III. ÚS 1466/17
III.ÚS 1466/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 8. 2015, č. j. 17 C 32/2014-30, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2016, č. j. 15 Co 622/2015-74, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 21 Cdo 205/2017-105, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a obce Valašská Bystřice jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2017, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

2. Stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2013, č. j. 15 Co 161/2013-200, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 12. 11. 2012, č. j. 12 C 524/2009-148, kterými byla zamítnuta původní žaloba stěžovatele, jíž se domáhal na vedlejším účastníkovi úhrady ceny provedených prací - měření průtoků odpadních vod. Jako důvod zmatečnosti byla namítána věcná nepříslušnost okresního soudu jako soudu prvního stupně, neboť dle názoru stěžovatele se jednalo o spor z duševního vlastnictví. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 3. 8. 2015, č. j. 17 C 32/2014-30, stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost zamítl s tím, že námitka žalobce není způsobilým zmatečnostním důvodem. Současně uložil stěžovateli uhradit protistraně na nákladech řízení částku ve výši 23 329,- Kč.

3. K odvolání stěžovatele bylo napadené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno Krajským soudem v Ostravě, a to usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 15 Co 622/2015-74, který v odůvodnění uvedl, že věcnou příslušnost nelze zaměňovat s pravomocí soudu a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že námitka věcné nepříslušnosti není způsobilým zmatečnostním důvodem. Odvolací soud dále vyložil, že pokud o věcné příslušnosti bylo rozhodnuto vrchním soudem v souladu s § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), není již možno tuto věcnou příslušnost dále přezkoumávat, a to i kdyby byla pro změněný návrh dána příslušnost soudu jiného. V této souvislosti je odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013. Odvolací soud dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, když přiznal protistraně 3 úkony právní pomoci, včetně nahlížení do spisu (které bylo původně soudem prvního stupně shledáno jako neúčelné), avšak z hlediska tarifní hodnoty vycházel z § 9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 77/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Náklady řízení před soudem prvního stupně tak byly přiznány protistraně ve výši 6 534,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1 271,- Kč.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu jak v meritu věci, tak v části týkající se nákladů řízení, bylo dle názoru Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod pro jiné posouzení.

III.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím, kterými mělo být zejména porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zákonného soudce a právo vlastnit majetek. Argumentuje zejména tím, že Nejvyšší soud se nezabýval dostatečně jím předestřenými otázkami a s jeho dovoláním se vypořádal pouze formalisticky. Nebylo řádně zodpovězeno, zda se lze domáhat přezkumu věcné příslušnosti soudu poté, co o ní bylo již rozhodnuto dle § 104a odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž až následně došlo ke změně žaloby, která má na věcnou příslušnost vliv. Pokud by přezkum možný nebyl, považuje to stěžovatel za zásah do jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Stěžovatel rovněž namítá, že dovolací soud se nesprávně vypořádal i s jeho námitkou týkající se nákladů řízení, když dle jeho názoru odvolacím soudem přiznaný úkon právní služby, spočívající v nahlížení do spisu, nemohl být za dané situace účelně vynaloženým nákladem.
IV.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

7. Ústavní soud je dále dle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než o návrhu rozhodne nálezem, přičemž předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. V otázce zamítnutí stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost z důvodu absence relevantního zmatečnostního důvodu nespatřuje Ústavní soud zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Svou ústavní stížností stěžovatel de facto brojí proti skutečnosti, že o jeho původní žalobě na plnění za provedené práce (měření průtoků odpadních vod) rozhodoval v prvním stupni okresní soud. Nutno pak poznamenat, že i konečné rozhodnutí ve věci samé (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2013, č. j. 15 Co 161/2013-200, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 12. 11. 2012, č. j. 12 C 524/2009-148) bylo ze strany stěžovatele napadeno ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1192/15 (toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Závěrům obecných soudů, že námitka věcné nepříslušnosti není způsobilým zmatečnostním důvodem, nelze ničeho vytknout. Soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a podložily je relevantní judikaturou, přičemž jasně vyložily rozdíl mezi nedostatkem pravomoci soudů a věcnou příslušností. Nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ani v tom, když Nejvyšší soud nezodpoví všechny stěžovatelem předestřené otázky, rozhodující je totiž relevance námitek z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. K samotné otázce věcné příslušnosti se pak Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1192/15, sub. 9, přičemž k těmto jeho závěrům není nutno ničeho dodávat.

9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být obvykle předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ke zrušení nákladových výroků tak Ústavní soud přistupuje pouze výjimečně a jen v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06.

10. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Stěžovatel v dané věci brojí v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení proti rozhodnutí o částce 2178,- Kč (1 sporný úkon právní služby). Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v dané části (nákladů řízení) tak plyne již ze samotné skutečnosti, že s ohledem na výši plnění nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

11. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, neshledal důvod pro jejich zrušení. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, podle níž tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, což v daném případě nenastalo.

V.

12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Josef Fiala v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.