III. ÚS 1372/09
III.ÚS 1372/09 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem AK se sídlem Davídkova 654/27, 180 00 Praha 8 - Libeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 3 T 50/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. 9 To 358/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 217/2009, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a A) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, B) Městského státního zastupitelství v Praze a C) Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 5. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že byla porušena jeho základní práva uvedená v článku 37 odst. 2, v článku 38 odst. 2 a v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Porušení těchto ústavních práv na spravedlivý proces a na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že jeho obhájce nebyl policejním orgánem řádně předem vyrozuměn a informován o konání výslechu svědka M. S., uskutečněného v přípravném řízení dne 31. 3. 2008. Tím prý byla znemožněna účast obhájce při výslechu, takže obhájce nemohl svědkovi klást dotazy k osvětlení značných rozporů v jeho výpovědi. Protokol o výpovědi svědka S. byl později přečten při hlavním líčení a výpověď byla nesprávně použita jako usvědčující důkaz, o nějž se opírá odsuzující rozsudek.

II.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu k ní přiložených rozhodnutí obecných soudů, z obsahu přiloženého "Předávacího protokolu" o převzetí obhajoby ze dne 26. 3. 2008 a z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 50/2008, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 3 T 50/2008, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a ) tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák.") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl odsouzen za použití § 42 odst. 1 tohoto tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 let ve výkonu se zvýšenou ostrahou; dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 13.000,- Kč a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci.

Trestný čin měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že obviněný se v době od srpna 2007 do ledna 2008 v Praze zabýval prodejem a přechováváním drog - heroinu. Drogy prodával opakovaně u Paláce Flora, v hotelu Rhea, na Hlavním nádraží a na jiných místech T. G., R. D., M. S. a dalším nezjištěným osobám; při zadržení u něj bylo nalezeno 51 g omamné látky diacetylmorfinu, určené pro distribuci dalším osobám. Jako zvlášť nebezpečný recidivista byl odsouzen proto, že pro stejný trestný čin byl již předtím trestán, přičemž v lednu 2007 byl podmíněně propuštěn z výkonu předchozího čtyřletého trestu odnětí svobody.

Proti prvoinstančnímu rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. 9 To 358/2008, byl prvoinstanční rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušen; došlo k tomu proto, že odvolací soud jinak vyhodnotil některé svědecké výpovědi a mírně upravil (zúžil) popis skutku ve výroku o vině. Právní kvalifikace trestného činu zůstala stejná jako v předchozím prvoinstančním rozsudku; také výrok o trestu zůstal prakticky nezměněn, pouze namísto peněžitého trestu ve výměře 13.000,- Kč byl vysloven trest propadnutí stejné peněžní částky, která byla předtím v přípravném řízení u obviněného zajištěna. Odvolání státního zástupce, který se domáhal přísnějšího trestu, bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako neodůvodněné a odmítl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

IV.

K ústavní stížnosti, kterou jim Ústavní soud zaslal k vyjádření, podaly svá stanoviska Nejvyšší soud ČR, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 10, Nejvyšší státní zastupitelství, Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10. Všechny tyto orgány činné v trestním řízení odkázaly na své závěry, které učinily v průběhu trestního stíhání a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.

Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.

Stěžovatelovy námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení se týkají údajně nezákonně provedeného výslechu svědka M. S., konaného v přípravném řízení dne 31. 3. 2008. Nezákonný postup policejního orgánu měl, dle názoru stěžovatele, spočívat v tom, že obhájce byl předem vyrozuměn o konání výslechu toliko dvou svědků - svědkyně M. Č. a svědka H. Teprve na místě konání výslechu se obhájce Mgr. Varga od policejního orgánu dozvěděl, že má být také prováděn ještě výslech třetího svědka - M. S. Protože Mgr. Varga se musel "z pracovních důvodů" vzdálit, výslechu svědka S. se nezúčastnil a nemohl mu klást otázky k osvětlení rozporů v jeho výpovědi. Stěžovatel se domnívá, že tato vada zatížila výpověď svědka S. natolik, že protokol o této výpovědi neměl být přečten u hlavního líčení a neměl být použit jako důkaz v odsuzujícím rozsudku.

Ústavní soud posoudil vznesené námitky z toho hlediska, zda vytýkaným postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno ústavně garantované právo na obhajobu a principy spravedlivého procesu, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.

Především je třeba konstatovat, že tyto námitky uplatnil obviněný již v průběhu trestního řízení a obecné soudy - zejména soud odvolací a dovolací - se jimi velmi důkladně zabývaly a tyto námitky v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyvrátily. Tyto soudy poukázaly na to, že obhájce měl na základě časového harmonogramu výslechů předpokládat, že se výslechy mohou protáhnout a měl svou účast na úkonech zajistit např. substitucí. Z protokolu o výslechu svědka S. je zřejmé, že výslech se konal se souhlasem obhájce Mgr. Vargy bez jeho přítomnosti (č. l. 71 trestního spisu). Pro správnost závěru Městského soudu v Praze, že obhájce Mgr. Varga netrval na své účasti u výslechu svědka S., svědčí i fakt, že v rámci seznamování s výsledky vyšetřování a prostudování spisu dne 15. 4. 2008 nenamítl obhájce údajnou nesprávnost protokolu o výslechu svědka S., konstatujícího jeho souhlas. Ústavní soud pokládá tuto argumentaci obecných soudů za správnou.

Ústavní soud konstatuje, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně neuvádí, co pokládá za "značné rozpory" ve výpovědi svědka S. a jakými konkrétními otázkami by na ně chtěl obhájce při výslechu reagovat. Jak známo, Ústavní soud není žádnou "superrevizní" instancí a není jeho posláním, aby z vlastní iniciativy minuciózně přezkoumával každý dílčí krok orgánů činných v trestním řízení. Ostatně je třeba zdůraznit, že nikoliv každé pochybení na úrovni "obyčejného" práva znamená současně porušení ústavních předpisů. Pokud by chtěl stěžovatel dovozovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv, musí k tomu poskytnout konkrétní tvrzení a podklady a musí prokázat, že vytýkanými chybami byl ovlivněn spravedlivý výsledek trestního řízení. Předložená ústavní stížnost žádné podklady pro vyvození takového závěru neposkytuje.

Ústavní soud zároveň konstatuje, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění nejen o výpověď svědka S., nýbrž o širší kontext důkazů, které dostatečně přesvědčivě potvrzují závěr o vině.

Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.