III. ÚS 1514/12
III.ÚS 1514/12 ze dne 13. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2014 v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Luďka Kuly, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem Advokátní kanceláře TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 1 VZN 2614/2011-11 a ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 VZN 2614/2011-24, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. KZN 862/2012-10, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 21. února 2012 č. j. OKFK-247-33/TČ-2011-200231 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. března 2012 č. j. ZT 65/2012-46, za účasti 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, 3) Okresního státního zastupitelství Praha-západ a 4) Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postup policejního orgánu a státních zástupců Okresního státního zastupitelství Praha-západ, Krajského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze odporuje čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, resp. požadavkům na spravedlivý proces.

Přípisem ze dne 27. 6. 2013 sdělil stěžovatel Ústavnímu soudu mj., že kromě ústavní stížnosti podal též dne 6. 4. 2012 k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tento podnět Nejvyšší státní zastupitelství posoudilo jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a věc předalo Ministerstvu spravedlnosti ČR.

Stěžovatel dále sdělil Ústavnímu soudu, že na základě jeho podnětu podal ministr spravedlnosti v jeho prospěch a ve prospěch spoluobviněného Mgr. Ing. Františka Steinera, Ph.D. stížnost pro porušení zákona. O výsledku tohoto řízení o stížnosti pro porušení zákona nepodal stěžovatel Ústavnímu soudu žádnou informaci.

Z obecně dostupné internetové databáze soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud České republiky podané stížnosti pro porušení zákona v celém rozsahu vyhověl a rozsudkem ze dne 11. 9. 2013 č. j. 7 Tz 26/2013-92 rozhodl ve výrocích I, II a IV takto:

I. Pravomocným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. 1 VZN 2614/2011 byl porušen zákon v ustanoveních § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a § 25 tr. řádu v neprospěch obviněných PhDr. Luďka Kuly a Mgr. Ing. Františka Steinera, Ph.D. Toto usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze se zrušuje.

II. Pravomocným usnesením okresního státního zástupce Praha-západ ze dne 19. 3. 2012 č. j. ZT 65/2012-46 byl porušen zákon v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu v neprospěch obviněného PhDr. Luďka Kuly. Toto usnesení okresního státního zástupce Praha-západ se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

IV. Státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Z ústavní stížnosti a ze svého spisu sp. zn. III. ÚS 1403/12, týkajícího se ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Františka Steinera, Ph.D. (jenž byl spoluobviněným stěžovatele v téže trestní věci), Ústavní soud zjistil:

Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "VSZ v Praze") ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 1 VZN 2614/2011-11 bylo podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a § 25 tr. ř. per analogiam rozhodnuto, že se stěžovatelova trestní věc, vedená pod sp. zn. 3 ZN 4161/2011, odnímá Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 (dále též "OSZ pro Prahu 2"), a že se přikazuje k dalšímu řízení Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ (dále též "OSZ Praha-západ").

Usnesením ze dne 11. 1. 2012 č.j. 1 VZN 2614/2011-24 rozhodlo VSZ v Praze o přikázání věci Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (dále též "KSZ v Praze") .

Napadeným usnesením státního zástupce VSZ v Praze ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 VZN 2614/2011-24 bylo podle § 25 tr. ř. per analogiam - a to za účelem vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 4 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon o GIBS"), ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že se daná trestní věc k dalšímu výkonu dozoru v přípravném řízení podle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb. odnímá Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ v Praze") a že se přikazuje Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "KSZ v Praze"), avšak s tím, že pokud policejním orgánem, který bude pokračovat v trestním řízení v dané věci, nebude Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS"), ale příslušný útvar Policie České republiky, SKPV, zůstává rozhodnutí citované v předchozím odstavci (tj. o přikázání věci k výkonu dozoru OSZ Praha-západ) nedotčeno.

Usnesením státního zástupce KSZ v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. KZN 862/2012-10 k návrhu OSZ Praha-západ bylo rozhodnuto tak, že podle § 157 odst. 2 písm. b) tr. ř. per analogiam s přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 4 zákona o GIBS ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb. se daná trestní věc přikazuje i nadále ke konání úkonů trestního řízení policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV.

Usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 21. února 2012 č. j. OKFK-247-33/TČ-2011-200231 bylo zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy podle § 255 odst. 1 a 3 a § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) v té době platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že v pozici generálního ředitele Vězeňské služby České republiky spolu s náměstkem ministra spravedlnosti Mgr. Ing. Františkem Steinerem, Ph.D. měl nehospodárně, v rozporu se svými zákonnými povinnostmi investovat finanční prostředky státního rozpočtu, a to v souvislosti s koupí objektu Vidnava pro potřeby zřízení Ústavu zabezpečovací detence.

Proti tomuto usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. března 2012 č. j. ZT 65/2012-46 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.

III.

Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností se dají rozdělit do několika skupin:

V úvodní části ústavní stížnosti stěžovatel napadl způsob, jakým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci. V prvé řadě - s odkazem na § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství - namítá, že o odnětí věci OSZ pro Prahu 2 a jejímu přikázání OSZ Praha-západ mělo rozhodnout MSZ v Praze, resp. že měl rozhodnout jiný státní zástupce téhož zastupitelství, neboť státní zástupce MSZ v Praze JUDr. Luboš Pětník, jenž rozhodl o svém vyloučení podle § 31 odst. 1 tr. řádu usnesením ze dne 10. 11. 2011 č. j. 3 KZN 1428/2011-5, nebyl vedoucí státní zástupce. Nebyla tak dána pravomoc VSZ v Praze rozhodnout o předmětném odnětí a přikázání věci, navíc věc měla být přikázána jinému státnímu zastupitelství v obvodu MSZ v Praze. Stěžovatel současně odmítá jednak argument VSZ v Praze, že stejně jako JUDr. Luboš Pětník jsou vyloučeni i další dva státní zástupci MSZ v Praze, a to s tvrzením, že předpokladem pro odnětí a přikázání věci je předchozí usnesení státního zástupce o vyloučení ve smyslu § 31 odst. 1 tr. řádu, a takové usnesení ve spise není obsaženo a není ani zmiňováno.

Dále stěžovatel brojí proti analogickému použití § 25 tr. řádu, přičemž argumentuje tak, že zákon o státním zastupitelství má vlastní úpravu postupu při vyloučení státních zástupců. Nesouhlasí ani s argumentem, že jsou vyloučeni všichni "dohledoví" státní zástupci MSZ v Praze pro svůj vztah ke stěžovateli, neboť zákon o státním zastupitelství nic takového nezná. Je prý věcí vnitřního uspořádání daného státního zastupitelství, jak vykonává určitou část působnosti, a toto uspořádání nelze povyšovat nad zákon. Dle stěžovatelova názoru bylo v silách MSZ v Praze zajistit výkon dohledu jiným státním zástupcem tohoto státního zastupitelství, byl-li vyloučen JUDr. L. Pětník. Tento postup je proto protizákonný a s ohledem na právo na spravedlivý proces i protiústavní.

Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že usnesení o zamítnutí jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo vydáno nepříslušným státním zástupcem a že to představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále vznáší námitky proti tomu, že usnesením státního zástupce KSZ v Praze ze dne 18. ledna 2012 bylo rozhodnuto tak, že podle § 157 odst. 2 písm. b) tr. ř. per analogiam s přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 4 zákona o GIBS ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb. se daná trestní věc přikazuje i nadále ke konání úkonů trestního řízení policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV. Domnívá se, že nebylo respektováno ust. § 158 odst. 12 a § 161 odst. 3 tr. řádu, že k úkonům trestního řízení ohledně příslušníků Vězeňské služby ČR je příslušná GIBS. Z toho stěžovatel dovozuje, že v důsledku nezákonnosti usnesení o přikázání věci je nezákonné i usnesení o zahájení trestního stíhání, protože je vydáno nepříslušným orgánem.

IV.

Ačkoliv stěžovatel zdůrazňuje, že jeho ústavní stížnost nesměřuje proti důvodnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele, přesto vznáší proti usnesení o zahájení trestního stíhání řadu námitek. Tvrdí především, že toto usnesení neobsahuje "ani jeden důkaz, který by svědčil o podezření" ze spáchání trestného činu. V usnesení o zahájení trestního stíhání absentují dle názoru stěžovatele důkazy o tvrzené neúčelnosti koupě objektu Vidnava, o údajné nevhodnosti objektu pro potřeby zabezpečovací detence, o vzniku údajné škody, o tom, že o okolnostech koupě objektu nebyl informován ministr spravedlnosti a o tom, že pro zřízení zabezpečovací detence nebyly zajištěny rozpočtové finanční prostředky. Stěžovatel naopak tvrdí, že všechny tyto zmíněné jemu inkriminované skutečnosti jsou vyvráceny doposud shromážděnými důkazy. Za vážnou vadu pokládá stěžovatel to, že z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu.

Nad rámec těchto výtek stěžovatel namítá též skutečnost, že šetření podezření policejními orgány trvalo velmi dlouhou dobu (34 měsíců), aniž by byl učiněn záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu. Naproti tomu prý státní zástupce rozhodoval o stěžovatelem podané stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v době, kdy se velmi rozsáhlý vyšetřovací spis (36 šanonů) nacházel u policejního orgánu, z čehož stěžovatel dedukuje, že státní zástupce rozhodoval, aniž se důkladně seznámil se spisem.
V.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může v takovém případě obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Na tomto místě Ústavní soud podotýká, že o naprosté většině námitek, uplatněných v nynější ústavní stížnosti, rozhodoval Ústavní soud již pod sp. zn. III. ÚS 1403/12 v řízení o ústavní stížnosti spoluobviněného Mgr. Ing. Františka Steinera, Ph.D., jež byla usnesením ze dne 26. 7. 2012 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. Na odůvodnění onoho usnesení lze plně odkázat i v nynější věci a pouze na doplnění lze dodat:

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, neboť v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně; zejména se tak může stát, je-li dané rozhodování spojeno se zásahem do osobní svobody jednotlivce [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 a dále usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03 (dostupné, stejně jako dále uváděné judikáty, na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy pojímána velmi restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní; "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jde o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Tento soud ostatně ani nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny (srov. především čl. 83 Ústavy České republiky), ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal např. v situaci, kdy na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky stěžovatele proti stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož stěžovatelem napadený postup byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usoudit; samotné usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání však Ústavní soud věcně přezkoumávat odmítl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 a usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03).

