III. ÚS 136/05
III.ÚS 136/05 ze dne 30. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem 140 00 Praha 4, Podjavorinské 1596, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 94 K 6/95 ze dne 11. 8. 2004 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ko 611/2004 ze dne 10. 12. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou dne 11. 3. 2005, napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na poskytnutí soudní ochrany a právo na spravedlivý proces a domáhá se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu napadených rozhodnutí, prvým z nich Městský soud v Praze, jako soud I. stupně, v řízení o konkursu vedeném na majetek úpadce Agrox, a. s. se sídlem ve Škvorci neschválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce ze dne 19. 2. 2004, předloženou stěžovatelem jako správcem konkursní podstaty, a zároveň mu uložil, aby ve lhůtě 30 dnů předložil soudu konkrétní vysvětlení podle usnesení ze dne 5. 4. 2004 a doložil jednotlivé výdajové položky uvedené v konečné zprávě ze dne 19. 2. 2004. Druhým z označených rozhodnutí pak vrchní soud, jako soud odvolací, odmítl odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení městského soudu jako nepřípustné podle § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Proti těmto usnesením obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který porušení svých ústavně zaručených práv shora označených spatřuje v podstatě v tom, že soud I. stupně pouze obecně uplatnil výhrady proti postupu stěžovatele jako správce konkursní podstaty a obsahu jeho konečné zprávy, aniž je konkretizoval, přitom neurčitým výhradám se stěžovatel nemůže bránit konkrétní argumentací. V postupu soudu II. stupně spatřuje porušení svého ústavního práva na soudní ochranu, když tento soud, jako soud odvolací, pochybení soudu I. stupně nenapravil, naopak zpochybnil právo použití opravného prostředku proti rozhodnutí soudu I. stupně, a to přesto, že toto rozhodnutí se zásadním způsobem dotýká nejen práv správce, ale i úpadce a všech jeho věřitelů. Stěžovatel je toho názoru, že po vyvěšení konečné zprávy na úřední desce je právem věřitelů napadnout obsah konečné zprávy, a proto, pokud věřitelé konečnou zprávu svými úkony nezpochybní, není na místě postup soudu podle § 12 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV") v rámci dohlédací činnosti. Vyvěšením konečné zprávy proto dle jeho názoru dohlédací činnost soudu končí a k podání námitek proti jejímu obsahu zákon zmocňuje pouze věřitele. Z uvedených důvodů je přesvědčen stěžovatel o tom, že obecné soudy porušily jeho právo na poskytnutí soudní ochrany a právo na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu zabývat se porušením obyčejných zákonů. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci přísluší soudům obecným, neboť jim svědčí ústavní povinnost zákonným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud také již opakovaně vyjádřil své stanovisko, dle něhož základní práva a svobody (jejichž porušení stěžovatelé tvrdí), působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva, a že za této situace porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15, nález č. 98; sv. 17, nálezy č. 9, 33). Takový stav v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč považuje napadené usnesení soudu I. stupně za opatření vyjadřující stanovisko konkursního soudu o tom, že konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty a o vyúčtování hotových výdajů a odměny není dosud způsobilá k tomu, aby byla podrobena režimu kvalifikovaného přezkoumání, a tedy v podstatě za opatření směřující ve smyslu ust. § 29 odst. 2 ZKV k odstranění chyb a nejasností, jež byly v návrhu konečné zprávy uvedeny, a učiněné tak soudem v rámci jeho dohlédací činnosti ve smyslu ust. § 12 cit. zák. Zaujal při tom názor, který Ústavní soud, s ohledem na povahu konečné zprávy, jakožto podkladu pro vydání rozvrhového usnesení, považuje za ústavně konformní, totiž názor, že k takovému postupu může konkursní soud přistoupit i poté, co např. omylem k projednání konečné zprávy nařídí jednání, neboť i za takové situace je správce konkursní podstaty povinen pokyny soudu respektovat. Pokud tedy odvolací soud, z důvodů, které podrobně ve svém rozhodnutí vysvětlil, napadené usnesení soudu I. stupně jako rozhodnutí učiněné v rámci dohlédací činnosti soudu (§ 12 ZKV) jako nepřípustné odmítl, postupoval v souladu se zákonem (§ 66b odst. 2 ZKV) a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.

Z uvedených důvodů tak byla ústavní stížnost stěžovatele v poměru k rozhodnutí odvolacího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. V poměru k rozhodnutí soudu I. stupně pak byla odmítnuta jako opožděně podaná [§ 43 odst. 1 písm. b) cit. zák.], neboť pokud byla podána teprve dne 11. 3. 2005, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutí konkursního soudu I. stupně, proti němuž nebyl přípustný opravný prostředek, evidentně po uplynutí lhůty zákonem stanovené pro její podání (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2005

JUDr. Jiří Mucha předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.