III. ÚS 1403/12
III.ÚS 1403/12 ze dne 26. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. března 2012 č. j. ZT 65/2012-52, usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 21. února 2012 č. j. OKFK-247-32/TČ-2011-200231, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 1 VZN 2614/2011-11 a ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 VZN 2614/2011-24 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. KZN 862/2012-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností ze dne 13. 4. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že postup policejního orgánu a okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ odporuje čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, resp. požadavkům na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: napadeným usnesením okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. března 2012 č. j. ZT 65/2012-52 byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování (SKPV), Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 21. února 2012 č. j. OKFK-247-32/TČ-2011-200231, kterým bylo zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy podle § 255 odst. 1 a 3 a § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona, neboť stěžovatel v pozici náměstka ministra spravedlnosti měl spolu s PhDr. L. K., generálním ředitelem Vězeňské služby České republiky, nehospodárně, v rozporu se svými zákonnými povinnostmi investovat finanční prostředky státního rozpočtu, a to v souvislosti s koupí objektu Vidnava pro potřeby zřízení Ústavu zabezpečovací detence.

Napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ v Praze") ze dne 21. listopadu 2011 č. j. 1 VZN 2614/2011-11 bylo podle § 12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a § 25 tr. ř. per analogiam rozhodnuto, že se stěžovatelova trestní věc, vedená pod sp. zn. 3 ZN 4161/2011, odnímá Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "OSZ pro Prahu 2"), a že se přikazuje k dalšímu řízení Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ (dále jen "OSZ Praha-západ").

Napadeným usnesením státního zástupce VSZ v Praze ze dne 11. ledna 2012 č. j. 1 VZN 2614/2011-24 bylo podle § 25 tr. ř. per analogiam - a to za účelem vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 4 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon o GIBS"), ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že se daná trestní věc k dalšímu výkonu dozoru v přípravném řízení podle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb. odnímá Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ v Praze") a že se přikazuje Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "KSZ v Praze"), avšak s tím, že pokud policejním orgánem, který bude pokračovat v trestním řízení v dané věci, nebude Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), ale příslušný útvar Policie České republiky, SKPV, zůstává rozhodnutí citované v předchozím odstavci (tj. o přikázání věci k výkonu dozoru OSZ Praha-západ) nedotčeno.

Ústavní soud si dále vyžádal opis usnesení krajského státního zástupce KSZ v Praze ze dne 18. ledna 2012 č. j. KZN 862/2012-10, z něhož zjistil, že uvedené státní zastupitelství k návrhu OSZ Praha-západ rozhodlo tak, že podle § 157 odst. 2 písm. b) tr. ř. per analogiam s přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 4 zákona o GIBS ve spojení s čl. II vyhlášky č. 462/2011 Sb. se daná trestní věc přikazuje i nadále ke konání úkonů trestního řízení policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV.

II.

