III. ÚS 147/11
III.ÚS 147/11 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) Ing. Vladimíra Meistera, B) Ing. Leopolda Stejskala, zastoupených Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem Růžová 1254, 686 01 Uherské Hradiště a C) Miloše Tupy, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 356/2010-157 a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. prosince 1998 č. j. 21 Cm 588/93-85, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského obchodního soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelé ad A) a ad B) ústavní stížnosti (dále jen "stěžovatelé") napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé konstatují, že Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem pro zmeškání jim uložil povinnost zaplatit žalobci Miloši Tupovi společně a nerozdílně částku 43 098,- Kč s 1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 19. 6. 1993 do zaplacení a dále jim uložil povinnost zaplatit žalobci stanovenou náhradu nákladů. Výše uvedený rozsudek stěžovatelé navrhovali zrušit podle ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř., neboť jejich neúčast na prvním jednání krajského obchodního soudu byla prý omluvitelná, i když se z jednání neomluvili včas, tj. před jeho zahájením.

Stěžovatelé nebyli úspěšní ani s odvoláním, kterým napadli rozsudek soudu prvního stupně, neboť Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny. S tímto závěrem vrchního soudu stěžovatelé nesouhlasí a tvrdí, že žalobní tvrzení jsou ve vztahu k žalobnímu žádání neúplná a rozporná, proto údajně nebylo možné žalobci přiznat plnění, kterého se žalobou domáhal. Neúplnost a rozpornost skutkových tvrzení žalobce shledávají stěžovatelé v absenci údaje o splatnosti ceny obchodního podílu, v absenci tvrzení o době, kdy došlo k převodu obchodního podílu, a neuvedení dne, od něhož se odvíjí splatnost první splátky a tedy i splátek zbývajících. Tato neúplná tvrzení tak prý neodůvodňují závěr, že žalobci vzniklo právo na započtení plnění na úroky z prodlení, v jakém rozsahu a ke kterému datu. Není prý možné ani důvodně dospět k závěru, že se stěžovatelé dostali do prodlení již ode dne 19. 6. 1993.

Obecným soudům dále stěžovatelé vytýkají, že tvrzení žalobce o ručení třetího žalovaného - obchodní společnosti FORTEL, spol. s r. o. neodpovídá petitu žaloby, neboť podle platné judikatury není přípustné, aby v případě existence ručitelského závazku byli dlužníci a ručitel zavázáni ke společnému a nerozdílnému plnění. Oba rozhodující soudy se rovněž nezabývaly otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty a možností, že v tomto ujednání lze spatřit rozpor s dobrými mravy.

Podle názoru stěžovatelů není před vydáním rozsudku pro zmeškání zásadní pouze splnění předpokladu uvedeného v ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., ale i posouzení oprávněností nároku žalobce z těch důkazů, které jsou součástí spisu. V opačném případě by došlo k odnětí procesních práv absentujících žalovaných a tím i k porušení spravedlnosti soudního řízení.

Nesprávným výkladem ustanovení § 202 o. s. ř., jakož i nesprávným právním posouzením věci došlo podle mínění stěžovatelů k porušení jejich ústavně zaručených práv. Závěrem stěžovatelé navrhli odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Stěžovatel ad C) ústavní stížností napadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 356/2010-157 ve výroku pod bodem II neboť odvolací soud sice stěžovateli ad C) přiznal náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem, ale tuto nesprávně stanovil, neboť opomněl, že tarifní hodnotou je nejen výše peněžitého plnění, ale i jeho příslušenství v době odvíjející se od doby započetí úkonu právní služby. V této části výroku II proto považuje stěžovatel ad C) rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný a protiústavní, porušující základní práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud usnesením ze dne 17. 2. 2011 č. j. III. ÚS 147/11-13 spojil řízení vedené o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Meistera a Ing. Leopolda Stejskala vedenou pod sp. zn. III. ÚS 147/11 s ústavní stížností Miloše Tupy vedenou pod sp. zn. III. ÚS 274/11 ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 147/11.

II.

Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/1993, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Žalobce Milan Tupa se po žalovaných: 1) Ing. Vladimíru Meisterovi, 2) Ing. Leopoldu Stejskalovi a 3) obchodní společnosti FORTEL s. r. o. domáhal zaplacení částky 43 098,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl společně s prvními dvěma žalovanými společníkem žalované obchodní společnosti FORTEL s. r. o. Žalobce uzavřel s prvními dvěma žalovanými smlouvu, kterou na ně převedl svůj obchodní podíl ve společnosti FORTEL s. r. o. za dohodnutou částku, jejíž nezaplacený zůstatek ve výši 60 000,- Kč se oba žalovaní zavázali žalobci uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000,- Kč. Smluvní strany si dále dohodli úrok z prodlení ve výši 1% z dlužné částky denně, přičemž za tento závazek převzal ručení třetí žalovaný. Tuto svoji povinnost nesplnili. Přílohou žaloby byla smlouva, označená jako "společenská smlouva" ze dne 14. 2. 1992 (č. l. 4 - 9). Součástí příloh byla i výzva žalobce k doplacení dluhu ze dne 1. 6. 1993 a ze dne 17. 6. 1993 (č. l. 13 a č. l. 15).

