III. ÚS 1456/09
III.ÚS 1456/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. Q. T., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 7 T 43/2008, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2008 sp. zn. 9 To 428/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 8 Tdo 186/2009, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že nejméně od 22. 10. 2007 do 3. 12. 2007 v obci Luby u Chebu v objektu č. p. 256, který v té době užíval, spolu s nezjištěnými spolupachateli bez povolení přechovával a hydroponním způsobem pěstoval rostliny konopí, jichž bylo při domovní prohlídce dne 3. 12. 2007 v jednotlivých místnostech uvedeného objektu nalezeno a zajištěno celkem 362 ks, z nichž následně bylo získáno celkem 1.753,32 g využitelné sušiny, obsahující celkem 32,344 g čistého THC, přičemž konopí a jeho účinná látka Delta - 9 - THC patří mezi omamné, resp. psychotropní látky dle příslušných mezinárodních úmluv.

Za tento trestný čin byl stěžovateli podle § 187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem a zároveň mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. v trvání deseti let.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že je podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel podal prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel zopakoval svou obhajobu, uplatněnou v trestním řízení; popřel, že by se trestného činu dopustil a zdůraznil, že v předmětné nemovitosti pouze bydlel. Tato jeho obhajoba nebyla dle jeho mínění nikdy vyvrácena. Stěžovatel má za to, že jediným důkazem v jeho neprospěch byla výpověď policisty D. a úřední záznamy, které však tento policista v rozporu se zákonem vypracoval dodatečně. Jde o protokoly o sledování osob a věcí podle § 158d tr. řádu, přičemž k použití operativně pátracích prostředků nebyly dle stěžovatele splněny zákonné podmínky, neboť sledovaného účelu bylo možné dosáhnout jinak. Stěžovatel sporuje věrohodnost výpovědi svědka D. ohledně doby vzniku uvedených protokolů. Stěžovatel se domnívá, že na jeho věc dopadá nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2014/07 s tím, že výslech svědka D. ani uvedené úřední záznamy nelze jako důkazy procesně použít.

Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 254/08 obecným soudům vytýkal, že náležitě nezkoumaly otázku, zda stěžovatelem byla skutečně vyrobena omamná látka či nikoliv. Stěžovatel považuje za podstatný fakt, že veškeré rostliny konopí byly zajištěny ve stadiu pěstování a nikoliv ve stadiu sklizně či zpracování. V řízení dle stěžovatele nebylo prokázáno, že konopí vůbec nějak zpracováváno bylo, natožpak, že se na tomto zpracování podílel stěžovatel. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že v projednávané věci došlo k porušení zásady rozhodování in dubio pro reo a jeho práva na spravedlivý proces.

II. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, která však byla velmi stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud za nadbytečné, aby byla vyjádření zasílána stěžovateli k replice.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 43/2008.
III. Na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Ústavy, ústavních zákonech a Listině (k tomu srov. např. již nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný v databázi NALUS).

Především je třeba zdůraznit, že stěžovatel svou ústavní stížnost opírá o námitky, jimiž se podrobně zabývaly obecné soudy všech tří stupňů a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně vysvětlily jejich neopodstatněnost. Stěžovatel především namítal, že byl shledán vinným na základě procesně nepoužitelných důkazů, za něž označoval v trestním spise založené policejní protokoly o průběhu sledování osob a věcí a zejména důkaz výslechem svědka por. T. D., komisaře Policie ČR SKPV, oddělení obecné kriminality v Chebu. Ústavní soud musí především uvést na pravou míru tvrzení, že na věc stěžovatele bezezbytku či analogicky dopadají závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 2017/07. V této věci (podobně jako např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 268/03) se jednalo o situaci zcela odlišnou, neboť výslechem policistů v hlavním líčení bylo obcházeno ust. § 158 odst. 5 tr. řádu o nepoužitelnosti úředních záznamů o vysvětlení dle § 158 odst. 3 tr. řádu, které v těchto případech před zahájením trestního stíhání podal pozdější obviněný. Tak vedle porušení zásady kontradiktornosti dokazování, kterou ust. § 158 odst. 5 tr. řádu především zajišťuje, zároveň docházelo k porušování práva na obhajobu v její tzv. formální složce (srov. § 2 odst. 13, § 36 tr. řádu, článek 40 odst. 3 Listiny).