Jde-li o rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení stran zahájení trestního stíhání, stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že povinností těchto orgánů je zjistit skutkový stav, o němž nejsou žádné pochybnosti, a že v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být jasně formulována otázka zavinění, aby "byl přesně formulován úmysl, je-li předpokladem tvrzeného trestného činu, aby popsaný děj vymezil i pohnutku pachatele trestného činu, tak aby se jí doložil samotný úmysl". Z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu má plynout, že dané usnesení je důležitým úkonem, rozhodujícím pro totožnost skutku, přičemž popisem tvrzené trestné činnosti jsou dány limity pro vlastní dokazování a určení toho, z čeho je obviněný viněn. Musí v něm být tvrzeny takové skutečnosti, které odpovídají všem zákonným znakům trestného činu, resp. musí v něm být uvedeno, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků daného trestného činu. Pokud v něm policejní orgán ignoroval subjektivní stránku trestného činu, potom dané usnesení postrádá podstatnou náležitost ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. Dle stěžovatele bez přesného popisu skutku, bez uvedení pohnutky (motivu) a jasného uvedení míry zavinění a bez přesné identifikace výše tvrzené škody není obhajoba možná, přičemž uvedené nedostatky vedou k narušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Stěžovatel policejnímu orgánu současně vytýká nejasně popsaný skutkový děj a v této souvislosti cituje z usnesení o zahájení trestního stíhání, načež vyvozuje, že toto rozhodnutí je založeno na spekulacích, což se týká konstatování o nevhodnosti předmětného objektu i výši způsobené škody, přičemž v tomto ohledu prý není v trestním spise založen žádný důkaz. Současně namítá, že objekt byl zakoupen za cenu stanovenou znaleckým posudkem, je ve vlastnictví státu, nikdo jej nezcizil a je zachován ve stavu, v jakém byl zakoupen. Přesto však policejní orgán tvrdí, že škoda je rovna kupní ceně. Stěžovatel dále (v podstatě) opakuje, že nebyly splněny podmínky § 160 odst. 1 tr. ř., s tím, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, neboť není doložena existence škody a absentuje také úmyslné zavinění. Upozorňuje přitom na usnesení Vlády České republiky ze dne 19. 1. 2005, kterým bylo uloženo ministru spravedlnosti předložit návrh zákona o výkonu zabezpečovací detence, a na to, že i další vlády projednávaly realizaci detenčního ústavu a že jednal v intencích daného zákona i předmětného vládního usnesení. Že by mohlo jít o zneužití pravomoci, pokládá stěžovatel v uvedeném kontextu za absurdní, přičemž odmítá, aby zásada legality, oficiality a obžalovací, jimiž je ovládáno trestní řízení, byla zneužita k šikanózním postupům. Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že "dozorový" státní zástupce měl jen jeden pracovní den na to, aby se mohl seznámit se spisovým materiálem.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadl způsob, jakým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci. V prvé řadě - s odkazem na § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství - namítá, že o odnětí věci OSZ pro Prahu 2 a jejímu přikázání OSZ Praha-západ mělo rozhodnout MSZ v Praze, resp. že měl rozhodnout jiný státní zástupce téhož zastupitelství, neboť státní zástupce MSZ v Praze JUDr. Luboš Pětník, jenž rozhodl o svém vyloučení podle § 31 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 10. 11. 2011 č. j. 3 KZN 1428/2011-5, nebyl vedoucí státní zástupce. Nebyla tak dána pravomoc VSZ v Praze rozhodnout o předmětném odnětí a přikázání věci, navíc věc měla být přikázána jinému státnímu zastupitelství v obvodu MSZ v Praze. Stěžovatel současně odmítá jednak argument VSZ v Praze, že stejně jako JUDr. Luboš Pětník jsou vyloučeni i další dva státní zástupci MSZ v Praze, a to s tvrzením, že předpokladem pro odnětí a přikázání věci je předchozí usnesení státního zástupce o vyloučení ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. a takové usnesení ve spise není obsaženo a není ani zmiňováno, jednak brojí proti analogickému použití § 25 tr. ř., přičemž argumentuje tak, že zákon o státním zastupitelství má vlastní úpravu postupu při vyloučení státních zástupců. Nesouhlasí ani s argumentem, že jsou vyloučeni všichni "dohledoví" státní zástupci MSZ v Praze pro svůj vztah ke stěžovateli, neboť zákon o státním zastupitelství nic takového nezná. Je věcí vnitřního uspořádání daného státního zastupitelství, jak vykonává určitou část působnosti, a toto uspořádání nelze povyšovat nad zákon. Dle stěžovatelova názoru bylo v silách MSZ v Praze zajistit výkon dohledu jiným státním zástupcem tohoto státního zastupitelství, byl-li vyloučen JUDr. L. Pětník. Tento postup je proto protizákonný a s ohledem na právo na spravedlivý proces i protiústavní, vyvolávající pochybnost, zda nedošlo k neoprávněnému zásahu do daného trestního řízení ze strany VSZ v Praze, zvláště pokud je z médií patrný spor mezi vrchním stáním zástupcem a ministrem spravedlnosti, přičemž právě osoba ministra se v trestním řízení objevuje. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že usnesení o jeho stížnosti (míněna nepochybně stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání) bylo vydáno nepříslušným státním zástupcem a že to představuje porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, neboť v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně; zejména se tak může stát, je-li dané rozhodování spojeno se zásahem do osobní svobody jednotlivce [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221) a dále usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 29. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 262/03 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy pojímána velmi restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní; "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť jistě s sebou nese pro dotčený subjekt nepříznivé dopady - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností; důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Tento soud ostatně ani nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti (opodstatněnosti) předmětného obvinění, neboť by to odporovalo jeho postavení a funkci, které mu jsou v ústavním systému vymezeny [srov. především čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], ledaže snad by šlo o natolik neodůvodněný, příp. i nedůvodný zásah orgánů činných v trestním řízení, který by (tak) bylo možno označit za zjevně svévolný (nebo dokonce šikanózní). Důvody ke svému zásahu tak Ústavní soud shledal v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usoudit, samotné usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání však Ústavní soud věcně přezkoumávat odmítl [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471) a usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467)].

