III. ÚS 1397/08
III.ÚS 1397/08 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. Š., právně zastoupeného Mgr. Ing. Vojtěchem Třískou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. 7 Tdo 313/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 7 To 62/2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 47 T 1/2007, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že kolem půlnoci ze 3. na 4. října 2006 v Praze 1, ul. Spálená u vchodu do stanice metra "Národní třída" po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl společně se svědkem V. J. poškozeného V. V., srazil ho na zem a když poškozený ležel na zemi, třikrát jej bodl nožem o délce čepele 73 mm do zad a poté jej nejméně jednou kopl nohou do hlavy. Tímto jednáním měl stěžovatel poškozenému V. způsobit závažná poranění, jež bezprostředně ohrozila jeho život, přičemž jeho smrt byla odvrácena jen díky včas poskytnuté odborné pomoci.

Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, která však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 6. 2007 podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel prostřednictvím obhájce ještě dovolání, které opíral o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 20. 3. 2008 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle § 265b tr. řádu neodpovídají. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel dovoláním fakticky nebrojil proti vadám v hmotněprávním posouzení skutku, ale domáhal se změn skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem.

Shodně jako v původním řízení, i v projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil své přesvědčení, že v jeho trestní věci nebyla respektována zásada rozhodování in dubio pro reo. Orgány činné v trestním řízení dle stěžovatele nezjišťovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch stejně pečlivě jako okolnosti v jeho neprospěch. Důkazy byly prováděny selektivně pouze tak, aby byla prokázána jeho vina trestným činem, přičemž zejména došlo k nedůvodnému zamítnutí návrhů na výslech některých svědků, s formálním odůvodněním, že tyto osoby nelze ztotožnit. Stěžovatel dále obsáhle polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy provedené důkazy hodnotily. Zdůraznil, že byl účastníkem hromadného konfliktu, při němž jednotlivé osoby proti sobě navzájem užívaly násilí. Poukázal na to, že závěr o vině stěžovatele je opřen především o výpověď svědka S., která však dle stěžovatele obsahuje závažné rozpory. Orgánům činným v trestním řízení se dále nepodařilo objasnit motiv stěžovatele, který s poškozeným V. před spácháním trestného činu udržoval přátelské vztahy. Projednávaná trestná činnost byla dle názoru stěžovatele nalézacím soudem bezdůvodně kladena do souvislosti se skutkem, jehož se dopustil v roce 2003, jehož příčina však spočívala v neutěšeném rodinném prostředí.
II.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření byla stručná a v podstatě toliko odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud tudíž považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2007.

Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvedl žádné námitky, jimiž by oponoval úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesená kritika nižších soudů směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako tomu korespondujícímu závěru, že neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. K usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel v návrhu vůbec nevyjadřuje, kromě paušálního tvrzení o porušení svých základních práv dle citovaných článků Listiny a Úmluvy.

Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem dovolacího soudu, že argumentace stěžovatele uplatněná v rámci dovolání ze dne 1. 10. 2007 (viz č. l. 292 až 295 trestního spisu), byla ryzí důkazní polemikou, a priori nezpůsobilou některý z dovolacích důvodů naplnit. Ústavní soud může toliko odkázat na svá předchozí rozhodnutí, v nichž konstatoval, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence dovolacího důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05, dostupné databázi NALUS). Uplatnil-li stěžovatel důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nebylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, jehož se stěžovatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku fakticky domáhal. Nejvyšší soud musel vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Povinností dovolacího soudu bylo toliko zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání ve skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 tr. zák. s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem nalézacím (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03). Stěžovatel však námitkami uplatněnými v dovolání (shodnými s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti) brojil výhradně proti hodnocení důkazů, resp. usiloval o změnu samotných skutkových zjištění a nikoli o změnu právního posouzení nalézacím soudem zjištěného skutku.

Pro úplnost je nutné připomenout, že ve zcela výjimečných případech lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné flagrantní nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s článkem 4 Ústavy a ochranou dle článku 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 216/04, dostupné v databázi NALUS). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.

O takovou situaci se však v projednávané věci zcela zjevně nejedná, jak ostatně dovolací soud sám v napadeném usnesení konstatoval. S námitkami stěžovatele skutkového rázu se již podrobně zabýval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Tento soud se zejména zabýval tvrzenými rozpory ve výpovědi svědka S.; logicky a přehledně v návaznosti na konkrétní výsledky dokazování tento soud vysvětlil, proč námitky stěžovatele postrádají opodstatnění (viz str. 4 až 5 rozhodnutí odvolacího soudu).

S ohledem na výše uvedené je na tu část návrhu stěžovatele, jenž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, třeba hledět jako na návrh zjevně neopodstatněný, jejž je třeba odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zbývá se tudíž zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).

Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci bylo napadené usnesení odvolacího soudu v písemném vyhotovení obhájci stěžovatele doručeno dne 15. 8. 2007 (č. l. 293), zatímco ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána až 6. 6. 2008.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení advokátem.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.