III. ÚS 144/10
III.ÚS 144/10 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Českého svazu tělesné výchovy, občanského sdružení, se sídlem Praha 6 - Břevnov, Zátopkova 100/2, IČ: 00469548, zastoupeného JUDr. Karlem Poupětem, advokátem v Praze 6, Zátopkova 100/2, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 28. 11. 2007 č. j. 9 C 15/2006-42, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2008 č. j. 22 Co 657/2008-71 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2009 č. j. 28 Cdo 4201/2008-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 1. 2010, doplněnou podáním ze dne 8. 2. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích byla (kromě jiného) zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se vůči Pozemkovému fondu České republiky domáhal určení, že je vlastníkem parcel č. 1732/3 o výměře 1759 m2 - trvalý travní porost a č. 1732/8 o výměře 207 m2 - trvalý travní porost, zapsaných na LV č. 10002 pro k. ú. a obec Stachy u Katastrálního úřadu v Prachaticích. Uvedený soud vycházel z toho, že Okresnímu úřadu v Prachaticích dnem 24. 6. 1991 zaniklo právo hospodaření k předmětným nemovitostem [§ 1 a § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku], takže dne 12. 9. 1991 nemohl platně uzavřít hospodářskou smlouvu o trvalém bezplatném užívání těchto nemovitostí s právním předchůdcem stěžovatele. Z tohoto důvodu stěžovateli nemohlo vzniknout ani tvrzené vlastnické právo na základě § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.

Ke stěžovatelově odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích citované rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem napadeným touto ústavní stížností potvrdil. Uvedený soud dospěl především k závěru, že stěžovatel v dané věci není věcně legitimován, protože na něj nemohlo přejít právo trvalého užívání. Toto právo, bylo-li platně zřízeno smlouvou ze dne 12. 9. 1991, původně svědčilo Lyžařskému areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, tento subjekt zanikl a s ním zaniklo i právo trvalého užívání. Do práv tohoto subjektu sice vstoupil Lyžařský areál Zadov, spol. s r. o., to však s výjimkou práva trvalého užívání, protože podle hospodářského zákoníku daný institut přechod tohoto práva na právního nástupce vylučoval. Vždy totiž muselo dojít ke zrušení daného práva a k jeho smluvnímu zřízení pro nového uživatele. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že Okresnímu úřadu v Prachaticích zaniklo právo hospodaření, takže nemohl hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991 platně zřídit právo trvalého užívání. Nebyly tak naplněny předpoklady přechodu pozemků do vlastnictví ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., neboť stěžovateli nesvědčilo právo trvalého užívání ani právo výpůjčky dle § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a § 659 občanského zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud odmítl, neboť je neshledal přípustným, a to ani na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ztotožnil se přitom plně s názory odvolacího soudu a s odkazem na své usnesení ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2599/2003 konstatoval, že dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nenaplňuje znaky zásadní právní významnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti - s poukazem na to, že sporné pozemky jsou součástí celostátně významného sportovního areálu a nachází se na nich řada budov v jeho vlastnictví - namítá, že obecné soudy nezohlednily zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu. Dále namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu ustanovení § 879c občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že majetek v trvalém bezplatném užívání k 1. 7. 2001 přechází do vlastnictví uživatele, přičemž v daném případě byly naplněny veškeré podmínky k tomuto přechodu do jeho vlastnictví. Dále uvádí, že podstatou jím uplatněného nároku je nabytí vlastnických práv z bezplatného trvalého užívání založeného hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991 ve prospěch Lyžařského areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, přičemž obecné soudy řádně (tj. v souladu s hospodářským zákoníkem a navazujícími předpisy) neposoudily otázku majetkové podstaty a způsobu nabývání práv a povinností společenských organizací. Stěžovatel poukazuje na čl. 14 svých stanov, registrovaných dne 21. 3. 