III. ÚS 135/05
III.ÚS 135/05 ze dne 23. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti E. G., zastoupené Mgr. Monikou Staňkovou, advokátkou se sídlem Chelčického 8, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. 9 To 697/2004 za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 9 To 697/2004 a řízení, které mu předcházelo s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že byla jako poškozená v trestním řízením vedeném proti obžalovanému T. H. (dále jen "obžalovaný") svým zmocněncem dne 26. 11. 2004 vyrozuměna o nařízeném veřejném zasedání o odvolání obžalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 8. 2004 sp. zn. 4 T 34/2003. Současně s vyrozuměním o konání veřejného zasedání nezaslal odvolací soud ani před ním soud nalézací zmocněnci stěžovatelky stejnopis odvolání obžalovaného, které směřovalo výhradně do výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jako poškozené částku 66 017,- Kč. Tento stejnopis byl údajně doručen zmocněnci poškozené na jeho žádost až dne 14. 12. 2004 faxem, čímž podle názoru stěžovatelky došlo k porušení ustanovení § 233 odst. 1, odst. 2 trestního řádu ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 trestního řádu, neboť takovým postupem soudů obou stupňů nebyla dodržena pětidenní lhůta k přípravě, aniž však tato okolnost byla důvodem k odročení veřejného zasedání. Stěžovatelka tvrdí, že z tohoto důvodu nemohla reagovat na odvolací důvody obžalovaného a svůj nárok v adhezním řízení řádně doložit. Odvolací soud odvolacím důvodům obžalovaného přisvědčil, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku s jejím nárokem podle ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal na občanskoprávní řízení.

II.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky vyžádal zapůjčení vyšetřovacího a trestního spisu vedeného Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 4 T 34/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Stěžovatelka se jako poškozená, zastoupená zmocněncem JUDr. Miroslavem Kříženeckým, připojila se svým nárokem na náhradu škody k zahájenému trestnímu řízení proti obžalovanému T. H. v částce 82 237,- Kč (č. l. 137-150). Z protokolu o hlavním líčení, konaném před Okresním soudem Plzeň-město dne 10. 5. 2004, vyplývá, že obhájce obžalovaného vyslovil pochybnost o oprávněnosti a důvodnosti stěžovatelkou uplatněného nároku na náhradu škody, neboť ten nebyl blíže specifikován (č. l. 218).

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 8. 2004 sp. zn. 4 T 34/2003 byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 8. 11. 2002 jako řidič osobního vozidla nesledoval řádně situaci v provozu a v důsledku toho nestačil včas své vozidlo před přechodem pro chodce zabrzdit a srazil chodkyni I. G., která v důsledku tohoto střetu utrpěla mnohočetná zranění, jimž krátce nato podlehla.

Za spáchání výše označeného trestného činu byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků (podle § 224 odst. 2 trestního zákona), přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle ustanovení § 49 odst. 1 trestního zákona byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků.

Obžalovanému bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradu škody (podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) částku 66.017,- Kč, a se zbytkem svého nároku byla stěžovatelka podle ustanovení § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění předmětného rozsudku soud prvního stupně rozvedl, jaké částky a jejich výši považoval z uplatněného nároku stěžovatelky (snachy zesnulé) za oprávněné, přičemž od požadované částky odečetl plnění ve výši 10 000,- Kč poskytnuté stěžovatelce obžalovaným.

Proti rozsudku nalézacího soudu, a to výlučně proti té části jeho výroku, jímž byla obžalovanému uložena povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 66 017,- Kč, podal obžalovaný odvolání, které bylo doručeno do podatelny soudu prvního stupně dne 1. 10. 2004 (č. l. 268). Obžalovaný v předmětném odvolání zdůraznil, že nárok stěžovatelky tak, jak byl uplatněn v trestním řízen, nebyl stěžovatelkou řádně a zcela doložen. Zejména nebyla podle jeho názoru nikdy v průběhu řízení prokázána souvislost mezi omezením pracovní doby a poté opuštěním dosavadního zaměstnání stěžovatelkou z důvodu péče o pozůstalého manžela zesnulé, a rovněž tak nebyl prokázán rozsah nákladů spojených s její úhradou zdravotního a sociálního pojištění.