Jde-li pak o konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje své námitky, které uplatnil ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy že jednak dané rozhodnutí nesplňuje náležitosti stanovené v § 160 odst. 1 tr. ř., neboť v popisu skutku, obsaženém ve výroku, je nedostatečně vyjádřena subjektivní stránka daného trestného činu a popis skutku je neurčitý kvůli vágní formulaci jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, jednak že samotné trestní stíhání je nedůvodné kvůli neexistenci škody i absenci stěžovatelovy osobní odpovědnosti, přičemž stěžovatel odmítá i to, že by porušil nějakou svou právní povinnost. Na tyto námitky státní zástupce v ústavní stížností napadeném usnesení reagoval a náležitým (přezkoumatelným) způsobem se s nimi vypořádal. Současně vzal v úvahu, že některé skutkové otázky jsou - vzhledem k dosavadnímu stavu dokazování - ještě otevřeny, nicméně dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti závěr o tzv. kvalifikovaném podezření ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř. odůvodňují. K tomu pokládá Ústavní soud za potřebné doplnit, že pokud by se měl z věcného hlediska zabývat stěžovatelovou argumentací, podle které trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, nespáchal, došlo by v podstatě k tomu, že by tento soud sám rozhodoval o stěžovatelově vině, a to ještě předtím, než by bylo ukončeno dokazování a než by o ní (eventuálně) rozhodly obecné soudy, což by zjevně bylo v rozporu s výše zmíněnými principy (srov. čl. 89 odst. 2 a čl. 90 větu druhou Ústavy). Vzhledem k tomu, že státní zástupce otázkou zavinění výslovně, resp. samostatně v odůvodnění svého usnesení neřešil, pokládá Ústavní soud za vhodné dále dodat, že se jí podrobně a v podstatě vyčerpávajícím způsobem zabýval policejní orgán v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž nelze státnímu zástupci vytýkat, jestliže se s jeho závěry toliko ztotožnil; nemůže přitom stěžovateli přisvědčit v tom ohledu, že není zřejmé, zda se předmětného jednání měl dopustit úmyslně či z nedbalosti, neboť policejní orgán v odůvodnění předmětného usnesení výslovně konstatoval, že stěžovatel jednal minimálně v úmyslu eventuálním, a tento závěr koresponduje i se skutkovou větou, neboť v jejím závěru se (a to v kontextu s konkrétními skutečnostmi) uvádí, že stěžovatel "vědomě a záměrně umožnil neúčelné vynaložení prostředků státního rozpočtu". Stěžovatel v této souvislosti namítá, že ve skutkové větě nebyla vyjádřena pohnutka. To by mohlo být považováno za vadu v případě, že by motiv byl výslovným znakem skutkové podstaty daných trestných činů. Že by tomu tak mělo v posuzované věci být, stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud tento názor nezastává.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti shora označeným usnesením VSZ v Praze o odnětí a přikázání věci (a v návaznosti na to tvrdí, že okresní státní zástupce OSZ Praha-západ nebyl orgánem příslušným k rozhodnutí o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, příp. že KSZ v Praze nebylo příslušné k rozhodnutí o přikázání věci policejnímu orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV). Své negativní stanovisko odůvodňuje pak výkladem ustanovení § 12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, přičemž vylučuje, že by VSZ v Praze zde mohlo postupovat za analogického použití § 25 tr. ř.

V prvé řadě je však třeba poznamenat, že pokud jde o oprávnění státního zastupitelství rozhodovat o odnětí a přikázání věci na základě (analogické) aplikace ustanovení § 25 tr. ř. obecně, právní teorie a praxe je nikterak nezpochybňuje (srov. Šámal, P., a kolektiv: Trestní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C. H. BECK, 2008, str. 1175). Vzhledem k tomu otázka, kterou by měl Ústavní soud na základě ústavní stížnosti posoudit, spočívá ve své podstatě v tom, zda důvody, o které VSZ v Praze své rozhodnutí opřelo, lze považovat za "důležité" ve smyslu citovaného ustanovení. Byť jistě může být veden spor o správnost interpretace dané právní normy ze strany VSZ v Praze, kdy lze nalézt argumenty jak pro, tak proti takovému postupu, samotná tato skutečnost souzenou věc do ústavněprávní roviny neposouvá. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není "superrevizní" instancí v systému obecné justice, přezkoumávající zákonnost (věcnou správnost) soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo. Tím spíše nemůže být orgánem, který by měl bdít nad zákonností přípravného řízení a v tom rámci řešit třeba spory o příslušnost toho kterého státního zastupitelství. Stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje možnost, že VSZ v Praze mohlo z politických důvodů účelově s danou trestní věcí manipulovat. Na základě této skutečnosti by věc eventuálně mohla přesáhnout rovinu výkladu a aplikace podústavního práva (k tomu viz výše), nicméně v tomto případě se to tak Ústavnímu soudu nejeví, protože důvod, o který VSZ v Praze svůj závěr opřelo, tedy že na MSZ v Praze působili tři státní zástupci s osobní vazbou na stěžovatele, není možné označit za zjevně irelevantní, a tudíž za účelový. Tím ovšem Ústavní soud nikterak nemíní předjímat další rozhodování orgánů činných v trestním řízení o této otázce (např. v rámci stížnosti pro porušení zákona, bude-li tento mimořádný opravný prostředek podán).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.