III. ÚS 137/05
III.ÚS 137/05 ze dne 23. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


III. ÚS 137/05

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupské zámecké víno Kroměříž, s. r. o., se sídlem Kroměříž, Na Kopečku 1487, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004, čj. 4 Cmo 445/2003-85, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 3. 2004, čj. 4 Cmo 445/2003-101, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2004, čj. 32 Odo 840/2004-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 9. 3. 2005 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2004, čj. 32 Odo 840/2004-121, jakož i jemu předcházející rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2004, čj. 4 Cmo 445/2003-85, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 3. 2004, čj. 4 Cmo 445/2003-101, s tím, že na základě uvedených rozhodnutí byl porušen čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2001, čj. 41 Cm 162/2001-30, byla stěžovateli (tehdy zapsanému do obchodního rejstříku pod názvem ARCIBISKUPSKÉ SKLEPY KROMĚŘÍŽ, s. r. o.) k žalobě společnosti Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r. o., uložena povinnost změnit svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala název Arcibiskupské sklepy, a to pouze v tomto pořadí slov, a podat návrh na zápis změny své obchodní firmy příslušnému soudu, a to ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl doplněn rozsudkem ze dne 24. 7. 2003, čj. 41 Cm 162/2001-64, a to tak, že návrh žalobce, aby stěžovateli byla uložena povinnost změnit svoji obchodní firmu, aby neobsahovala slova "ARCIBISKUPSKÉ SKLEPY", se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podali jak stěžovatel (tehdy zapsaný v obchodním rejstříku pod názvem ARCIBISKUPSKÉ ZÁMECKÉ SKLEPY KROMĚŘÍŽ, s. r. o.), tak žalobce odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, čj. 4 Cmo 445/2003-85, napadeným touto ústavní stížností, rozhodl, že změna žaloby se ve smyslu jejího doplnění o eventuelní petit nepřipouští, že odvolací řízení o odvolání stěžovatele se zastavuje a že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že stěžovatel je povinen změnit svou obchodní firmu, aby v názvu nebyla současně obsažena slova "arcibiskupské" a "sklepy". Shora zmíněným doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, čj. 4 Cmo 445/2003-101, pak vrchní soud stanovil stěžovateli povinnost podat návrh na zápis změny své obchodní firmy příslušnému soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl s tím, že závěr odvolacího soudu, že firma stěžovatele je zaměnitelná s firmou žalobce (§ 10 odst. 1 obchodního zákoníku), je správný. Vycházel přitom z toho, že při posouzení, zda je dána objektivní zaměnitelnost, není rozhodující úplné slovní znění obou firem, ale je třeba přihlížet k dojmu, který vzniká u průměrného zákazníka. I když se v daném případě plné znění firem liší, zákazníkovi utkví z takového delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná, rozlišující část. Jde-li o názvy, které se skládají z více prvků (slov), mají pro posouzení nezaměnitelnosti totiž nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky), přičemž takovým prvkem ve znění firmy žalovaného jsou slova "arcibiskupské" a "sklepy", která obsahuje i kmen firmy žalobce. Zaměnitelnost zvýrazňuje v obou firmách obsažené slovo "Kroměříž", jež lze rovněž podřadit mezi prvky pro dojem průměrného zákazníka určující. Ostatní prvky (slova), a to adjektiva "vinné", resp. "zámecké" jsou tzv. prvky slabými, které nemají dostatečnou rozlišovací schopnost, a tak nemohou samy zaměnitelnost vyloučit, byť jde o plnohodnotnou část kmene firmy. Rozlišující způsobilost nemají ani různě uváděné dodatky o druhu společnosti (spol. s r. o. u žalobce, s. r. o. u stěžovatele). Nápravy závadného stavu ve smyslu § 12 odst. 1 obchodního zákoníku přitom, dle názoru dovolacího soudu, nelze dosáhnout jinak, než vypuštěním jednoho ze dvou určujících slov "arcibiskupské" a "sklepy" z kmene firmy žalovaného.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo výrazně zasaženo do jeho svobody podnikání, do rovnosti zákonné ochrany podnikatelských subjektů, a že mu byla uložena povinnost, která nemá oporu v žádném zákoně. Povinností soudu je v každém konkrétním případě posoudit, zda konkrétní obchodní firma je či není zaměnitelná s dříve zapsanou obchodní firmou, v kladném případě je oprávněn uložit povinnost změnit obchodní firmu pouze v nezbytném rozsahu tak, aby obchodní firmy nebyly zaměnitelné. To se však (zřejmě) dle stěžovatele v posuzovaném případě nestalo. Názor, který měly vyslovit obecné soudy, že jakákoliv obchodní firma, obsahující zároveň slova "arcibiskupské" a "sklepy", je zaměnitelná s obchodní firmou stěžovatele, má být totiž absurdní. Stěžovatel přitom argumentuje tím, se si lze představit případ, že by Arcibiskupství pražské přes případnou tradici vinných sklepů, sahající do dávné historie, nemohlo na základě této úvahy založit společnost "Arcibiskupské pražské sklepy" či "Sklepy arcibiskupské Praha", spol. s r. o., neboť by tato obchodní firma byla zaměnitelná s obchodní firmou vedlejšího účastníka, příp. že jakákoliv fyzická osoba, která založí obchodní společnost např. "Biskupské sklepy Brno" by znemožnila, aby kdokoliv jiný v budoucnosti založil obchodní firmu obsahující slova "biskupské" a "sklepy", tzn. že ani např. Biskupství brněnské by nemohlo založit společnost obsahující toto spojení. Obecné soudy přitom nevzaly v úvahu (ačkoliv na to již v nalézacím řízení poukazoval), že používání adjektiv "arcibiskupské" je dáno tím, že společníkem, účastnícím se na podnikání stěžovatele, je Arcibiskupství olomoucké, a že výraz "sklepy" není výrazem čistě fantazijním, ale jedná se o výraz charakterizující jeho činnost, kterou je výroba mešního vína. Na straně druhé žalobce vyvíjí podnikatelskou činnost pod výše uvedenou firmou, avšak na podnikání této společnosti se žádné arcibiskupství nepodílí a ani nemá žádný jiný vztah k Arcibiskupství olomouckému či Arcibiskupskému zámku v Kroměříži. Naopak adjektivum arcibiskupské nelze považovat za obecný pojem, který může kdokoliv použít jako součást své obchodní firmy, neboť arcibiskupství je existující a fungující institucí, přičemž jeho používání vyvolává dojem, že existuje mezi držitelem dané obchodní firmy a touto institucí spojení. Stěžovatel je toho názoru, že interpretace zákona je v daném případě natolik extenzivní, že zasahuje do jeho práva podnikat, tj. zvolit si svou obchodní firmu, pod kterou bude podnikatelskou činnost vykonávat. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, napadená rozhodnutí mají porušovat ústavně zaručené základní právo stěžovatele podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť na jejich základě byla stěžovateli odepřena možnost užívat jím zvolenou obchodní firmu. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, uvedeného práva se dle čl. 41 odst. 1 Listiny lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. To znamená, že "prováděcí" zákon stanovuje konkrétní obsah tohoto základního práva, přičemž zákonodárce musí z obsahového hlediska dbát na to, aby takovým zákonem nebyla dotčena podstata a smysl daného základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom nenamítá, že by příslušný "prováděcí" zákon, resp. ustanovení § 10 odst. 1, příp. § 12 odst. 1 obchodního zákoníku uvedenou podmínku nesplňovaly, a v souvislosti s daným případem se tato skutečnost - prima facie - nejeví ani Ústavnímu soudu, neboť nepochybně jsou dány důvody pro regulaci obchodní firmy, kteréžto tkví v ochraně práv soutěžitelů i dalších subjektů, např. spotřebitelů. Kromě toho zákonná úprava se vlastní podstaty daného ústavně zaručeného základního práva dotýká skutečně jen okrajově.

