III. ÚS 1476/16
III.ÚS 1476/16 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Malé, zastoupené Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem, sídlem Tuchorazská 1433, Český Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2016 č. j. 31 Co 378/2015-170 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. června 2015 č. j. 5 C 298/2014-129, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněn í:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") v předmětné věci uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 24 341,38 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu v části o zaplacení 31 127,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 12. 2013 do zaplacení, výrokem III. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 2 350,32 Kč a výroky IV. a V. uložil účastníkům řízení zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena samostatným usnesením, a to vedlejší účastnici 56 % a stěžovatelce 44 % nákladů. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že vedlejší účastnice se domáhala zaplacení částky 55 469 Kč s příslušenstvím s tím, že je provozovatelkou distribuční soustavy a držitelkou licence na distribuci elektřiny, přičemž dne 3. 9. 2013 bylo zjištěno, že stěžovatelka na adrese H. provádí neoprávněný odběr elektřiny. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Zaměstnanec vedlejší účastnice měl provést dne 27. 8. 2013 výměnu elektroměru, zjistil však porušenou firemní plombu a pojal podezření na neoprávněný odběr elektřiny, proto zajistil kryt bezpečnostními přelepkami a pořídil fotodokumentaci. Dne 3. 9. 2013 byla na odběrném místě provedena kontrola zaměstnanci vedlejší účastnice, přičemž z této kontroly byl proveden kamerový záznam, a to od okamžiku vystoupení zaměstnanců ČEZ Distribuční služby, s. r. o. z vozidla až do jejich odjezdu. Po demontáži krytu svorkovnice na elektroměru nebylo na pravém šroubu fáze L1 zkoušečkou nic naměřeno, a byla tedy přivolána Policie České republiky (dále jen "policie"). Několik minut po příjezdu Policie ČR vyšla stěžovatelka se svým manželem z domu, přičemž jim bylo sděleno, že propojka elektroměru je nalakovaná. Následně byl nainstalován nový elektroměr. Znalecký posudek ve věci provedený konstatoval, že derivační propojka na fázi L1 je celá potažená tvrdou transparentní hmotou a nezajišťuje vodivé spojení, zatímco derivační propojky na fázi L2 a L3 jsou v pořádku a zajišťují vodivé spojení. V důsledku toho elektroměr nezaznamenával spotřebu elektřiny při odběru ve fázi L1. V laku, který je na lícové i rubové straně propojky, nejsou obtisky šroubů ani jiné otlaky, a tudíž nemohlo dojít k nalakování propojky bez zaschnutí a bez porušení provozních značek na elektroměru. Na fázi L1 a L2 jsou poškozeny šrouby ve směru utahování a povolování, kdy montér šrouby pouze utahuje. Zamontování dříve užívaného elektroměru elektromontérem ve stavu, kdy je nalakovaná derivační propojka, znalec vyloučil. Elektroměr splňoval požadavky stanovené certifikátem schválení typu. Okresní soud dovodil objektivní odpovědnost odběratele za neoprávněný odběr s možností zproštění se odpovědnosti v případě, že bude prokázáno zavinění škody třetí osobou. Výši škody, kterou nebylo možno zjistit měřením nebo jinými prokazatelnými údaji, je třeba určit dle vyhlášky č. 82/2011 Sb., přičemž součástí škody jsou i nezbytně nutné náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru a případné znalecké posudky. Dále okresní soud uvedl, že porušení firemní plomby na krytu svorkovnice nebylo dostatečně prokázáno. Okresní soud vyšel z toho, že k neoprávněnému odběru docházelo od 8. 7. 2013 do 3. 9. 2013, kdy byl neoprávněný odběr zjištěn, čemuž při použití ostatních hodnot pro výpočet dle vyhlášky odpovídá částka 9 539,38 Kč. Spolu s náklady na zjištění neoprávněného odběru, které byly zcela důvodně vynaloženy, částka 24 341,38 Kč. Požadovaný úrok z prodlení odpovídá zákonné výši úroku a splatnosti faktury, kterou byla stěžovatelka k zaplacení škody za neoprávněný odběr vyzvána. Ve zbylé části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil převážným úspěchem stěžovatelky, která vynaložila náklady na právní zastoupení. Podle poměru neúspěchu účastníků ve věci bylo také rozhodnuto o základu povinnosti účastníků k zaplacení nákladů státu.

