III. ÚS 1528/09
III.ÚS 1528/09 ze dne 7. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českého inkasního kapitálu, a. s., se sídlem Praha 1, Nové Město, Václavské náměstí 808/66, IČ 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem v Plzni, Úslavská 33, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 1. 2008 č. j. 10 C 341/2007-24, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2008 č. j. 10 Co 63/2008-33 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2009 č. j. 33 Cdo 2894/2008-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 11. 6. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jí bylo upřeno domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě proti A. R. na zaplacení částky 1 194 Kč s příslušenstvím a dále bylo rozhodnuto, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu se sídlem Praha. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to shora označeným usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud zamítl usnesením, jež je rovněž výše specifikováno. Obecné soudy dospěly totiž v dané věci k závěru, že není ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu dána pravomoc soudu, neboť podle § 129 odst. 1 věty první zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), je k rozhodnutí ve věci dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nesprávně interpretovaly (a aplikovaly) § 129 odst. 1 větu první zákona o elektronických komunikacích. Tvrdí, že nerespektovaly zcela jasné znění tohoto ustanovení a nesprávně vycházely výhradně z výkladu založeném na argumentu e ratione legis, přičemž se zejména opíraly o důvodovou zprávu ke zmíněnému zákonu a o Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 200/21/ES ze dne 7. 3. 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací, konkrétně o čl. 8 odst. 4 písm. b) této směrnice. Poukazuje na to, že daná interpretační metoda je metodou pouze pomocnou, jež nemůže být upřednostněna oproti jednoznačnému doslovnému (jazykovému) výkladu; pokud se tak stalo, došlo k nepřípustnému extenzivnímu výkladu, jenž nutno považovat za libovůli při aplikaci práva. Dle názoru stěžovatelky uvedené ustanovení jasně vymezuje okruh sporů, které je oprávněn Úřad řešit, a to tak, že musí být naplněn nejen věcný, ale i "osobnostní charakter sporů". Ona v daném vztahu není spotřebitelem a ani účastníkem či uživatelem ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, ale pouze postupníkem při postoupení pohledávek vzniklých z důvodu povinnosti uložené citovaným zákonem či na jeho základě, tedy "třetí osobou", jejíž vztah k postupiteli nebude odvozen ze zákona o elektronických komunikacích. V případě "třetí osoby" ochrana ve smyslu ochrany práv spotřebitele, na niž obecné soudy poukazovaly, nemá "z logiky věci" žádné opodstatnění, protože takové osoby požívají ochranu jako jakýkoliv jiný subjekt.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že jí napadenými rozhodnutími bylo upřeno právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předně nutno podotknout, že uvedené ustanovení zakotvuje možnost domáhat se svých práv nejen u soudu, ale i u "jiného orgánu"; navíc v případě, že by rozhodování předmětného sporu bylo v pravomoci Úřadu jakožto právě "jiného orgánu", nebyla by stěžovatelka na možnosti domáhat se svého práva u "nezávislého a nestranného soudu", kterého se touto ústavní stížností domáhá, zkrácena (viz v části páté občanského soudního řádu upravené "Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem").

Pokud stěžovatelka namítá nesprávný výklad použití ustanovení § 129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích, tedy tzv. "jednoduchého" práva, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Takovému pochybení ale v nyní posuzované věci nic nenasvědčuje.

Z napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy (resp. odvolací a dovolací soud) se předmětnou otázkou velmi pečlivě a podrobně zabývaly a své úvahy řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, předestřely v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž reagovaly i na stěžovatelčinu argumentaci obsaženou v jí uplatněných opravných prostředcích, jež je nyní v podstatě opakována v ústavní stížnosti. Obecné soudy při výkladu předmětného ustanovení správně, plně v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu, nevycházely jen z jeho doslovného znění, ale i z jeho smyslu a účelu. Z tohoto důvodu nezbývá, než na jejich závěry stěžovatelku odkázat. Na doplnění - a to ke stěžovatelčině argumentu, že u ní jako "třetí osoby" nemá ochrana práv spotřebitele žádné opodstatnění - možno uvést, že zmíněný požadavek ochrany se netýká její osoby, ale druhé strany sporu, tedy A. R., kterážto postoupení předmětné pohledávky nijak ovlivnit nemohla.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2010

Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.