1990, dle kterého majetek, jehož součástí jsou i majetková a jiná práva obdobné povahy, je v jeho vlastnictví, a tyto stanovy neřeší odchylným způsobem otázku nabývání majetku a práv jednotlivých součástí stěžovatele, mezi něž patřil i Lyžařský areál Zadov, podnik Českého svazu tělesné výchovy. To akceptoval i Katastrální úřad v Prachaticích, který právo trvalého užívání vyznačil v katastru nemovitostí ve stěžovatelův prospěch, a tento právní stav nebyl po dobu více jak 10 let zpochybněn. Obecné soudy se dle stěžovatele nezabývaly ani otázkou případného zániku tohoto práva z hlediska legislativních změn dotýkajících se vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, zrušené až zákonem č. 219/2000 Sb. Za dobu účinnosti uvedené vyhlášky nedošlo k žádným skutečnostem, s nimiž tato spojuje zánik práva trvalého užívání, nedošlo ani ke zpochybnění práva výpůjčky, jež vzniklo nabytím účinnosti posledně uvedeného zákona. Žalovaný jeho práva do doby uplatnění nároku nezpochybňoval, takže byl v dobré víře, že je nositelem příslušných práv. Stěžovatel také poukazuje na to, že na předmětných pozemcích se nachází drážní zařízení (lanovky) v jeho vlastnictví a že by bylo "nelogické", aby práva k pozemkům svědčila jinému než vlastníku těchto zařízení, a že existenci práva trvalého užívání vykazoval ve své účetní evidenci a v evidenci majetku a práv. Argumentace shora označeným usnesením Nejvyššího soudu má být nepřípadná, neboť v něm šlo o přechod práva trvalého užívání v rámci likvidace, předmětem tohoto sporu je ovšem otázka, zda právo trvalého bezplatného užívání vzniklo podle smlouvy ze dne 12. 9. 1991 přímo stěžovateli nebo jeho hospodářskému zařízení. Obecné soudy přitom nevzaly v úvahu právní postavení hospodářských (účelových) zařízení, jejichž právní úkony byly prováděny na základě jeho interních směrnic, kdy tyto organizační složky jednaly jeho jménem, na základě jejich kompetencí a ve prospěch dané organizace. Organizační změny v jeho hospodářských zařízeních vyplývaly ze zákona, např. ze změny hospodářského zákoníku, kdy hospodářská zařízení musela být transformována na obchodní společnosti. Dle stěžovatele bylo za účinnosti zákona č. 290/2002 Sb. zcela jisté, že předmětné nemovitosti jsou v jeho trvalém užívání, slouží veřejně prospěšné činnosti, kterou on zabezpečuje. Konečně stěžovatel poukazuje na zbytečné průtahy v řízení před obecnými soudy.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel přiložil "VZOR STATUTU ÚČELOVÝCH ZAŘÍZENÍ ČSTV", jímž mínil doložit právní postavení účelových zařízení (viz výše), a vytkl obecným soudům, že jej nevzaly v úvahu. Poukázal pak zejména na článek 4 tohoto statutu (pozn.: míněn patrně článek 6), dle něhož Československý svaz tělesné výchovy, jakožto nadřízený orgán, svěřuje do správy části majetku, jehož je vlastníkem, a pověřuje tato zařízení výkonem hospodářské správy národního majetku nebo majetku, který mu byl odevzdán do trvalého užívání. Daná zařízení plnila úlohu pouze obstaravatelskou - zabezpečovala výkon hospodářské správy v jeho prospěch, přičemž se řídila směrnicemi a příkazy nadřízeného orgánu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že k zamítnutí žaloby obecné soudy vedly dva samostatné, byť zčásti související důvody. První z nich, a na tom se ostatně shodly soudy všech (tří) stupňů, byl takový, že sice stěžovatelem zřízený Lyžařský areál Zadov, podnik Českého svazu tělesné výchovy, uzavřel dne 12. 9. 1991 s Okresním úřadem v Prachaticích hospodářskou smlouvu o trvalém bezplatném užívání národního majetku, jež se týkala předmětných nemovitostí, avšak že tato smlouva je neplatná. Jak uvedl a také vysvětlil Nejvyšší soud, s ohledem na ustanovení § 22 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 229/1991 Sb. nebylo po dni 23. 6. 1991 možné uzavřít hospodářskou smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, resp. jak poukázal soud nalézací a odvolací, po uvedeném datu nebyl Okresní úřad v Prachaticích oprávněn s předmětnými nemovitostmi daným způsobem nakládat (§ 17 citovaného zákona). Odvolací soud nadto vzal v úvahu, že v té době byl účinný hospodářský zákoník i vyhláška č. 119/1988 Sb., dle jeho názoru se tím ovšem na zániku práva hospodaření Okresního úřadu v Prachaticích nic změnit nemohlo. Obecné soudy pak uzavřely, že pokud Lyžařskému areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, právo trvalého bezplatného užívání nevzniklo, nemohlo ani (eventuálně) přejít na stěžovatele, a nemohlo tak dojít ani k jeho transformaci na právo vlastnické.

