III. ÚS 1345/17
III.ÚS 1345/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti MORAVIA CANS a. s., sídlem Tovární 532, Bojkovice, zastoupené Mgr. Ing. Radkem Matuštíkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 8 Afs 70/2016-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to z důvodu porušení jejího práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelce byla rozhodnutím finančního úřadu (správce daně) doměřena daň z příjmů právnických osob za rok 2009, dodatečně zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob a současně uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně a z částky dodatečně snížené daňové ztráty. Vedlejší účastník následně zamítl stěžovatelčino odvolání. Stěžovatelka podala žalobu, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2016 č. j. 62 Af 43/2014-168 vyhověl a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil.

3. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kde namítala nesprávné právní závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 8 Afs 70/2016-32 kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost podle § 104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Uvedl, že stěžovatelka uplatnila před krajským soudem více žalobních bodů, přičemž jeden z nich shledal krajský soud důvodným, proto rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil. Stěžovatelka kasační stížností brojí proti závěrům krajského soudu, které se týkaly jiných žalobních bodů, u nichž krajský soud důvodnost žaloby neshledal. Stěžovatelka se však dle Nejvyššího správního soudu nedomáhá jiného výroku rozsudku krajského soudu (v řízení byla úspěšná), nýbrž toho, aby v odůvodnění daného rozsudku byly uvedeny i další důvody zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015 č. j. 5 Afs 91/2012-41.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že uplatnila čtyři žalobní body a krajský soud ve svém rozsudku formuloval závazné právní názory ke každému z nich; stěžovatelka se dvěma závěry nesouhlasila, proto podala kasační stížnost. Odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem omezuje její přístup ke kasačnímu soudu, neboť soudní řád správní nepodmiňuje podání kasační stížnosti "procesní neúspěšností" stěžovatele v žalobním řízení. Stěžovatelka poukázala na odlišná stanoviska některých soudců Nejvyššího správního soudu prezentovaná k usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 91/2012-41. Namítla, že výklad zastávaný rozšířeným senátem v daném usnesení znamená, že by stěžovatelka musela opakovaně procházet odvolacím řízením a dvěma stupni soudního přezkumu (tj. znovu podat žalobu, a to proti novému rozhodnutí vedlejšího účastníka a následně i kasační stížnost); mohla by tak absolvovat i několik "koleček" rozhodování (v daňových věcech bývá řešeno více sporných otázek). Uvedené však podle ní zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), neumožňuje, neboť limituje stanovení daně lhůtou deseti let; zahájení soudního řízení přitom tuto lhůtu nestaví (poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2014 č. j. 2 Afs 79/2012-49). Usnesení rozšířeného senátu podle ní vycházelo při stanovení podmínky "procesní neúspěšnosti" účastníka (stěžovatele) ze srovnání procesních řádů, avšak pominulo jejich podstatné rozdíly. V řízení dle daňového řádu se posouzení každé ze sporných otázek promítne přímo do výroku rozhodnutí, neboť každá má prakticky vliv na výši daně nebo penále; daňový subjekt tedy může podat odvolání pokaždé, kdy není zcela úspěšný a neúspěch se projeví v jeho daňové povinnosti nebo sankcích. Oproti tomu správní soud podle soudního řádu správního žalobu toliko zamítne nebo napadené rozhodnutí zruší; výrok nevymezuje hmotná práva daňového subjektu (žalobce), neboť ta jsou stanovena (toliko) závaznými právními názory soudu vyslovenými v odůvodnění rozsudku. Výklad rozšířeného senátu tedy může také znamenat, že daňový subjekt procesně úspěšný, byť jen ohledně částky 1 Kč, by nemohl podat kasační stížnost, i když mu na základě dalších závazných právních názorů správního soudu daňový orgán doměří (následně) 1 miliardu Kč. Stěžovatelka též namítla, že rozšířený senát nezohlednil ve svých závěrech "dosavadní téměř 50 let kontinuálně využívanou judikaturu" (poukázala na zmíněná odlišná stanoviska soudů rozšířeného senátu).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřípustnost, proto bylo pro Ústavní soud stěžejní otázkou odepření stěžovatelce přístupu právě k danému správnímu soudu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

8. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší správní soud nepostupoval při rozhodování libovolně, neboť v napadeném usnesení svůj závěr řádně odůvodnil, přičemž současně poukázal na výklad zaujatý jeho rozšířeným senátem. Polemika stěžovatelky tak ve své podstatě směřuje spíše proti vlastním závěrům rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení č. j. 5 Afs 91/2012-41.

9. Ústavní soud předesílá, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva, neboť jeho úlohou je ochrana ústavnosti. Stěžovatelka se domáhá změny právního názoru Nejvyššího správního soudu v rovině zákonnosti, a sice požaduje jiný výklad § 104 odst. 2 s. ř. s. Nadto stěžovatelka očekává, že Ústavní soud v dané otázce přípustnosti kasační stížnosti zastane namísto Nejvyššího správního soudu funkci sjednocovatele jeho judikatury (stěžovatelka se přiklání k disentujícím stanoviskům některých soudců daného rozšířeného senátu), neboť uvedené usnesení rozšířeného senátu představovalo sjednocení do té doby rozporné judikatury kasačního soudu (§ 17 s. ř. s.). Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu, které se "opírá" o usnesení rozšířeného senátu téhož soudu, však považuje Ústavní soud za ústavně konformní, resp. neshledal, že by závěr Nejvyššího správního soudu představoval porušení základních práv stěžovatelky. Právo na přístup k soudu nezakládá povinnost meritorního přezkumu Nejvyšším správním soudem na základě kasační stížnosti stěžovatelky v každé fázi řízení v její věci (resp. na přezkum opakovaný v jedné věci). Vlastní právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je pak podrobně a přesvědčivě odůvodněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 2875/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.