí, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (stejně jako v relevantních jednotlivostech) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů (zde zejména Nejvyššího správního soudu), vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí ústavní stížností napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.