Pokud by z hlediska ústavnosti výše uvedené závěry obecných soudů obstály, bylo by nadbytečné zabývat se dalším samostatným důvodem, jenž vedl obecné soudy k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, tj. že stěžovatel není právním nástupcem Lyžařského areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, či Lyžařského areálu Zadov, spol. s r. o., ve vztahu k předmětným pozemkům. Ústavní stížnost, přes svůj značný rozsah, přitom žádnou argumentaci stran toho, proč by měly být výše uvedené závěry vadné, resp. protiústavní, neobsahuje a ani Ústavní soud žádné zjevné pochybení v jinak podrobně a srozumitelně odůvodněných závěrech obecných soudů nezjistil. Stěžovatel poukazuje na údajné nerespektování zákona č. 115/2001 Sb. či § 879c občanského zákoníku, z ústavní stížnosti však nelze zjistit, jaké konkrétní kogentní ustanovení prvně zmíněného zákona mělo být obecnými soudy opomenuto, jde-li o citované ustanovení občanského zákoníku, ani zde není zřejmé, v čem má pochybení obecných soudů spočívat, jestliže tyto dospěly k závěru, že právo trvalého bezplatného užívání k předmětným pozemkům (vůbec) platně vzniknout Lyžařskému areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, nemohlo. Nemohla tudíž ani vzniknout tzv. výpůjčka dle zákona č. 219/2000 Sb., na který stěžovatel rovněž poukazuje. Také ostatní stěžovatelovy námitky, odůvodněné odkazem na obsah dovolání, směřují proti závěrům obecných soudů týkajících se (ne)existence jeho právního nástupnictví, a nikoliv k otázkám vlastního vzniku práva trvalého bezplatného užívání.

Jestliže stěžovatel až v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje v tom smyslu, že právo trvalého bezplatného užívání vzniklo podle smlouvy ze dne 12. 9. 1991 přímo jemu, a nikoliv jeho hospodářskému zařízení, tj. Lyžařskému areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, je třeba připomenout, že obecné soudy dospěly k závěru, že zmíněnou smlouvu, od níž stěžovatel svá práva odvozuje, není možno považovat za platný právní úkon. Byť to bylo vysloveno ve vztahu k Lyžařskému areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, daný závěr by platil, i kdyby uvedený subjekt jednal ve stěžovatelův prospěch jen jako obstaravatel, jak stěžovatel tvrdí. Za situace, kdy právo trvalého bezplatného užívání nemohlo žádnému z těchto subjektů platně vzniknout, nemá žádný právní význam skutečnost, že stěžovatel příslušné nemovitosti evidoval jako svůj majetek či že Katastrální úřad Prachatice vyznačil právo trvalého užívání přímo ve stěžovatelův prospěch, a nikoliv ve prospěch Lyžařského areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy.

Vytýká-li stěžovatel obecným soudům průtahy řízení, ty mohou představovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž je Ústavní soud, jsou-li pro to splněny všechny zákonné podmínky (viz zejména § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), oprávněn rozhodnout způsobem předpokládaným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nepožadoval a navíc by takový požadavek byl - s ohledem na skutečnost, že soudní řízení již bylo skončeno - bezpředmětný. Ke zrušení napadených rozhodnutí by Ústavní soud mohl přistoupit pouze tehdy, pokud by zmíněné průtahy měly dopad na samotný výsledek řízení a pokud by případná kasace mohla otevřít prostor k nápravě. Taková situace nastává zcela výjimečně a ani v posuzované věci splnění daných podmínek zjištěno nebylo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.