3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozhodl tak, že odvolání stěžovatelky je důvodné jen zčásti, přičemž výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nebyl přezkoumán a samostatně nabyl právní moci. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 23 600 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 14. 12. 2013 do zaplacení. V části týkající se zaplacení 741,38 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 14. 12. 2013 do zaplacení žalobu zamítl. Krajský soud dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 938 Kč (výrok II.) a zároveň je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 1 240 Kč (výrok III.). Stěžovatelce pak bylo napadeným rozsudkem krajského soudu uloženo zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 917 Kč (výrok IV.), jakož i vedlejší účastnici zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 808 Kč (výrok V.). Krajský soud konstatoval, že okresní soud dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním o neoprávněném odběru zásahem do elektroměru v odběrném místě H. nalakováním derivační propojky ve fázi L1, o poškození šroubů na fázi L1 a L2 ve směru utahování i povolování, o datu zjištění tohoto neoprávněného odběru a o výši nákladů, které byly na zjištění neoprávněného odběru a na s tím spojené metrologické a znalecké zkoumání vynaloženy. Krajský soud proto na tyto skutkové závěry okresního soudu v plném rozsahu odkázal. Okresní soud dle závěrů krajského soudu taktéž správně odpovědnost stěžovatelky posoudil jako odpovědnost objektivní. Za stavu, kdy v řízení byl prokázán odběr elektřiny měřicím zařízením, do kterého bylo nepřípustně zasaženo tak, že nebyla vykazována řádná spotřeba, a byla tak naplněna skutková podstata neoprávněného odběru, nelze uplatněný nárok na náhradu škody posuzovat z hlediska ustanovení občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) o odpovědnosti za škodu, jež by vznikla porušením povinnosti odběratele pečovat o měřicí zařízení (§ 420 občanského zákoníku). Základ nároku dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny i jeho výše se neřídí podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, nýbrž se stanoví podle zvláštních právních předpisů, tedy příslušných ustanovení energetického zákona a předpisu, který jej provádí (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, nebo ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 25 Cdo 229/2008). Krajský soud v napadeném rozsudku revidoval výši škody stanovenou okresním soudem na částku 24 341,38 Kč, neboť dospěl k závěru, že při délce trvání neoprávněného odběru 57 dnů, po odečtení naměřené spotřeby za toto období a vynásobení koeficientem 0,2 a dále po připočtení nákladů na zjištění neoprávněného odběru ve výši 14 802 Kč, činí celková výše škody 23 600 Kč.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka popírá, že by jakkoliv do elektroměru zasahovala a uvádí, že elektroměr je volně přístupný komukoliv, neboť stojí samostatně mimo budovu na adrese H. Stěžovatelka tedy dovozuje, že zásahu do elektroměru se mohl dopustit kdokoliv, a to včetně zaměstnanců vedlejší účastnice. Stěžovatelka dále uvedla, že ona sama ani její manžel nemají k manipulaci se zařízením potřebné dovednosti, neprovozují žádnou činnost se zvýšenou spotřebou, kdy za poslední období vykazuje odběrné místo stejnou spotřebu elektřiny (s mírným nárůstem) bez jakýchkoli výkyvů. Stěžovatelka poukazuje na podivné chování zaměstnance vedlejší účastnice, který do elektroměru zasahoval dne 27. 8. 2013 (svědek Klučina). Při této činnosti zaměstnance došlo k výpadku proudu, kterému zprvu nepřikládala význam.

5. Stěžovatelka dále uvádí, že stav, resp. porušení či neporušení plomb na krytu svorkovnice je zásadní otázkou v dané věci a klíčovým momentem pro posouzení (objektivní) odpovědnosti stěžovatelky. Jestliže obecné soudy rezignovaly na zjištění stavu plomby na krytu svorkovnice dne 27. 8. 2013, není zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelka provést nalakování propojky L1. Stěžovatelka shrnuje dokazování k této otázce a uzavírá, že neexistuje žádný důkaz o stavu elektroměru dne 27. 8. 2013 a nelze tedy vyloučit, že například onoho 27. 8. 2013, kdy stěžovatelka zaznamenala výpadek proudu, došlo k zásahu do elektroměru, včetně nalakování derivační propojky. Stěžovatelka tvrdí, že z provedeného dokazování je zřejmé, že ve výpovědích svědků Nezavdala a Klučiny ve spojení s obsahem žaloby byly rozpory v otázce, v jakém stavu byl elektroměr dne 27. 8. 2013, resp. dne 3. 9. 2013 zachycen. Z nich jednoznačně plyne, že to, co se s elektroměrem dělo 27. 8. 2013, měly obecné soudy postavit najisto, na což rozsudek okresního soudu rezignuje a odvolací soud navzdory rozsáhlé argumentaci stěžovatelky zcela opomíjí komentovat. Zda byly plomby na krytu svorkovnice, zda byly porušeny nebo zda tam nebyly vůbec, chápala přitom stěžovatelka jako zcela zásadní, neboť přes zavřený kryt nelze provádět manipulaci s derivační propojkou, natož její lakování. Šablona formálního postupu zjištění neoprávněného odběru ze dne 3. 9. 2013 nemůže stačit k tomu, aby bylo možné zásah do elektroměru, potažmo neoprávněný odběr, považovat za prokázaný. Dle stěžovatelky nestačil ani paušální odkaz okresního soudu na pojetí objektivní odpovědnosti. Okresní soud se vyhnul skutkovému, právnímu i morálnímu hodnocení postupu zaměstnanců žalobce.

