III. ÚS 1386/17
III.ÚS 1386/17 ze dne 31. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Němce (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Štupartská 599/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 6 Tdo 54/2017-40 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2016 č. j. 2 To 53/2016-956, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na rovné postavení účastníků soudního řízení, práva na veřejné a kontradiktorní řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, ústavní zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny, práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pokračovat v porušování výše uvedených práv a přikázal mu propustit stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.

2. Z vyžádaného spisu vedeného Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 5 T 1/2016 se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 2. 2016 č. j. 5 T 1/2016-817 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že ve dvou případech svému vnukovi, ve věku necelých pěti let, zavedl do jeho úst svůj pohlavní orgán. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a bylo mu uloženo ochranné léčení v ústavní formě. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě spontánní a přesvědčivé výpovědi poškozeného, podpořené jeho znaleckým zkoumáním a výslechem znalců. Nepřímo je tento důkaz potvrzen i výpověďmi dalších svědků (matky a druhého dědy poškozeného). Genetická expertíza pak prokázala na místě jednoho z činů stopy zbytků spermatu, blíže neidentifikovaného. Soud přitom po zhodnocení svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že je na místě nemohl zanechat jiný muž než stěžovatel. Zároveň soud odmítl verzi stěžovatele, že by celé obvinění bylo komplotem jeho příbuzných s cílem získat majetek.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a sám rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Plně se přitom ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Usvědčující výpověď rovněž považoval za přesvědčivou a podpořenou dalšími nepřímými důkazy. Vzhledem k tomu, že výslechu poškozeného byla přítomna stěžovatelova obhájkyně, nedošlo dle odvolacího soudu k porušení práva na spravedlivý proces.

4. Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Shledal přitom, že všechny důkazy byly zákonné a procesně použitelné. Odmítl, že by přítomnost obhájkyně u výslechu poškozeného byla pouze formální. Hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů pak označil za neobsahující prvky svévole či extrémního rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

II. Argumentace stěžovatele

5. Odvolací soud dle stěžovatele pochybil, pokud se nevypořádal s jeho námitkou, dle níž nebyl vyrozuměn o výslechu poškozeného, a to ani orgány činnými v trestním řízení, ani ustanovenou obhájkyní. Té bylo rozhodnutí o ustanovení navíc doručeno až po provedeném úkonu. Policejnímu orgánu bylo toto rozhodnutí doručeno dokonce až po výslechu stěžovatele jako obviněné osoby. Stěžovatel se tak cítí zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť v okamžicích klíčových procesních úkonů neměl obhájce a nebyl mu tak poskytnut prostor pro přípravu obhajoby, zejména při výslechu poškozeného. Tyto důkazy tak měly být dle stěžovatele vyhodnoceny jako nezákonné, případně je měl soud sám zopakovat. Přítomnost až posléze ustanovené obhájkyně, která o dané trestní věci nemohla v té době vědět v podstatě nic a nemohla tak připravit dostatečnou obhajobu, nenaplnila dle stěžovatele jeho právo konfrontovat prováděné důkazy. Nutně nedostatečný výkon odborné obhajoby má jít v takové situaci k tíži státu. Vzhledem k tomu, že obhájkyně nebyla v daný moment ani řádně ustanovena, nenáleží jí za tento úkon odměna. Přítomnost stěžovatele byla vzhledem k podstatě obvinění a zjištění skutkového stavu žádoucí. Teprve po výslechu poškozeného došlo k první poradě stěžovatele a ustanovené obhájkyně. Stěžovatel nebyl ani policejním orgánem poučen, že si může prostřednictvím svých příbuzných obhájce zvolit. Soudy dále stěžovatele nepoučily o možnosti vyjádřit se k veškerým důkazům a tuto svou povinnost nepřípustně přenesly na obhájce.

6. Dále se soudy dopustily nepřípustného hodnocení důkazů, když genetické expertíze přisuzují klíčovou povahu (v podstatě vzorky spermatu přisoudily stěžovateli), aniž by byla provedena srovnávací analýza DNA. Policejní orgán nepostupoval řádně, neboť v opačném případě by dle stěžovatele dokázaly opatřit dostatek materiálu pro srovnání. Libovůli v hodnocení důkazů spatřuje pak stěžovatel i v tom, že soudy dostatečně nepřihlédly ke starším znaleckým posudkům, dle nichž stěžovatel trpí sexuální úchylkou, v jejímž důsledku se zaměřuje na mladé dívky. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal vrchnímu soudu pokračovat v porušování výše uvedených práv a přikázal mu propustit stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud věc projednal přednostně, a to především s ohledem na závažnost důsledků porušení stěžovatelových ústavních práv.