Jde-li pak o konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své námitky, které uplatnil ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy že jednak dané rozhodnutí nesplňuje náležitosti stanovené v § 160 odst. 1 tr. řádu, neboť v popisu skutku, obsaženém ve výroku, je nedostatečně vyjádřena subjektivní stránka daného trestného činu a popis skutku je neurčitý kvůli vágní formulaci jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, jednak že samotné trestní stíhání je nedůvodné kvůli neexistenci škody i absenci stěžovatelovy osobní odpovědnosti, přičemž stěžovatel odmítá i to, že by porušil nějakou svou právní povinnost. K těmto námitkám pokládá Ústavní soud za potřebné uvést, že pokud by se měl z věcného hlediska zabývat stěžovatelovou argumentací, podle níž trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, nespáchal, došlo by v podstatě k tomu, že by Ústavní soud sám rozhodoval o stěžovatelově vině, a to ještě předtím, než by bylo ukončeno dokazování a než by o ní (eventuálně) rozhodly obecné soudy, což by zjevně bylo v rozporu s výše zmíněnými principy (srov. čl. 89 odst. 2 a čl. 90 větu druhou Ústavy). Ústavní soud pokládá za vhodné dále dodat, že otázkou zavinění se podrobně a v podstatě vyčerpávajícím způsobem zabýval policejní orgán v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání; policejní orgán v odůvodnění předmětného usnesení výslovně konstatoval, že stěžovatel jednal minimálně v úmyslu eventuálním, a tento závěr koresponduje i se skutkovou větou, neboť v jejím závěru se (a to v kontextu s konkrétními skutečnostmi) uvádí, že stěžovatel "vědomě a záměrně umožnil neúčelné vynaložení prostředků státního rozpočtu".

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti shora označeným usnesením VSZ v Praze o odnětí a přikázání věci (a v návaznosti na to tvrdí, že okresní státní zástupce OSZ Praha-západ nebyl orgánem příslušným k rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, příp. že KSZ v Praze nebylo příslušné k rozhodnutí o přikázání věci policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV). Své negativní stanovisko odůvodňuje stěžovatel výkladem ustanovení § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, přičemž vylučuje, že by VSZ v Praze zde mohlo postupovat za analogického použití § 25 tr. řádu.

Ústavní soud nemohl nechat bez povšimnutí, že procesní stav probíhajícího trestního řízení je v současné době zcela jiný, než byl v době podání ústavní stížnosti. Námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, se staly podkladem pro stížnost pro porušení zákona, podanou ve prospěch stěžovatele ministrem spravedlnosti, jíž bylo Nejvyšším soudem ČR vyhověno. Shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 7 Tz 26/2013-92 bylo zrušeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 11. 2011 sp. zn. 1 VZN 2614/2011 a usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. 3. 2012 č. j. ZT 65/2012-46.

Za této procesní situace pokládá Ústavní soud za nadbytečné tato Nejvyšším soudem zrušená rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ podrobovat ústavněprávnímu přezkumu. Tato rozhodnutí byla zásahem Nejvyššího soudu odstraněna a nemohou dnes již nikterak porušovat základní práva stěžovatele.

Ústavní soud neshledal důvod pro vyslovení akademického výroku o porušení základních práv. Rozsudkem Nejvyššího soudu konstatovaná porušení citovaných ustanovení trestního řádu a zákona o státním zastupitelství nedosahují takové intenzity, aby znamenala zároveň porušení ústavních předpisů. Interpretace daných podústavních právních norem ze strany státního zastupitelství byla sice Nejvyšším soudem posouzena jako protizákonná, avšak samotná tato skutečnost souzenou věc do ústavněprávní roviny neposouvá; v posuzovaném případě Ústavní soud ústavněprávní dimenzi neshledal.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není "superrevizní" instancí v systému obecné justice, přezkoumávající zákonnost (věcnou správnost) soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo. Tím spíše nemůže být orgánem, který by měl bdít nad zákonností přípravného řízení a v tom rámci řešit veškeré spory o příslušnost toho kterého státního zastupitelství nebo spory o to, zda v dané věci má Generální inspekce bezpečnostních sborů figurovat jako policejní orgán.

Tím ovšem Ústavní soud nikterak nemíní předjímat další rozhodování orgánů činných v trestním řízení o této dosud neskončené trestní věci.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.