III. ÚS 1494/17
III.ÚS 1494/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Řičánkové, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem, sídlem Příkop 838/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017 č. j. 21 Cdo 256/2017-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2016 č. j. 23 Co 241/2016-146 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. března 2016 č. j. 10 C 105/2015-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že bylo zasaženo do jejího základního práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na uspokojivé pracovní podmínky dle čl. 28 Listiny a došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho (má být na "její") zastoupení zcela zaplatí stát, protože je v důsledku ztráty zaměstnání nemajetná.

2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 10 C 105/2015 se podává, že stěžovatelka se žalobou nejprve u Okresního soudu v Kroměříži, po vyslovení místní nepříslušnosti obvodního soudu, domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 10 C 105/2015-111 obvodní soud žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III). Zamítnutí žaloby odůvodnil naplněním výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce.

3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 23 Co 241/2016-146 potvrdil rozsudek obvodního soudu, protože odvolání shledal neopodstatněným a vyhodnotil, že žádný z uplatněných odvolacích důvodů není dán.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že jeho důvodnost opírá o § 241a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V návaznosti na znění § 237 o. s. ř. spatřuje důvod pro přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dále doplnila, že soudy obou stupňů, podle jejího názoru, nesprávně aplikovaly, a to jak z hlediska platné judikatury, tak i z hlediska procesního ustanovení § 57 písm. f) zákoníku práce, zcela opomněly, že důkazní břemeno z hlediska prokázání naplnění předpokladů pro aplikaci tohoto ustanovení je zcela na straně zaměstnavatele. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2017 č. j. 21 Cdo 256/2017-181 dovolání odmítl po zjištění, že neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybnění pouze skutkových zjištění, na nichž městský soud založil svůj závěr o tom, že byly splněny podmínky pro platnou výpověď z důvodu uvedeného v § 52 písm. f) zákoníku práce a zpochybnění správnosti hodnocení důkazů soudů obou stupňů], a v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka, po tvrzení o zásahu do jejích základních práv, stručně rekapitulovala průběh řízení, polemizovala s posouzením předpokladů pro výpověď z pracovního poměru, které označila za formalistické, a s hodnocením důkazů provedeným obvodním a městským soudem. Poté vyjádřila názor, že v jejím dovolání je uvedeno, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání (nejméně co do právní otázky naplnění kritéria přiměřenosti a splnitelnosti pracovních úkolů, jejichž neplnění mělo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru), tudíž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o "vytčených obsahových nedostatcích", a má za to, že označila otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, byť přímo výslovně neoznačila příslušnou judikaturu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 11. až 12.).

8. Stěžovatelka svým dovoláním napadla rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4.) a Nejvyšší soud dospěl k závěru o tom, že dovolání vykazuje takové nedostatky, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud, po pečlivém seznámení se s obsahem stěžovatelčina dovolání (č. l. 158 a 159 soudního spisu), tento závěr Nejvyššího soudu neshledal neústavním; zejména zdůrazňuje, že dovolání neobsahuje žádnou relevantní otázku hmotného nebo procesního práva (§ 237 o. s. ř.).

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

10. Ústavní soud upozorňuje, že v době doplnění stěžovatelčina dovolání (tj. na počátku čtvrtého čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka nezohlednila. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu o nedostatcích dovolání a jejich dopadu na dovolací řízení (srov. odůvodnění jeho usnesení i. f.).

11. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti a trpělo dalšími nedostatky, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno vyhovět žádosti stěžovatelky, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.