6. Stěžovatelka dále konstatuje, že dokazování proběhlo výhradně před okresním soudem a jeho hodnocení je obsaženo výhradně v jeho rozsudku. Stěžovatelka naznačené výhrady opakovaně marně vytýkala v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání proti jeho rozsudku. Navzdory námitkám stěžovatelky krajský soud žádná vlastní hodnocení provedeného dokazování neprezentoval, když pouze odkázal na prvostupňový rozsudek. Krajský soud prováděl v zásadě pouze přepočet výše náhrady škody, což je otázka, jíž měl posuzovat teprve následně po přezkumu výhrad stěžovatelky. Krajský soud veškeré námitky stěžovatelky ignoroval, čímž zcela flagrantně zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu.

7. Stěžovatelka v souvislosti s výše uvedeným poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10 (N 190/58 SbNU 689), na jehož základě požadovala v řízení před obecnými soudy, aby vedlejší účastnice prokázala, že skutečně došlo k zásahu do měřícího zařízení způsobem, který vedlejší účastnice udávala, neboť v předmětném nálezu Ústavní soud konstatoval, že i přes asymetrickou konstrukci právní úpravy energetického zákona oslabující ochranu vlastnického práva odběratele nemohou soudy rezignovat na důkladné dokazování rozhodujících okolností, zejména pokud jde o poškození elektroměru a poškození plomb. Obecné soudy pojaly objektivní odpovědnost stěžovatelky způsobem, jenž zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces, neboť ji přenesly i do oblasti dokazování. Krajský soud pak tuto argumentaci stěžovatelky ponechal zcela bez povšimnutí.

8. Stěžovatelka dále namítá, že jí nebyla v řízení dána možnost prozkoumat složení laku a jeho původ, neboť soud prvního stupně neumožnil vypracování znaleckého posudku dle § 127a občanského soudního řádu, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

9. Stěžovatelka konečně vytýká oběma napadeným rozsudkům, že posouzením otázky nákladů zjištění neoprávněného odběru zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na ochranu majetku (článek 11 odst. 1 Listiny). Závěr obou soudů o tom, že vedlejší účastnice má právo na náhradu těchto nákladů v plném rozsahu i přesto, že v řízení uspěla jen z menší části, je z pohledu obecné spravedlnosti naprosto nepřijatelný. Na tom nic nemění ani konstatování, že výpočet těchto nákladů je v souladu s prováděcím předpisem. Dle názoru stěžovatelky měly obecné soudy náklady zjištění neoprávněného odběru rozdělit obdobně jako náklady řízení, resp. náklady potřebné k účelnému uplatnění práva. Jiný výklad by byl nelogický, absurdní a nespravedlivý.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V dané věci je Ústavní soud nucen předně konstatovat, že stěžovatelka svými námitkami brojí primárně proti způsobu, jakým obecné soudy, zejména pak okresní soud, hodnotily provedené důkazy. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky zákonem předvídané a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá. V předmětné věci však k takové situaci nedošlo.