Stěžovatel v ústavní stížnosti "pouze" namítá, že uvedená ustanovení byla obecnými soudy vadně ("extenzivně") interpretována. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu však vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).

Takovéto pochybení však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Vzhledem k tomu, že aplikované ustanovení § 10 odst. 1 věta první obchodního zákoníku obsahuje relativně neurčitý pojem "zaměnitelné", přičemž je věcí obecných soudů, aby v rámci své rozhodovací činnosti vymezily jeho obsah, lze vyloučit eventualitu libovolného postupu v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy. Úvahy, na jejichž základě dospěly obecné soudy k příslušným interpretačním závěrům, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně rozvedeny, přičemž jim nelze vytknout, že by snad byly nesrozumitelné či v rozporu s pravidly logiky; ostatně proti postupu rozdělení jednotlivých slov v obou názvech a jejich označení na prvky "slabé" a "silné" z hlediska jejich rozlišovací schopnosti nelze ani z věcného hlediska nic namítat; stejně tak je tomu i v případě další úvahy ohledně možnosti záměny vzhledem ke slovu "Kroměříž", obsaženém v kmenu obou firem, či rozlišující nezpůsobilosti dodatků (spol. s r. o. versus s. r. o.). Z výše uvedeného pak plně vychází rozhodování o způsobu odstranění závadného stavu ve smyslu § 12 odst. 1 obchodního zákoníku, jestliže toto spočívá ve vypuštění jednoho z těchto dvou silných prvků ("arcibiskupské" či "sklepy") z kmene obchodní firmy stěžovatele. Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží zpochybnit správnost závěrů obecných soudů, pokud jde o rozsah stanovené nápravy, argumentací, že vzhledem k názoru obecných soudů by nikdo nemohl použít u obchodní firmy kombinaci uvedených slov. Dle názoru Ústavního soudu však takto napadená rozhodnutí interpretovat nelze. Je třeba vzít v úvahu, že takováto rozhodnutí se nutně vážou ke konkrétním obchodním firmám (a konkrétním okolnostem případu), čemuž také musí odpovídat specifický způsob přijatých opatření; v obecné rovině si lze představit případy, že obchodní firmy, i přes existenci obou zmíněných slov, nebudou zaměnitelné, a to např. vzhledem k existenci dalšího "silného" prvku např. právě adjektiva "pražský" (i Nejvyšší soud ČR k pojmu "Kroměříž" konstatuje, že jej lze podřadit mezi "prvky pro dojem průměrného zákazníka určující") či ke vhodně zvolené (originální) kombinaci těchto a dalších slov. Pokud stěžovatel upozorňuje na to, že Arcibiskupství olomoucké se na podnikání žalobce nepodílí, této skutečnosti žádný význam přikládat nelze, neboť tento společník stěžovatele byl vymazán z obchodního rejstříku dne 2. 11. 2004, tj. až po vydání ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu. K tomu snad lze jen dodat, že pokud má někdo za to, že obchodní firma žalobce, vzhledem k použití adjektiva "arcibiskupské", působí klamavě, může taktéž podat soudní žalobu podle § 12 obchodního zákoníku. S ohledem na tyto skutečnosti nelze ani konstatovat, že by v daném případě došlo ke svévolnému postupu v jiné formě. Rovněž tak nebylo zjištěno, že by obecné soudy nesprávně zhodnotily dopad ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť žádné takové ani na danou věc bezprostředně nedopadá (ani čl. 26, ani čl. 10 Listiny nezakládá právo na podnikaní pod jakýmkoli názvem, resp. libovolnou obchodní firmou - k tomu také viz výše).

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.