Podle doručenek založených na č. l. 19, bylo všem žalovaným řádně doručeno usnesení krajského obchodního soudu ze dne 20. 8. 1993 č. j. 21 Cm 588/93-20, jímž jim bylo uloženo, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení vyjádřili k žalobě a k vyjádření připojili listinné důkazy, jichž se dovolávají.

Dne 22. 9. 1993 (č. l. 21 - 30) obdržel soud vyjádření třetího žalovaného, zastoupeného právním zástupcem na základě připojené plné moci. Na č. l. 72 - 73 je založeno vyjádření druhého a třetího žalovaného k vyjádření žalobce a vyjádření prvního žalovaného k žalobě a k vyjádření žalobce. Na čl. 77 jsou založeny doručenky s předvoláním na první jednání u krajského obchodního soudu nařízené na den 4. 12. 1998, které byly všem žalovaným a jejich právnímu zástupci doručeny do vlastních rukou. Z protokolu o jednání ze dne 4. 12. 1998 (č. l. 81-83) se zjišťuje, že k jednání ve věci se nedostavil nikdo z řádně předvolaných žalovaných, přičemž nikdo z nich se neomluvil ani nepožádal o odročení jednání na jiný termín. Na jednání právní zástupce žalobce navrhl, aby v projednávané věci soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Soud se proto zabýval zkoumáním, jestli jsou splněny podmínky a předpoklady pro rozhodnutí podle ustanovení § 153b o. s. ř. a dospěl v této otázce ke kladnému závěru.

Dne 4. 12. 1998 Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem č. j. 21 Cm 588/93-85 pro zmeškání rozhodl tak, že zastavil řízení ohledně úroků z prodlení z dlužné částky za období od 11. 6. 1993 do 18. 6. 1993 ve výši 2 990,- Kč (výrok I) a žalovaným 1, 2 a 3 uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 43 098,- Kč s 1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 19. 6. 1993 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

Soud při rozhodování vycházel ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě, z obsahu spisu, včetně vyjádření žalovaných a shledal splnění procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.

Na č. l. 93 je připojena lékařská zpráva praktické lékařky MUDr. Ivy Filkukové ze dne 8. 1. 1999, která uvádí, že dne 4. 12. 1998 byl Ing. V. Meister (zplnomocněnec všech žalovaných) vzhledem ke zdravotnímu stavu schopen účasti na soudním jednání. Toto sdělení bylo soudu doručeno dne 8. 1. 1998 poté, co žalovaní dne 6. 1. 1999 obdrželi rozsudek.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolání. Na dotaz soudu MUDr. Filkuková uvedla, že Ing. Vladimír Meister byl v její ordinaci ošetřen dne 3. 12. 1998, nebyl od tohoto dne v pracovní neschopnosti, byl mu nařízen klidový režim (č. l. 101). Na č. l. 102 je založeno zkrácené znění usnesení ze dne 30. 3. 2000 č. j. 39 K 83/99-48 o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka FORTEL, spol. s r. o. Následně bylo řízení přerušeno [§ 14 odst.1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb.].

Usnesením ze dne 3. 5. 2010 č. j. 21 Cm 588/1993-110 Krajský obchodní soud v Brně návrh žalovaného č. 1 a 2 na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl s odůvodněním, že k neúčasti žalovaného č. 1 a 2 nedošlo z omluvitelných důvodů. Proti tomuto usnesení se žalovaní č. 1 a 2 odvolali.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 8. 2010 č. j. 5 Cmo 232/2010-131 usnesení krajského soudu potvrdil, když uvedl, že zdravotní stav žalovanému č. 1 objektivně přinejmenším nebránil v tom, aby svou neúčast u jednání dne 4. 12. 1998 omluvil například telefonicky, či o to požádal třetí osobu.

Usnesením ze dne 30. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 356/2010-157 Vrchní soud v Olomouci odvolání žalovaných 1 a 2 proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 4. 12. 1998 č. j. 21 Cm 588/93-85 odmítl a uvedl, že právní posouzení soudem prvního stupně se omezuje při rozhodování rozsudkem pro zmeškání v zásadě jen na to, jestli by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky a na závěr, že nejde o věci, v nichž nejde uzavřít nebo schválit smír, a dále v právním posouzení, jestli podle žalobních tvrzení, která se vzhledem k naplnění podmínek ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat plnění, kterého se žalobce domáhá. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 153b o. s. ř. smlouvu o převodu obchodního podílu neposuzoval. Odvolání proto shledal nedůvodným a tím i nepřípustným, neboť podle jeho zjištění byly v projednávané věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání.

