III. ÚS 1455/17
III.ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Josefem Kollárem, advokátem, sídlem Obce Ležáky 972/1, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2017 č. j. 50 To 124/2017-92 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. března 2017 č. j. 35 PP 444/2016-74, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud"), kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že jím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle okresního soudu nesplnil stěžovatel jeden ze zákonných předpokladů pro podmíněné propuštění, a sice záruku vedení řádného života do budoucna. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatel dlouhodobě opakovaně páchal rozsáhlou trestnou činnost (7 záznamů v evidenci Rejstříku trestů). Při páchání posledního trestného činu byl poživatelem invalidního důchodu, přičemž jeho nedostatečnost byla dle soudu motivem pro jeho spáchání. Přiznání starobního důchodu stěžovateli ve výši 11 000 Kč není zatím úředně potvrzeno. Stěžovatel tedy hodnověrným způsobem nedoložil dostatečný budoucí zdroj příjmů, aniž by zde byla obava z další trestné činnosti. Z toho důvodu by dle okresního soudu bylo podmíněné propuštění předčasné. Snahu o splácení škody označil soud za spíše symbolické gesto, vzhledem k výši a četnosti jednotlivých splátek.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 27. 3. 2017 č. j. 50 To 124/2017-92. V jeho odůvodnění se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu. Navíc připomněl, že předchozí trestné činnosti se stěžovatel dopouštěl ve zkušební době dřívějšího odsouzení za stejnorodou trestnou činnost. Ze skutečností uvedených okresním soudem dovodil krajský soud výrazné sklony stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti, což má pro rozhodnutí o podmíněném propuštění zásadní význam. Zároveň zdůraznil nenárokovou povahu a výjimečnost aplikace institutu podmíněného propuštění.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle opakuje závěry judikatury Ústavního soudu. Následně pouze stručně namítá, že v jeho případě soudy postupovaly toliko formálně a v rozporu s uvedenou judikaturou, když nevzaly v potaz nejen konkrétnosti možné nápravy, či ji bagatelizovaly pouhou formálností, avšak samy předchozí odsuzující rozhodnutí považovaly za důvod nesplnění podmínky prognózy řádného života. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatel sice výslovně napadá v petitu ústavní stížnosti pouze usnesení okresního soudu, avšak z ústavní stížnosti se podává, že napadá i usnesení krajského soudu, takže z hlediska obsahu (byť vadně podaného) ústavní stížnost předpoklad přípustnosti splňuje.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Především je třeba konstatovat, že stěžovatel nevznáší v ústavní stížnosti téměř žádné konkrétní námitky. Těžiště jeho argumentace spočívá v tom, že soudy měly opřít svůj závěr o nevhodnosti jeho podmíněného propuštění o jeho trestní minulost. Tak tomu však dle Ústavního soudu není, neboť tato rozhodnutí jsou založena na tom, že stěžovatel nepodložil svůj návrh dostatečnými zárukami ohledně vedení řádného života v budoucnu, když jeho situace je (na rozdíl od případů, v nichž Ústavní soud rozhodoval stěžovatelem zmiňovanými nálezy) podle zjištěných důkazů v podstatě stejná, a lze ji tedy hodnotit jako obdobně rizikovou. Takový závěr plně odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu.

7. Z ní vyplývá, že hodnocení důkazů a aplikace tzv. podústavních právních předpisů v otázkách míry napravení a resocializace odsouzeného přísluší především obecným soudům (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13; všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nahlíží pak Ústavní soud jako na zákonem presumované dobrodiní, které může být poskytnuto odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat.

8. Přitom samo naplnění předpokládaných formálních důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. např. usnesení ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2655/11). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 4024/13). Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se "automaticky" nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno, týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu, pouze odsouzeného, a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti neprokázali opakovaně dostatek vůle zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16). Není totiž vůbec výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Do rozhodnutí nezávislého soudu by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

9. Obecné soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života jen z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, nýbrž komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost a na základě toho shodně dovodily, že od stěžovatele momentálně nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, a tudíž mu není možné poskytnout zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přihlédly přitom i k pozitivním okolnostem, které však zatím dle jejich názoru nepřevážily okolnosti rizikové. Z ústavněprávního hlediska přitom nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům v rámci zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního životního stylu odsouzeného, jeho zázemí a osobním a majetkovým poměrům, jež pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam mají. Takový postup soudů však nelze označit za porušení zásady ne bis in idem. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.