7. V doplnění ústavní stížnosti, doručenému Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2017, upozornil stěžovatel na obsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která podobné případy řešila a z jejíchž závěrů stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (respektive napadá-li rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměl).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

10. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Takovou námitku stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.

12. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Do této kategorie námitek spadá stěžovatelovo nejdůležitější tvrzení o procesní nepoužitelnosti výslechu poškozeného. Argumentačně je tato námitka opřena o tvrzení neexistence obhajoby z důvodu nesprávného doručení rozhodnutí o ustanovení obhájce, respektive tvrzení o pouhé formálnosti stěžovatelovy obhajoby ustanovenou obhájkyní, která se se stěžovatelem setkala až po výslechu poškozeného, a nemožností stěžovatele klást poškozenému dotazy.

13. Uvedené námitky spadají do oblasti ochrany práva obviněného být v maximální možné míře konfrontován s důkazy, o něž jsou opřeny závěry o jeho vině, a související právo přímo tyto důkazy zpochybnit. Touto problematikou se Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva v minulosti opakovaně zabývaly. Zmínit lze kupříkladu nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 1875/16 nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015 č. 9154/10. V těchto případech jde o snahu o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou uvedeného práva obviněného a nepříznivými skutkovými okolnostmi, které ne vždy umožňují naplnit toto právo v "ideálním" rozsahu. Může jít kupříkladu o úmrtí svědka, jeho traumatizaci v důsledku trestného činu či reálnou (odborně potvrzenou) hrozbu vzniku tzv. druhotné újmy u obětí podle § 2 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Přestože důkazy "poskvrněné" nemožností ideální konfrontace obviněného s jejich nositelem mají obecně sníženou vypovídací hodnotu, nelze za jediné ústavně konformní řešení takového stavu považovat postup, kterým jsou tyto důkazy zcela odmítnuty jako možný pramen poznání pravdy. Naopak má Ústavní soud určité pochybnosti o ústavnosti trestního řízení, které by kupříkladu bez ohledu na skutkové okolnosti nikdy neumožňovalo vypovídat oběti trpící těžkým psychickým traumatem (v důsledku těžkého násilného trestného činu) v nepřítomnosti osoby, kterou označuje za pachatele.

14. Může tak z ústavněprávního hlediska jít dokonce o vyvažování dvou proti sobě stojících práv. To ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, na níž upozorňuje stěžovatel (viz např. bod 43 rozsudku ve věci B. proti Finsku ze dne 24. 4. 2007 č. 17122/02). Úkolem orgánů činných v trestním řízení je zvolit takový postup, který oběma dotčeným právům poskytne dostatečnou ochranu [srov. např. nález sp. zn. ze dne 12. 10. 1994 Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Státní moc má povinnost se pokusit rozumně dostupnými prostředky vyvážit znevýhodnění obhajoby v důsledku uvedených skutečností, přičemž deklarované snížení výpovědní hodnoty důkazu je (s ohledem na práva obětí, zde malého dítěte) až krajní možností takového vyvažování. Ve světle nových technologických možností orgánů činných v trestním řízení se pak mohou některé starší ustálené postupy souladné se zákonem stávat ústavně problematickými, neboť budou omezovat právo obhajoby více, než je nezbytně nutné v nové situaci.

15. Aplikuje-li Ústavní soud uvedené obecné závěry na problematiku dětských obětí deliktů sexuálně násilné povahy, považuje za zcela legitimní, že tyto oběti jsou vyslýchány toliko jednou, zvláště vyškolenými pracovníky a výslechu nejsou zbytečně přítomny další osoby (včetně soudce, státního zástupce, obhájce, podezřelého, rodičů, apod.). Tento postup, odchylující se od tradičního výslechu v prostoru soudní síně, považuje Ústavní soud za oprávněný v případech ochrany zájmů dítěte. Moderní technologie pak jednotlivým osobám umožňují být s dítětem v kontaktu alespoň nepřímo, sledováním jeho výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení a následným pokusem položit, nicméně ústy školeného pracovníka, doplňující otázky. K tomu ostatně došlo i v projednávaném případě. Takový postup v současném stavu minimalizuje možnost vzniku druhotné újmy dítěte a zároveň zachovává poměrně vysoký standard práv obhajoby ohledně seznámení se s bezprostřední podobou výslechu dítěte, doprovozeného dokonce zvláštní možností klást mu dotazy prostřednictvím jiné osoby.