Jak vyplývá z referátu na č. l. 271 a zde založených dodejek, stěžovatelce a zmocněnci poškozených bylo dne 26. 11. 2004 doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu nařízeného na den 16. 12. 2004. Tohoto veřejného zasedání se účastnil v substituci zmocněnec poškozené a stěžovatelka. V průběhu veřejného zasedání (podle protokolu o veřejném zasedání vyhotoveném podle pořízeného zvukového záznamu na č. l. 275-276) byly čteny k důkazu listinné důkazy předložené zmocněncem stěžovatelky.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 9 To 697/2004 se zjišťuje, že na základě odvolání obžalovaného byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovatelce zrušen a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla podle ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného je důvodné, neboť zmocněnec stěžovatelky sice doložil k uplatněnému nároku stěžovatelky celou řadu písemných dokladů, tyto listinné doklady však neobsahují ohledně zdravotního stavu pozůstalého manžela "žádnou aktuální lékařskou zprávu, která by se týkala inkriminovaného období, přičemž jediná lékařská zpráva byla předložena až v odvolacím řízení, kde byla také k důkazu provedena". Protože se však jedná o zprávu z března 1999 a lze z ní pouze zjistit, že pan Š. G. byl podroben operaci a po úspěšném zákroku byl bez dalších zdravotních komplikací předán na interní kliniku, označil odvolací soud tuto lékařskou zprávu za neprůkaznou zejména ve vztahu k zdravotnímu stavu pana Š. G. v době od 8. 11. 2002 a v průběhu roku 2003, tedy za období, za které stěžovatelka požaduje náhradu škody. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelkou nebyla nijak doložena bezmocnost pozůstalého vdovce ani pokles příjmů stěžovatelky, nelze tedy bez dalšího dovodit jen z daňového přiznání za rok 2001, aniž byly skutečné příjmy stěžovatelky dokladovány za rok 2003 a porovnány s příjmy za rok 2002, že stěžovatelka utrpěla skutečně škodu v požadované výši spočívající v nutné péči o pozůstalého Š. G. Tato příčinná souvislost, zdůraznil dále odvolací soud, není zřejmá ani z dokladů za sociální a zdravotní pojištění, resp. z dalších dokladů předložených soudu při veřejném zasedání. Protože obžalovaný uplatněný nárok stěžovatelky neuznává, bylo povinností stěžovatelky tento nárok v adhezním řízení řádně doložit, což se nestalo, a to přesto, že zmocněnec poškozené o námitkách obžalovaného proti uplatněnému nároku "samozřejmě věděl a to naposledy i z odůvodnění odvolání obžalovaného, které mu bylo zasláno soudem prvního stupně".

Odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka měla po dobu celého trestního řízení dostatek času k tomu, aby svůj nárok nejen řádně uplatnila, ale především řádně doložila. Protože rozsah dokazování, nezbytný k posouzení nároku stěžovatelky, by ve svém rozsahu jednoznačně přesahoval potřeby a rámce trestního řízení, rozhodl odvolací soud jak bylo výše uvedeno.

III.

Po prostudování spisového materiálu, včetně napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a obsahu ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti je údajně vadný procesní postup jak soudu nalézacího, který měl porušit své povinnosti tím, že nepostupoval podle ustanovení § 251 odst. 3 trestního řádu a nedoručil stejnopis odvolání zmocněnci stěžovatelky, tak i soudu odvolacího, který měl údajně z důvodu nedodržení pětidenní lhůty k přípravě stěžovatelky veřejné zasedání odložit.

