III. ÚS 1392/17
III.ÚS 1392/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PAR-CELL Kft., sídlem Ibolya utca 27, Páty, Maďarská republika, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2017 č. j. 30 Cdo 5968/2016-70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2016 č. j. 12 Co 91/2016-58 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2016 č. j. 26 C 47/2015-46, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 a § 239 občanského soudního řádu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod; ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení § 237 a § 239 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

2. Přestože stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti rubrikované usnesení Nejvyššího soudu nezahrnula, z jejího obsahu je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.

3. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky 41 000 EUR z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů celní správy.

4. Obvodní soud výše uvedeným usnesením stěžovatelčinu žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že ani po doplnění neobsahuje dostatečná skutková tvrzení, jež by umožňovala její věcné projednání.

5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným usnesením usnesení obvodního soudu k odvolání stěžovatelky potvrdil.

6. Následné stěžovatelčino dovolání Nevyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 4. 2. 2017 odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála procesní povinnosti vymezit v dovolání otázku jeho přípustnosti, a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, nejprve uvádí důvody, pro které považuje právní úpravu civilního dovolání za protiústavní, a posléze uvádí důvody svědčící o protiprávním jednání celních orgánů, v němž spatřovala nesprávný úřední postup, pročež vytýká obvodnímu soudu, že se touto otázkou vůbec nezabýval.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 11 až 13) není přípustná.

IV. Vlastní posouzení věci

9. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nikterak nevymezila otázku jeho přípustnosti (což je dle § 241a odst. 2 o. s. ř. podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).

10. Jelikož stěžovatelčino dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 o. s. ř., v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

11. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního soudu a městského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.

14. Pouze zcela nad rozhodný rámec a stěžovatelce případně na vysvětlenou je namístě připomenout, že obvodní soud stěžovatelčinu žalobu nezamítl, nýbrž ji odmítl; z podstaty věci se tak nemohl zabývat tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů celní správy.

15. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesením Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

16. Odmítnout musel rovněž stěžovatelčin návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu, neboť takový návrh (zvláště za situace, kdy stěžovatelka vůbec nerozporuje skutečnost, že dovolání nepodala řádně) musí sdílet osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.