III. ÚS 1385/17
III.ÚS 1385/17 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Nečáska, zastoupeného JUDr. Klárou Papouškovou Hulswitovou, advokátkou, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. února 2017 č. j. 55 To 69/2017-45 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 31. ledna 2017 č. j. 0 Nt 17002/2017-16, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Policie České republiky, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 13. 6. 2016 č. j. NPC-454/TČ-2014-2200PR zahájila trestní stíhání stěžovatele pro spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v souběhu se zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Podle uvedeného usnesení se stěžovatel měl dopustit trestné činnosti tím, že v nelegální laboratoři vyráběl společně s obviněným Richardem Rákosníkem amfetamin "nejméně v řádech desítek kilogramů" a následně jej organizovaná zločinecká skupina distribuovala dalším osobám, zpravidla odběratelům ve Švédsku.

3. Usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 7. 2016 sp. zn. 0 Nt 21061/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. 55 To 330/2016 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Okresní soud usnesením ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. 0 Nt 26034/2016 rozhodl, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu u něj nadále trvá, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se zamítá návrh stěžovatele na nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se zamítá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

4. Okresní soud rubrikovaným usnesením podle § 71a tr. řádu a § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu a vazba se z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu nahrazuje dohledem probačního úředníka.

5. Krajský soud k instanční stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se podle § 71a tr. řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, neboť i nadále trvají důvody vazby uvedené v § 67 písm. c) tr. řádu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Obsahové těžiště ústavní stížnosti představují námitky, že v celém řízení opakovaně vychází najevo, že osoby, kterým měl být amfetamin dodáván, stěžovatele neznají, přičemž spolupracující obviněný Richard Rákosník, který při svých výsleších opakovaně vypověděl, že uvedenou látku vyráběl a prostřednictvím kurýrů ji dodával spoluobviněným do Švédska k další distribuci směrem ke koncovým uživatelům, potvrdil, že stěžovatel se na výrobě ani na obchodu s touto látkou nijak nepodílel.

7. Žádné okolnosti, dovozuje dále stěžovatel, nenasvědčují jeho vědomému zapojení do mezinárodní organizované zločinecké skupiny, a tedy ani naplnění skutkových podstat zločinů, pro něž je trestně stíhán.

8. Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu postrádá konkrétní argumentaci ve prospěch závěru, že by stěžovatel po svém propuštění z vazby na svobodu mohl pokračovat v účasti na organizované zločinecké skupině, zejména ve výrobě a distribuci amfetaminu v rámci této mezinárodně působící skupiny.

9. Z nahlížení do trestního spisu dne 3. 10. 2016 podle stěžovatele vyplynulo, že žádné záznamy o použití operativně pátracích prostředků ve spisu zařazeny nejsou. Stěžovatel tudíž neměl možnost jakkoli seznat, z jakých konkrétních skutečností či poznatků vyplývá naplnění předmětného vazebního důvodu.

10. Stěžovatel uvádí, že od samého počátku až do současné doby de facto neví, co zapříčinilo jeho vzetí do vazby, resp. u jakého jeho konkrétního jednání podle orgánů činných v trestním řízení existuje hrozba opakování nebo dokončení.

11. Dále vytýká, že krajský soud hodnotil pouze důvodnost jeho trestního stíhání, riziko pokračování dovodil spíše paušálně ze závažnosti trestné činnosti než z výsledků vyšetřování. Přitom platí, že nesměřuje-li argumentace soudu k oprávněnosti naplnění vazebního důvodu, míjí se logicky účinkem i obrana stěžovatele, která zákonnost vazby zpochybňuje.

12. Obhajobou stěžovatele, kterou znovu shrnul při vazebním zasedání dne 23. 2. 2017 výpovědí, že způsob výroby amfetaminu nezná, neudržuje kontakty s jakoukoli drogovou komunitou, na trestné činnosti se podílel nanejvýše pomocnými činnostmi (především "úklidem a stěhováním") a neexistuje indicie, že by předmětnou látku někomu poskytl, se stížnostní soud vůbec nezabýval a tyto otázky ponechal nezodpovězeny. V případě aplikace základní skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku by již byla překročena nejvyšší přípustná doba vazby.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

15. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

16. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

17. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského nebo totalitárního, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].

18. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

19. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možno ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad zákonných norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).

20. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že v případě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání nelze v souladu se zákonem vydat usnesení o vzetí do vazby [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363)]. Není též pochyb, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání, a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení svobody.

21. Současně však nelze opomíjet, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07]. Tento závěr vyplývá jak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu, tak z teorie trestního práva.

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z řečeného vyplývají omezení kladená též na argumentaci podanou soudy rozhodujícími ve vazebních věcech.

23. Tím více platí, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Jak bylo předznačeno, předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).

24. Soudy vycházely z podezření, že skutek, pro který policejní orgán zahájil trestní stíhání, byl spáchán, že inkriminovaný skutek má všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel; krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

25. Krajský soud vycházel zejména z "dodatečných" výpovědí spoluobviněného Richarda Rákosníka, z nichž vyplývá, že stěžovatel se účastnil nejen opakovaného vyklízení či přemísťování chemikálií z místa, kde se zakázaná látka vyráběla, ale i jejího balení či "přesáčkování do menších balení". Obviněný Richard Rákosník vyslovil s bližším vysvětlením domněnku, že stěžovatel musel vědět, jakou látku vyrábí. Touto argumentací krajský soud reagoval na stěžovatelovu obhajobu, rekapitulovanou při vazebním zasedání ze dne 23. 2. 2017, včetně výtky chybějící dokumentace údajné trestné činnosti s použitím operativně pátracích prostředků.

26. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení (včetně otázky naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku), ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že se krajský soud dostatečně zabýval konkrétními okolnostmi a reagoval na argumenty stěžovatele způsobem, který je v daném stadiu trestního řízení ústavněprávně udržitelný (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).

27. V dané věci krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu (předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby (resp. ponechání ve vazbě) existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v § 67 písm. c) tr. řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.

28. K otázce vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba) se patří poznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy krajský soud vzal se zřetelem k uvažovanému mezinárodnímu přesahu stíhaného jednání v potaz podezření, že šlo o širší skupinu či organizaci, a proto je možné uvažovat o obdobné trestné činnosti i nadále. Krajský soud odtud udržitelně dovodil, že přetrvává riziko, že stěžovatel se bude dopouštět další trestné činnosti, a to vzhledem ke své nepříznivé ekonomické situaci (zadlužení stěžovatele vyplývá i z výpisů z katastru nemovitostí ve vztahu k jím vlastněným nemovitým věcem, které "jsou zatíženy mnoha zástavními právy a exekucemi", a stěžovatel nepodal za poslední roky daňové přiznání, resp. v letech 2014 a 2015 dosahoval velmi nízkého příjmu jako osoba samostatně výdělečně činná), související též s rodinnými problémy a závislostí na alkoholu, přičemž z výpovědi obviněného Richarda Rákosníka vyplývá, že stěžovatel pervitin "z jeho varny" užíval.

29. Jde o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudu, která nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace; lze ji podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možno požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle § 67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle § 67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadeného usnesení krajského soudu a posouzení, jaké skutečnosti vedly soud k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.

30. V nyní projednávané věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, krajský soud dostál.

31. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

32. Dlužno připomenout, že přetrvávají-li stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, a byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).

33. Řečené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.

34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

35. Usnesení okresního soudu, které stěžovatel - ačkoli mu bylo svým výrokem příznivé - zahrnul do petitu ústavní stížnosti, zrušil již krajský soud v záhlaví označeným usnesením.

36. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

37. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.