Ústavní soud, vycházeje z obsahu připojeného spisu, konstatuje že z dodejek založených na č. l. 271 je zřejmé, že stěžovatelka i její zmocněnec obdrželi dne 26. 11. 2004 vyrozumění o konání veřejného zasedání uskutečněného dne 16. 12. 2004, tedy s dostatečným časovým předstihem, ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 trestního řádu. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu konaného dne 16. 12. 2004 (na č. l. 275-276) Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelka, osobně na tomto zasedání přítomná, resp. její zmocněnec ve vztahu k nedodržení pětidenní lhůty k přípravě cokoli namítali. V tomto protokole rovněž není ani zmínka o tom, že by stěžovatelka prostřednictvím svého zmocněnce z tohoto důvodu navrhovala odročení veřejného zasedání nebo že by k ochraně svého údajně porušeného procesního práva využila postup uvedený v ustanovení § 203 odst. 3 trestního řádu.

Porovnáním obsahu spisového materiálu s námitkami stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že nebyla dodržena podmínka subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodování orgánů veřejné moci ve smyslu zákona o Ústavním soudu, která mimo jiné znamená, že stěžovatelka je před podáním ústavní stížnosti povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona).

Podstata a význam tohoto zákonného ustanovení však spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena a pravomocně rozhodnuta především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci takové posouzení náleží, ale také - ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu konkrétního orgánu veřejné moci byly, pokud možno neprodleně, posouzeny a případně zákonem předvídaným způsobem odstraněny (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. č. 8, pod č. 95, str. 367).

Některé námitky, které stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení, a z nichž dovozuje údajné porušení svých práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, se jeví ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jako nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vymykají (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2003 sp. zn. III. ÚS 183/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. č. 30, nález č. 89, str. 351).

Ústavní soud v dané věci konstatuje, že v adhezním trestním řízení, které se akcesoricky upíná k meritornímu řízení, v němž je rozhodováno o vině a trestu, obecný soud respektoval procesní práva stěžovatelky. Postup krajského soudu, vedoucí k odkazu na řízení občanskoprávní, nevybočil z mezí a hledisek stanovených v trestním řádu, sledujících mj. požadavek urychlení trestního řízení. Při rozhodování krajského soudu nebyly splněny předpoklady § 228 odst. 1 věta druhá trestního řádu, za kterých by povinnost obviněného k náhradě škody musela být vyslovena. Krajský soud postupoval podle § 229 odst. 1 trestního řádu, který připouští odkázat poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních za situace, kdy podle výsledků dokazování není pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo. Z rozhodnutí krajského soudu nelze dovozovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a rovnost účastníků.

Ústavní soudnictví slouží především k přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž eventuální protiústavnost nelze napravit jinak (např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, str. 243 a usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, č. 61, str. 489). V dané věci o stěžovatelkou uplatněných nárocích na náhradu škody v adhezním trestním řízení dosud nebylo rozhodnuto s konečnou platností, protože ta se může domáhat svých tvrzených majetkových práv v řízení ve věcech občanskoprávních, na něž byla v adhezním řízení odkázána. Jinými slovy vyjádřeno, stěžovatelce nadále zůstává možnost domoci se uplatněného majetkového nároku v občanskoprávním řízení. V tomto případě nelze než trvat na tom, aby stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti vyčerpala procesní prostředky občanskoprávní, které jí právní řád k ochraně těchto práv poskytuje. Z hlediska Ústavního soudu dosud řízení stěžovatelky o nároku na náhradu škody nebylo pravomocně ukončeno, neboť stěžovatelka má k dispozici celý další úplný občanskoprávní proces a její pozice je usnadněna tím, že k prokázání svých nároků může event. využít též výsledků trestního řízení.

Ústavní soud odkazuje v tomto směru na svou konstantní judikaturu (např. rozhodnutí ve věcech III. ÚS 600/04, I. ÚS 339/04, I. ÚS 612/04, I. ÚS 413/01).

Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2006

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.