16. Přestože pak dle právních předpisů není nezbytné, aby u takového úkonu byla přítomna osoba podezřelá (obviněná, obžalovaná, apod.), jelikož zcela postačí přítomnost jejího obhájce, odpovídá přiměřenému naplnění výše uvedeného principu vyvážení omezení práv obhajoby vyplývajících z Listiny a Úmluvy, aby i přímo ona měla možnost výslech sledovat a položit určitou konkrétní otázku. Konkrétně lze tento požadavek dovodit z testu proporcionality v podobě tzv. příkazu k optimalizaci, dle jehož podmínek je ústavně přípustný pouze takový postup, který zásah do obou práv maximálně minimalizuje (srov. např. bod 26 usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3271/13, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

17. V tomto směru je důležitou skutečností zejména daná fáze trestního řízení a zní vyplývající možnost obhájce se s věcí seznámit. Relevantní je rovněž druh trestné činnosti. Je-li mezi obětí a podezřelým blízký vztah, má podezřelý obvykle větší znalosti ohledně důležitých aspektů života oběti (včetně tvrzené trestné činnosti). Při výsleších v časové tísni a rané fázi trestního řízení je tak dle Ústavního soudu pro vyvážení znevýhodnění obhajoby zásadně třeba, aby videokonferenčnímu výslechu dítěte byl přítomen i podezřelý, pochopitelně za podmínky jeho identifikace a dostupnosti. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by takový postup měl odporovat trestním předpisům či ohrožovat nějakou důležitou hodnotu trestního řízení. Nelze navíc vyloučit, že v důsledku nepřítomnosti podezřelého zůstanou při výslechu opomenuty důležité skutečnosti, které v pozdějších fázích trestního řízení učiní výslech fakticky nepoužitelným a uvrhnou tak obžalobu do důkazní nouze, čímž opět dojde k ohrožení práv dětské oběti (ať již neodsouzením pachatele nebo nutností opakování výslechu). Ústavní soud tedy uzavírá, že nepřítomnost podezřelého při videokonferenčním výslechu oběti je zásadně neoprávněným omezením práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

18. Ústavní soud proto dále podrobně zhodnotil obsah spisového materiálu a dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelova práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces v dané věci nedošlo, přestože stěžovateli nebylo umožněno klást otázky prostřednictvím vyslýchajícího pracovníka.

19. Prvním důležitým důvodem pro tento závěr je skutečnost, že výslechu byla přítomna stěžovatelova obhájkyně. Ústavní soud se přitom neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že výkon obhajoby musel být v tomto směru pouze formální, neboť ustanovená obhájkyně před tímto úkonem nehovořila se stěžovatelem a znala jen obsah usnesení o zahájení trestního stíhání. Neopodstatněnými Ústavní soud shledává i tvrzení stran nedostatků při jejím ustanovení. Těmto námitkám, týkajícím se pouze náležitého doručení rozhodnutí o ustanovení obhájkyně, nelze vyhovět, neboť i při potvrzení jejich pravdivosti by představovaly formální pochybení (navíc při jednání v časové tísni), které se v rovině ústavních práv stěžovatele nijak materiálně neprojevilo. Zrušení napadených soudních rozhodnutí z tohoto důvodu by bylo projevem přepjatého formalismu.

20. Přisvědčit nepochybně nelze námitce pouhého formálního výkonu obhajoby. Jednak stěžovatel proti vystupování své obhájkyně neprotestoval až do okamžiku pravomocného odsouzení (a soudy nižších stupňů se tak nemohly s touto námitkou přiměřeně vypořádat), a především je z protokolu o výslechu poškozeného zřejmé, že obhájkyně k výslechu přistupovala poměrně aktivně. Z jejího podnětu byly poškozenému položeny nejméně tři doplňující otázky (viz č. l. 210 a násl.), týkající se velmi úzce páchané trestné činnosti a svou podstatou odpovídající dokonce i stěžovatelově budoucí obhajobě (možné erotické podněty z prostředí, v němž se poškozený mohl vyskytovat u jiných příbuzných; srov. např. č. l. 628). Přítomnost obhájkyně u tohoto klíčového úkonu tak nelze dle Ústavního soudu označit za zjevně nedostatečnou či ryze formální. Důkladně se s touto námitkou vypořádal i Nejvyšší soud (srov. bod 25 napadeného usnesení).

