III. ÚS 1357/09
III.ÚS 1357/09 ze dne 19. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009 č. j. 28 Cdo 3078/2008-436, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007 č. j. 18 Co 401/2007-393 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 10. 2006 č. j. 9 C 62/2005-369 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2007 č. j. 9 C 62/2005-386), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 22. 5. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost vydat třem žalobcům konkrétně uvedené nemovitosti, když na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že stěžovatel je tzv. povinnou osobou, žalobci jsou oprávněnými osobami (právními nástupci zemřelé vlastnice p. R., která nabyla nemovitosti ze závěti od původní vlastnice p. P.), výzva k vydání nemovitostí i uplatnění nároků u soudu byly provedeny včas (nedošlo k prekluzi) a původní vlastnice převedla nemovitosti na stát darovací smlouvou v tísni [§ 3 odst. 4 písm. a), § 5 odst. 2 a 4, § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů]. Městský soud prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl, když neshledal zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že Nejvyšší soud i Ústavní soud zastávají dvojí výklad § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.) a jejich judikatura v otázce pasivní legitimace tak není konzistentní. Uvedl, že překážka přechodu nemovitostí ve smyslu tohoto ustanovení je pojímána ve sporech o určení vlastnického práva absolutně (tedy překážka je shledána vždy bez ohledu na to, zda oprávněná osoba podala výzvu k vydání nemovitosti před nebo po účinnosti uvedeného zákona), avšak na druhou stranu ve sporech restitučních dle obou soudů dopadá uvedené blokační ustanovení pouze na případy, kdy oprávněná osoba podala výzvu k vydání nemovitosti před účinností uvedeného zákona (tj. před 24. 5. 1991). Tuto dichotomii označuje stěžovatel za nežádoucí. Jako příklad rozpornéjudikatury Ústavního soudu uvedl nález ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 346/98 a na druhé straně usnesení ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 630/06. Pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu, poukázal na jedné straně na věci sp. zn. 20 Cdo 1218/98, 2 Cdon 153/96 (správně má být 2 Cdon 1153/96), 20 Cdo 874/98 a 30 Cdo 1831/99, a na druhé straně na věc sp. zn. 28 Cdo 885/2007. Rozdílný výklad dle stěžovatele vede k tomu, že v restitučních případech, kdy má nemovitost vydávat obec, se tak bude dít (v podstatě) na základě absolutně neplatného právního úkonu (neboť obec dle výkladu užívaného ve sporech o určení vlastnictví nemůže od státu nemovitosti nabýt, a to v důsledku zmíněného blokačního ustanovení). Stěžovatel tedy žádá sjednocení judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení oprávněné osoby, resp. nesouhlasil se závěrem soudů, že p. R. byla univerzální dědičkou ze závěti. Dle stěžovatele skutečnou vůlí zemřelé p. P. bylo odkázat p. R. (toliko) majetek, který v době sepisu závěti vlastnila, a nikoliv majetek (nemovitosti), který před sepisem závěti pozbyla (právě např. převodem darovací smlouvou na stát), či majetek, který po sepisu závěti nově nabyla.

Stěžovatel rovněž namítl, že v soudním spise se nenachází výzva oprávněných osob (žalobců) k vydání nemovitostí (adresovaná Galerii hlavního města Prahy) a touto výzvou nebyl proveden důkaz; soudy nemohou vycházet pouze ze shodného tvrzení účastníků (oprávněných osob/žalobců a Galerie/žalované) o existenci a datu výzvy. Stěžovatel namítl, že vstoupil do řízení až v roce 1998 (vůči stěžovateli přitom byla výzva uplatněna až v roce 1999). Dle stěžovatele navíc jeho námitka nemohla být v dovolání novotou (jak tvrdil Nejvyšší soud), neboť je povinností oprávněných osob včasnost výzvy k vydání nemovitosti prokázat a povinností obecných soudů včasnost uplatnění restitučního nároku zkoumat.