Ústavní soud si k ústavním stížnostem vyžádal vyjádření účastníků řízení. Protože však tato vyjádření obsahovala pouze skutečnosti a důvody, které byly již podrobně rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí a nepřinášely k projednávané věci žádné nové poznatky, Ústavní soud při svém rozhodování z těchto vyjádření nevycházel a nepovažoval proto za nutné s jejich obsahem seznámit stěžovatele.
II.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a jestli řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Těžiště námitek stěžovatelů spočívá v polemice se závěry krajského obchodního soudu, že při prvním jednání ve věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti v podstatě opakují výhrady, kterými se zabýval nejprve Krajský obchodní soudu v řízení o návrhu stěžovatelů na zrušení rozsudku pro zmeškání a poté i Vrchní soud v Olomouci ve svém potvrzujícím usnesení.

Problematikou rozsudku pro zmeškání se zabýval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 370/98 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud vyhoví návrhu žalobce a vydáním rozsudku pro zmeškání využije tak procesního nástroje k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se mělo jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno.

V nálezu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil funkci tohoto procesního institutu i nezbytnou uvážlivost a zdrženlivost soudu při jeho vydání. V této souvislosti Ústavní soud poukázal na povinnost soudu zkoumat nejen naplnění všech podmínek a předpokladů uvedených v ustanovení § 153b o. s. ř., ale rovněž i celkového přístupu žalovaných k projednání věci.

To se v projednávané věci stalo.

Nejprve je třeba v této souvislosti uvést, že není pravdivé tvrzení stěžovatelů, že jejich neúčast na prvním jednání nařízeném Krajským obchodním soudem na den 4. 12. 1998 byla omluvitelná. Důvody, které stěžovatelé uvedli, byly krajským obchodním soudem v usnesení ze dne 3. 5. 2010 č. j. 21 Cm 588/1993-110 vyvráceny, přičemž Ústavní soud nevidí důvod se závěry soudu, které považuje za nezpochybnitelné, dále zabývat, či je jakkoli komentovat. Omluvitelným důvodem podle judikatury obecných soudů, s níž se Ústavní soud ztotožňuje, není a nemůže být okolnost, která byla žalovanému známa předem (návštěva praktického lékaře den před konáním prvního jednání ve věci).

Další námitky stěžovatelů uplatněné již v řízení před obecnými soudy spočívají ve zpochybnění skutkového stavu, plynoucího ze žalobních tvrzení a jeho právního posouzení. Ústavní soud k těmto námitkám považuje na nutné zdůraznit, že Krajský obchodní soud v Brně a poté i Vrchní soud v Olomouci v otázce právního posouzení věci respektovaly platnou judikaturu, pokud uvedly, že právní posouzení věci soudem prvního stupně se při vydání rozsudku pro zmeškání omezuje v zásadě jen na zjištění, jestli by jeho vydáním nedošlo ke změně, zrušení nebo vzniku právního poměru mezi účastníky řízení a na závěr, jestli v projednávané věci nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír. Žalobní tvrzení se v takovém případě stávají nespornými, přičemž další právní posouzení soudu se omezuje na úvahu, jestli podle takto vymezených tvrzení je možné výrokem rozsudku pro zmeškání přiznat právě to plnění, jehož se žalobce domáhá v žalobě. Úvaha nalézacího soudu, jak ostatně zdůraznil odvolací soud, tyto zásady při vydání rozsudku pro zmeškání respektovala. Jestliže stěžovatelé své námitky proti žalobním tvrzením uplatnili až v odvolání proti rozsudku pro zmeškání, nemohli být pro jejich opožděnost v řízení úspěšní.

Ústavní soud neshledal důvodné ani námitky stěžovatele ad C) ústavní stížnosti, neboť námitka o nesprávné výši náhrady nákladů řízení v rozhodnutí odvolacího soudu je ve své podstatě toliko vyslovením nesouhlasu s právním názorem odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 7 ve vztahu k ustanovení § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Takové námitky nedosahují roviny ústavní.

Ostatně je vhodné na tomto místě připomenout, že Ústavní soud k otázce nákladů řízení před obecnými soudy přistupuje vždy rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08), přičemž zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné kvalifikované vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Takovou vadu, která by citelně zasáhla do základních práv stěžovatele, Ústavní soud nezjistil.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné ani rozhodnout, že se odkládá vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.