V nyní projednávané věci byly v rámci fáze prověřování policisty vyhotoveny jednak protokoly "o průběhu sledování osob a věcí" s odkazem na § 23a a 23c tehdy platného zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb., a dále protokoly "o průběhu sledování osob a věcí dle § 158d tr. řádu" (č. l. 4-10). Z uvedených protokolů je patrné, že v obou případech šlo o tzv. obecné sledování osob a věcí (pozorování pouhým okem a dalekohledem), při kterém nebyly pořizovány žádné zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, a na něž se tudíž nevztahoval požadavek povolení státního zástupce dle § 158d odst. 2 tr. řádu, ani na ně není možné vztáhnout požadavek subsidiarity a minimalizace zásahů do práv osob v tom smyslu, jak se stěžovatel domnívá. Tvrzení stěžovatele, že uvedené protokoly vznikly až s časovým odstupem na základě písemných poznámek policistů, má charakter pouhé spekulace; ani v případě, že by k takovému postupu policie skutečně došlo, nelze jej označit za výslovně protizákonný, natožpak porušující zásady spravedlivého procesu. Protokoly ve spise založené obsahují navíc jen relativně stručné zprávy o pozorování předmětného objektu (zda se v něm svítí a zda do něj vcházejí osoby vietnamské národnosti atp.). Z hlediska viny stěžovatele trestným činem je relevantní jen údaj o muži vietnamské národnosti, označovaném jako "H.", jež se měl v objektu pohybovat, a jehož ve své pozdější výpovědi v hlavním líčení policista por. D. ztotožnil se stěžovatelem. Skutečnost, že svědek D. byl posléze soudem vyslechnut k některým skutečnostem, které již byly obsahem protokolů o sledování osob a věcí, nelze za vylíčené situace rozhodně považovat za protizákonné či porušující procesní principy ve smyslu citovaných judikátů Ústavního soudu. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že výpověď policisty a uvedené protokoly nejsou jedinými důkazy, které stěžovatele usvědčují, což zdůraznily již soud nalézací a Krajský soud v Plzni v odůvodnění svých rozhodnutí. Významné jsou především okolnosti, za nichž byl stěžovatel policií dopaden v objektu, který byl k nelegálnímu pěstování konopí kriminální skupinou užíván.

Rovněž otázkou, zda lze na jednání stěžovatele vztáhnout ust. § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., se v rozhodnutí o dovolání podrobně zabýval Nejvyšší soud, jemuž také úloha sjednocování judikatury ve věci obecného práva především přísluší (srov. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, dále namátkou rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1728/08, IV. ÚS 56/09, III. ÚS 2307/09 atd.). Lze připomenout, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podle § 187 tr. zák., spáchaným tak, že ve větším rozsahu "jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával omamnou látku". Nebyla mu tedy přičítána "výroba" takové látky. V ust. § 187 odst. 1 je totiž obsažena tzv. alternativní skutková podstata, pro jejíž naplnění postačí spáchání jen některé z forem jednání tam uvedených.

Dále je třeba zdůraznit, že na věc stěžovatele nelze vztáhnout závěry, vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 52/2008 (srov. i nález ve věci sp. zn. II. ÚS 254/08), již pro zcela zjevné skutkové odlišnosti, ale i odlišnosti po materiální a subjektivní stránce. V uvedených případech osoby pěstovaly v nevelkém rozsahu konopí prokazatelně jen pro vlastní potřebu, především k domácí výrobě přírodních léků, zatímco stěžovatel se podílel na provozu "velkokapacitní" pěstírny, o jejímž účelu jako zdroje suroviny pro výrobu drogy distribuované pachateli trestné činnosti nemůže být s ohledem na výsledky dokazování žádných pochyb.

Z důvodů výše uvedených byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.