Konečně stěžovatel nesouhlasí také ze závěrem soudů o tom, že darovací smlouva byla uzavřena původní vlastnicí v tísni, odkazuje na předchozí svá podání před prvostupňovým a odvolacím soudem a zejména na výpověď svědkyně p. H.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, staví Ústavní soud do role další instance, která mu s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu pak zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle. Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí ani ne tak proti interpretaci a aplikaci § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu k restitučnímu zákonu č. 87/1991 Sb. v dané věci, ale proti odlišnému výkladu tohoto ustanovení soudy v dalších (obdobných) věcech. Je však třeba uvést, že pokud jde o výklad, který učinily obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) v dané věci, a sice že blokační ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., jde o výklad nikoliv protiústavní. Ústavní soud sám opakovaně neshledal protiústavnost tohoto výkladu, když tento je doprovázen navazujícím výkladem, že na obec (na kterou přešel majetek účinností zákona č. 172/1991 Sb. v případech, kdy osoba nepodala výzvu před účinností tohoto zákona) přechází s majetkem i všechna práva a povinnosti spojené, včetně povinnosti vydat majetek oprávněným osobám dle předpisů restitučních. Zmínit lze např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 346/98 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 12, č. 122), nález ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2277/07 (dosud nepublikován) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 801/06, ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1602/07, ze dne 27. 7. 2000 sp. zn. IV. ÚS 124/99, ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 477/01 či ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. I. ÚS 448/98 (všechna rozhodnutí uveřejněná na stránkách http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel poukazuje stran rozpornosti judikatury Ústavního soudu na rozhodnutí ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 630/06, je třeba uvést, že se jedná o usnesení o zjevné neopodstatněnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které, na rozdíl od nálezů Ústavního soudu, není pro senát Ústavního soudu závazné; není zde ani možnost postupu dle § 23 zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o námitku rozbíhavosti judikatury Nejvyššího soudu, tedy v podstatě o námitku porušení práva rovnosti a principu právní jistoty, musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel argumentuje (toliko) odlišností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 30. 2007 sp. zn. 28 Cdo 885/2007, přičemž již Nejvyšší soud se jasně vyjádřil, že toto rozhodnutí není v rozporu s ustáleným právním názorem zastávaným Nejvyšším soudem, který byl aplikován také v předmětné věci stěžovatele. Ústavní soud se s tímto vysvětlením Nejvyššího soudu ztotožňuje, když z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se zabýval otázkou významu úspěšnosti či neúspěšnosti uplatňovaného nároku oprávněnou osobou pro přechod majetku dle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. (a nikoliv časovým vztahem tohoto ustanovení k zákonu č. 87/1991 Sb.). Není přitom dále zřejmé, jakou jinou (další) judikaturu Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za odlišnou od napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stěžovatelově věci.

Stěžovatel dále zpochybňuje skutečnost, že p. R. byla dědičkou i majetku, který p. P. před sepisem závěti převedla darovací smlouvu na stát. K této námitce se dostatečně vyjádřil již Nejvyšší soud (a to zcela racionálně), a se závěrem prvostupňového soudu o tom, že p. R. byla univerzální dědičkou, se ztotožnil také odvolací soud, který se připojil k jeho skutkovým i právním zjištěním.Ústavní soud musí uvést, že není jeho úkolem přehodnocovat důkazy a dovozovat nová skutková zjištění, když volné hodnocení důkazů je právem i povinností obecný soudů, zejména soudu prvostupňového a odvolacího. To, že si stěžovatel znění závěti vykládá jiným způsobem než obecné soudy, ještě neznamená porušení ústavně zaručených práv. Z námitky stěžovatele je navíc zřejmé, že tato zčásti směřuje spíše proti postupu Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí ze dne 4. 8. 1995 sp. zn. 3 Cdo 165/93, kteréžto rozhodnutí však není napadeno ústavní stížností.

K námitce stěžovatele, o neprovedení důkazu výzvou na vydání nemovitostí zaslanou oprávněnými osobami Galerii hlavního města Prahy (původní žalované) v roce 1998, je třeba uvést, že prvostupňový soud se prekluzí ex offo zabýval a za prokázanou vzal existenci uvedené výzvy na základě shodného tvrzení žalobců a původní žalované (existenci shodného tvrzení původní žalované později zkontroloval také Nejvyšší soud). Z kopií napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jasně vyplývá, že tuto námitku vznesl stěžovatel až v dovolacím řízení (není zřejmé, že by ji stěžovatel uvedl v odvolání, ačkoliv mu byl obsah/odůvodnění prvostupňového rozhodnutí znám, a z vyjádření oprávněných osob k dovolání vyplývá, že tato skutečnost nebyla nikdy předtím v řízení stěžovatelem zpochybněna). Ústavnímu soudu nezbývá než tuto námitku odmítnout jako neopodstatněnou (příp. nepřípustnou), když stěžovatel jiuplatnil až v dovolacím řízení a před Ústavním soudem, ač měl bezpochyby možnost tuto námitku vznést před prvostupňovým i odvolacím soudem, jejichž úkolem je provádět důkazy k návrhům účastníků a poté tyto důkazy hodnotit.

Otázkou uzavření darovací smlouvy v tísni se zabývaly všechny tři instance obecného soudnictví a své závěry dostatečně, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Je zřejmé, že tyto závěry nejsou ani v extrémním rozporu s provedenými důkazy; výpověď svědkyně H. prvostupňový soud evidentně hodnotil. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jaká zásadní zjištění z této výpovědi měly prvostupňový i odvolací soud (údajně) opomenout. Úkolem Ústavního soudu přitom není přehodnocování důkazů provedené obecnými soudy; není přitom zřejmé, že by zde bylo zásadní pochybení nebo že by byl tento důkaz v hodnocení soudů opomenut.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, protopostupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2009

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.