III. ÚS 1433/13
III.ÚS 1433/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti CF FLOP s.r.o., IČ: 64608565, se sídlem v Brně-Sever - Lesná, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2013 č. j. 33 Cdo 3599/2012-257, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Josefa Mitáčky, zastoupeného JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. Míru 67/4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh vedlejšího účastníka, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ze dne 20. července 2011 č. j. 8 Co 280/2011-205 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. března 2011 č. j. 12 C 222/2005-181, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 281 000 Kč s příslušenstvím. Podle názoru obou soudů bylo vymáhání této částky z titulu smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, pročež mu s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku nebylo možné přiznat ochranu. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu následně Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. února 2013 č. j. 33 Cdo 3599/2012-257, protože jej neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012.

2. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. května 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Současně navrhla, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil jeho vykonatelnost. Stěžovatelka má za to, že se uvedený soud vůbec nezabýval jí předestřenou otázkou zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu, v důsledku čehož je jeho závěr o nepřípustnosti dovolání nepřezkoumatelný, překvapivý a nepředvídatelný. Ve zbylé části své argumentace namítá nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu, a to především stran aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku v dané věci a rozložení důkazního břemena s ohledem na to, že vedlejší účastník měl uznat svůj závazek. Napadeným usnesením byla podle jejího názoru porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

3. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 222/2005, jakož i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření shrnul odůvodnění napadeného usnesení a v podrobnostech na něj odkázal. Vedlejší účastník stručně shrnul průběh řízení a věcně se vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatelky. Má za to, že napadeným usnesením nebyla porušena její práva. Současně navrhl, aby Ústavní soud zavázal stěžovatelku zaplatit mu náklady tohoto řízení. Obě vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která však ve stanovené lhůtě nevyužila možnost na ně replikovat.
III. Vlastní posouzení

4. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací účastníků řízení, napadeným usnesením a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. V projednávané věci se ústavněprávní přezkum omezuje pouze na otázku, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nedopustil svévole nebo jiného pochybení, jež by ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka spatřovala zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v otázce platnosti smlouvy o vypořádání pohledávek a jejich narovnání ze dne 15. ledna 2003, která byla uzavřena mezi ní a vedlejším účastníkem a jež se týkala pohledávek vyplývajících ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. července 2002. Posledně uvedená smlouva obsahovala závazek k zaplacení předmětné smluvní pokuty. Nejvyšší soud se sice k uvedené otázce nevyjádřil, v rámci posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, se však zaměřil na z hlediska meritorního posouzení věci stěžejní otázku, zda odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku respektoval zásady uvedené v jeho judikatuře pro použití korektivu "dobré mravy". Je patrné, že pokud v tomto směru neshledal žádné pochybení odvolacího soudu, pak ani jakýkoliv závěr v otázce platnosti smlouvy o narovnání nemohl vést k jinému meritornímu posouzení. Za těchto okolností není dán žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud hodnotit posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu jako nerozumné, svévolné či vybočující z mezí jeho uvážení.

6. Z těchto důvodů nedošlo napadeným usnesením k porušení základních práv stěžovatelky, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Tím se stal obsoletním i její návrh na odklad vykonatelnosti. Pro uložení povinnosti stěžovatelce, aby podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady tohoto řízení, nebyl v projednávané věci žádný důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.