III. ÚS 1404/12
III.ÚS 1404/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Veberem, advokátem AK se sídlem V Kolkovně 920/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2012 č. j. 69 Co 488/2011-48 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. června 2011 č. j. 58 EXE 771/2011- 22, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. dubna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body I a II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2012 č. j. 69 Co 488/2011-48, jakož i výroků pod body II a III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. června 2011 č. j. 58 EXE 771/2011- 22, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10. června 2011 č. j. 58 EXE 771/2011- 22 v souladu s ust. § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s ust. § 52 odst. 1 zákona č. 120/ 2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") zastavil exekuční řízení po té, co povinný (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uhradil uplatněnou pohledávku oprávněnému a oprávněný vzal z tohoto důvodu svůj návrh na nařízení exekuce zpět (výrok pod bodem I). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu, neboť dovodil, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně, takže oprávněnému náleží právo na náhradu vynaložených nákladů v celkové výši 7 668,- Kč (výrok pod bodem II). O nákladech vzniklých soudnímu exekutorovi rozhodl soud s odkazem na ust. § 89 exekučního řádu a přiznal mu nárok na náhradu hotových výdajů ve výši 360,- Kč s přihlédnutím k tomu, že povinný zavinil zastavení řízení (výrok pod bodem III). Proti výrokům pod body II a III podal povinný odvolání.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2012 č. j. 69 Co 488/2011-48 byl zamítnut návrh povinného na ustanovení zástupce (výrok pod bodem I). Dále bylo uvedeným usnesením potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. června 2011 č. j. 58 EXE 771/2011- 22 ve výroku pod bodem II o nákladech řízení a ve výroku pod bodem III o nákladech exekuce (výrok pod bodem II). Dále bylo uvedeným usnesením rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vydaly napadená usnesení v rozporu s dobrými mravy, v rozporu s platnými zákony České republiky a v rozporu s Ústavou České republiky, neboť přiznaly soudnímu exekutorovi náhradu hotových výdajů a oprávněnému náhradu nákladů právního zastoupení v požadované výši, přestože ze spisu bylo patrné, že tyto náklady jim nevznikly.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl odvolacím soudem zkrácen na svém Ústavou zaručeném právu, neboť odvolací soud zamítl jeho návrh na ustanovení právního zástupce a neumožnil mu v této věci podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí.
III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Ústavní soud připomíná, že je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu usnesení Městského soud v Praze vyplývá, že odvolací soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel následně uplatnil v ústavní stížnosti; v odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vyjádřil k tomu, proč neshledal důvodným návrh povinného (stěžovatele) na ustanovení zástupce pro odvolací řízení, jakož i k námitce stěžovatele, že soud, který vydal napadené prvostupňové rozhodnutí, byl nesprávně obsazen. Dále se odvolací soud vypořádal i s námitkami stěžovatele, že oprávněnému žádné náklady spojené s právním zastoupením nevznikly, jakož i s námitkami ohledně náhrady nákladů (hotových výdajů) soudního exekutora.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.