III. ÚS 14/05
III.ÚS 14/05 ze dne 10. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. H. D., zastoupeného JUDr. Janem Havlem, advokátem v Kralupech nad Vltavou, Přemyslova 457, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, čj. 19 Co 492/2003-292, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 5. 2003, čj. 5 C 271/98-269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. V záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzen v části, kterou bylo určeno, že žalobce b) (Městská část Praha 6) má svěřenu správu nemovitostí ve vlastnictví obce hlavního města Prahy. Dohoda o vydání věci uzavřená dne 8. 3. 1993 mezi žalobcem a) (Bytovým podnikem v Praze 6, s. p.) a stěžovatelem je podle názoru městského soudu absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku, neboť odporuje zákonu č. 87/1991 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. v § 1 odst. 1 vymezuje rozhodné období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), na které se zákon vztahuje. V souzené věci došlo k přechodu věci na stát mimo rozhodné období na základě rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze ze dne 2. 5. 1947 podle dekretu prezidenta č. 16/1945 Sb.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné usnesením ze dne 26. 10. 2004 čj. 28 Cdo 2034/2004-317. Podle Nejvyššího soudu ČR stěžovatelem nastolená otázka, zda vlastnictví k uvedeným nemovitostem přešlo na stát vykonatelností rozsudku Lidového soudu trestního v Praze sp. zn. Ls XIII 793/45 ze dne 2. 5. 1947 nebo již účinností dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dne 30. 10. 1945, nemohla mít určující význam pro napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dovolatelem k zodpovězení dané obě doby spadají mimo rozhodné období (před 25. únor 1948) podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje, že napadené rozsudky porušily jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel shrnuje průběh řízení před obecnými soudy a uplatňuje opětovně argumentaci, kterou již neúspěšně použil v dovolání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a není proto úkolem Ústavního soudu závěry obecnou justicí učiněné jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto není soudem čtvrté instance, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel. Z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci. Stejně tak Ústavní soud dovodil, že v restitučních věcech nemůže být porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žádné základní právo stěžovatele totiž nemohlo být porušeno, pokud obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že restituční důvod není dán, neboť majetek, o nějž jde, přešel do vlastnictví státu před 25. 2. 1948.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.