21. Konečně poslední v tomto směru důležitou skutečností je to, že v následném průběhu trestního řízení nepřišel stěžovatel s žádnou otázkou či okruhem otázek, na něž by bylo nezbytné se poškozeného doptat. Jím zvolená obhajoba, opírající se o tvrzení spiknutí dalších příbuzných a zkažení nezletilého v jejich prostředí, byla při výslechu podrobně probrána, resp. dalšímu hovoru o ní bránil nedostatek koncentrace poškozeného. Při klíčových procesních projevech nebyl stěžovatel schopen poukázat na to, jaká otázka by měla pro důkazní situaci znamenat zvrat. Právo konfrontovat obsah provedených důkazů nad rámec dotazů jeho obhájkyně se tak stěžovatel po celé trestní řízení fakticky ani využít nepokusil. Poukázat je třeba zejména na čtení výpovědi a přehrávání záznamu výslechu v hlavním líčení (č. l. 626), závěrečnou řeč stěžovatele (č. l. 774), odvolání, které navíc tuto námitku vůbec neuvádí (č. l. 866), protokol z odvolacího řízení (č. l. 912) a dovolání (č. l. 1075), v němž je sice námitka formálně uvedena, proti obsahovým nedostatkům výslechu však stěžovatel nebrojí. Jeho námitka nemožnosti klást poškozenému dotazy tak rovněž získává především formální povahu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že výslech poškozeného byl důkazem, který byl získán a proveden v souladu s právními předpisy a ústavně zaručenými právy stěžovatele.

22. Namítá-li stěžovatel nedostatky v poučení policejního orgánu stran možnosti volby obhájce, ani v tomto bodě neshledal Ústavní soud pochybení. Především usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje výslovné poučení o možnosti volby obhájce prostřednictvím příbuzných osob (srov. č. l. 6 spisu krajského soudu), jehož převzetí stěžovatel podepsal a dalším podpisem zvlášť potvrdil, že si obhájce nevolí a žádá o jeho ustanovení (srov. č. l. 7). Odhlédnout pak nelze ani od stěžovatelovy trestní minulosti, ježto z hlediska ústavních zásad snižuje nutnost zásahů Ústavního soudu v případech nedostatků při poučování obviněných osob. Takové však Ústavní soud v dané věci neshledal. Pokud jde o povinnost soudu upozornit stěžovatele na možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, ani zde z protokolů ve spise nevyplývá, že by toto stěžovatelovo právo bylo jakkoliv porušeno. Sám stěžovatel pak v ústavní stížnosti neuvádí žádný konkrétní důkaz, k němuž by se nemohl vyjádřit, či nebyl o možnosti takového vyjádření poučen.

23. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi výpověďmi jednotlivých svědků, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.

24. V dané věci byla rozhodujícím důkazem přímá výpověď poškozeného. Všechny ostatní důkazy byly nepřímé a toliko doplňující povahy. To platí i pro výsledky genetické expertízy, které soudy neoznačily za klíčový a ani Ústavnímu soudu se v celkové konstrukci hodnocení důkazů takovými být nezdají. Otázce vypovídací hodnoty všech nepřímých důkazů pak věnovaly soudy (zejména soud nalézací) příkladně velký prostor v odůvodnění. Ohledně genetické analýzy pak soud dospěl k závěru, že tento důkaz potvrzuje verzi poškozeného, a to zejména ve světle dalších důkazů, konkrétně výpovědi matky poškozeného, která vyloučila, že by sperma mohlo pocházet od nějakého jejího sexuálního partnera. Na takovém hodnocení nelze shledat nic protiústavního. Stěžovatelovy názory o tom, že policie genetické vzorky nejspíš odebrala nesprávně a mohla obstarat více srovnávacího materiálu (za účelem jeho podrobné analýzy), jsou pouhými spekulacemi. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že nedostatečnost této analýzy nebyla, v souladu se zásadou in dubio pro reo, k tíži stěžovateli, a soudy z tohoto důkazu (v souvislosti s důkazy dalšími) dovodily pouhou nepravděpodobnost jiného zdroje spermatu. Odvolací soud nevěnuje tomuto důkazu dokonce pozornost vůbec a podrobně hodnotí pouze věrohodnost poškozeného, jehož výpověď však tento důkaz nijak nerozporuje, spíše naopak. Pokud jde o stěžovatelovu sexuologickou diagnózu, dle níž stěžovatel nepreferuje sexuální styky s chlapci, pak i s touto námitkou se soudy srozumitelně a logicky vypořádaly (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu a str. 36 rozsudku krajského soudu). Stěžovateli nelze přisvědčit, že by uvedený důkaz vylučoval nebo zpochybňoval jeho vinu v dané věci.

25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání věci pak Ústavní soud již zvláště nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.