14. Dále je třeba konstatovat, že stěžovatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 726/10 se sice týká obdobného problému, avšak je postaven na jiném skutkovém základě, neboť v daném případě došlo k odběru elektroměru bez přítomnosti stěžovatele, jakož i kohokoliv dalšího a tvrzené poškození plomb bylo tedy založeno na výpovědi jediného svědka (bez jakékoliv fotodokumentace a záznamu), zaměstnance vedlejší účastnice, který byl na zjištění neoprávněného odběru elektřiny finančně zainteresován. Ve stěžovatelčině věci tomu tak však nebylo, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že odběr elektroměru proběhl za současného pořízení fotodokumentace, kamerového záznamu a za účasti policie. Stěžovatelka navíc byla tomuto zákroku taktéž přítomna i se svým manželem, kdy jim bylo zaměstnanci vedlejší účastnice sděleno, že jedna z propojek je nalakovaná, a tudíž dochází k neoprávněnému odběru elektřiny. Zmiňovaný nález konstatuje, že situace, kdy se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla, klade zvýšené nároky na přesvědčivost důkazů prokazujících, že k poškození elektroměru došlo ve sféře odpovědné osoby, tj. stěžovatele, resp. naopak z důkazů musí jednoznačně vyplynout vyloučení účasti na poškození měřidla ze strany osob jednajících za žalobce (zde vedlejší účastnici). Takové důkazy v řízení před soudem v nyní projednávané věci provedeny byly, neboť, jak je výše uvedeno, odběr elektroměru proběhl za účasti mnoha svědků, včetně účasti policie. Nadto ve věci provedený znalecký posudek potvrdil, že k nalakování propojky nemohlo dojít na místě samém štětečkem, jak namítala stěžovatelka, neboť propojka musela být dle znaleckého zkoumání z elektroměru vyjmuta a do tekutiny ponořena. K takovému jednání tedy zcela zjevně muselo dojít před tím, než byla fotograficky i videozáznamem zdokumentována manipulace zaměstnanců vedlejší účastnice s elektroměrem. Zaměstnanci vedlejší účastnice tedy dle provedeného dokazování uvedeným způsobem s propojkou manipulovat nemohli, což odpovídá shora uvedeným požadavkům Ústavního soudu vytyčeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 726/10. V dané věci taktéž vyšlo najevo, že zaměstnanci vedlejší účastnice nejsou za detekci neoprávněného odběru elektřiny nijak bonifikováni a nemají tedy žádný soukromý zájem na odhalování takových případů. Dále je třeba zdůraznit, že Ústavní soud nikterak v tomto nálezu nezpochybnil objektivní charakter odpovědnosti za neoprávněný odběr elektřiny, toliko zdůraznil, že zjištění, zda opravdu k neoprávněnému odběru došlo, podléhá obecné povinnosti tvrzení a důkazní. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní však vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy unesla.

15. Stěžovatelka taktéž brojí proti postupu okresního soudu, který jí neumožnil vypracovat znalecký posudek podle § 127a občanského soudního řádu. Okresní soud k tomuto požadavku stěžovatelky sdělil, že skutková zjištění byla v danou chvíli dostatečná a provádění dalších důkazů soud zhodnotil jako nadbytečný a nehospodárný postup. Otázkou provedení znaleckého posudku se zabýval i odvolací soud, který však aproboval stanovisko soudu prvního stupně v této otázce, když konstatoval, že stěžovatelka neuvedla ke znaleckému posudku žádné konkrétní námitky a ani nezpochybňovala jeho odborné závěry. Toliko namítala, že mohlo dojít k nalakování propojky mezi demontáží elektroměru a předáním znalci. Odvolací soud však konstatoval, že takovou skutečnost by nový znalecký posudek stejně nebyl schopen prokázat. Ústavní soud nadto dodává, že z dokumentace provedené dne 3. 9. 2013 vyplývá, že ještě před demontáží elektroměru bylo postaveno najisto, že propojka je již nalakovaná. Ústavní soud je tedy toho názoru, že postup obecných soudů v otázce neprovedení dalšího znaleckého posudku byl ústavně konformní, neboť nadbytečnost daného důkazního návrhu, která byla v daném případě odůvodněna, je legitimním důvodem pro odmítnutí provedení důkazu, a to zejména s ohledem na požadavky hospodárnosti a včasného vynesení meritorního rozhodnutí v soudním řízení.

16. Stěžovatelka na závěr své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že náklady na zjištění neoprávněného odběru podle § 51 odst. 3 energetického zákona byly přiřknuty vedlejší účastnici v plném rozsahu, byť tato nebyla ve sporu plně úspěšná. Stěžovatelka ve své námitce nezohledňuje skutečnost, že tyto náklady se dle příslušného právního předpisu považují za součást náhrady škody. Nejde tedy o náklady v pravém slova smyslu. Tato právní konstrukce je sice v daném případě pro stěžovatelku relativně nepříznivá, nicméně skutečností zůstává, že jde o prokazatelné náklady, které v souvislosti se zjištěním neoprávněného zásahu do elektroměru vedlejší účastnice musela vynaložit, a konstrukce tohoto nákladu jako součásti náhrady škody je tedy ospravedlnitelná. Neoprávněný odběr byl postaven najisto, v důsledku čehož vedlejší účastnice podala žalobu na náhradu škody. Kdyby neoprávněný odběr potvrzen nebyl, nebyla by vedlejší účastnice ani oprávněna jakoukoliv škodu po stěžovatelce požadovat, a tudíž by ani tyto náklady na zjištění neoprávněného odběru (dle právní konstrukce součást náhrady škody) nebylo možno po stěžovatelce požadovat. Tím, že byla tedy vedlejší účastnice alespoň částečně úspěšná, připočtou se tyto náklady jako součást škody. Ústavní soud tuto právní konstrukci nevnímá v daném případě jako ústavně nekonformní a námitce zásahu do práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny tedy nelze přisvědčit.

17. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.