III. ÚS 1341/13
III.ÚS 1341/13 ze dne 23. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2013 č. j. 13 Co 204/2012-369, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 12. 2011 č. j. 12 Nc 1616/2010-298, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích v řízení ve věci péče o nezletilé V. D. a D. D. o úpravu poměrů pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů rozhodl tak, že 1. svěřil obě děti do výchovy matky Š. D., 2. určil, že otec nezletilých (stěžovatel) je povinen s účinností od 1. 12. 2011 přispívat na výživu V. částkou 3 000 Kč měsíčně a D. 1 500 Kč a 3. upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi.

Na základě výsledků provedeného dokazování a zejména závěrů znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že je v zájmu obou nezletilých, kteří k sobě mají vzájemně velmi dobrý vztah, aby byli svěřeni do péče matky, neboť toto výchovné prostředí je nyní nejvýhodnější navzdory v minulosti zřejmému ovlivňování nezletilého V. (v důsledku níž otce odmítal), jelikož matka v současné době vede nezletilé k obnovení a upevnění jejich styku s otcem a umožňuje (od května 2011) poměrně široký styk. Podle soudu jsou sice oba rodiče způsobilí k výchově nezletilých a mají na výchově zájem, avšak jejich svěření do střídavé péče není (i podle názoru znalce) v jejich zájmu, a to nejen vzhledem k věku nezletilé D. a citlivé povaze V. (jakož i jeho nástupu do školy), ale i se zřetelem k tomu, že rodiče dětí nejsou v současné době ochotni spolu komunikovat, byť je možné (i pro probíhající mediaci), že v budoucnu mezi nimi "kvalifikovaná komunikace" "fungovat" bude. Výživné, které otec dosud poskytoval, považoval soud za dostatečné, a proto mu s přihlédnutím na nyní stanovenou výši výživného dluh nevznikl; maje na zřeteli zájmy nezletilých dětí též podrobně zdůvodnil úpravu relativně rozsáhlého styku otce s oběma nezletilými dětmi.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně zjistil pro své rozhodnutí skutkový stav v potřebném rozsahu, jenž byl v odvolacím řízení doplněn toliko o zjištění poměrů současných. Z "aktuálního pohovoru" s dětmi vyplynulo, že si na stávající úpravu poměrů zvykly a přijímají ji, byť nezletilý V. s určitými výhradami. Výše výživného pak odpovídá majetkovým poměrům obou rodičů, jakož i potřebám nezletilých, a též rozsah, v jakém byl styk upraven, odpovídá jejich zájmu a slouží k upevnění jejich vztahu k otci.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 9 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

V podrobnostech namítá, že v důsledku neodůvodněné svévole a interpretace, jakož i neplnění zákonných povinností příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), došlo k tomu, že "soudy svými rozhodnutími vyhověly návrhům matky nezletilých, která ve vztahu k nezletilým jednala svévolně a ... úmyslným jednáním vyvolala v synovi ... syndrom zavrženého rodiče". Zde poukazuje především na jednání a nečinnost OSPOD poté, co matka s dětmi opustila domácnost, jakož i na pochybení při provádění pohovoru s dětmi, a jako chybné rozporuje (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09) i závěry podávající se ze znaleckého posudku PhDr. Jany Doubravové, jemuž zejména vytýká, že v úvahách o střídavé péči nezohlednil absenci komunikace (resp. absenci vůle k dohodnutí a ústupkům) ze strany matky, která je podle něj "překážkou tomu, aby nezletilé děti mohly svobodně využít své právo na výchovu oběma rodiči ve stejné míře". Nedostatky řízení před soudem prvního stupně neodstranil ani odvolací soud, a řádně se s jeho námitkami nevypořádal; též nesouhlasí s tím, že vycházel jen ze zprávy o pohovoru OSPOD s nezletilými a nenařídil vypracování revizního posudku, jak v odvolání navrhl. Naplnění zájmu dětí a práva být vychovány oběma rodiči (čl. 9 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte) může být dosaženo podle stěžovatele střídavou výchovou, pro niž byly v daném případě splněny všechny zákonné podmínky, a tudíž očekával, že se obecné soudy tím budou řídit, včetně obecnými výkladovými pravidly Ústavního soudu, což se nestalo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 32 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto nadále jde prvotně o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich závěrům v otázce výchovy nezletilých dětí, jež přijaly právě s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti a především pak - což je třeba zvlášť zdůraznit - s ohledem na zájem nezletilých V. a D. ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte a § 26 odst. 2 zákona o rodině nelze nic zásadního vytknout.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy či při rozhodování o střídavé výchově obou rodičů, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. V obecné poloze platí, že "soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci" (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/04).

Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04). Rozhodující soud musí současně dbát zásady vyjádřené v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, a nerespektovat ji by bylo i v rozporu s právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny rovněž na základě primárního zásahu do jeho základního práva vychovávat své dítě, jakož i do práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, a do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.).

Z odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů se podává, že tyto zásady znaly a z nich i vycházely.

Je totiž zjevné, že byly ve svých rozhodnutích o výchově vedeny právě zájmem nezletilých dětí, jejž opodstatněně spatřovaly - s přihlédnutím k okolnostem v době rozhodování - v požadavku stabilizace výchovného prostředí se zohledněním věku a povahy obou dětí, jakož i v eliminaci dopadů rozdílných výchovných postojů rodičů na jejich výchovu, přičemž současně nevyloučily (zde zejména soud prvního stupně) opětovné posouzení vhodnosti nyní založeného uspořádání v budoucnu. Omezení stěžovatele ve výkonu jeho rodičovských práv bylo pak minimalizováno širokým a zjištěným poměrům adekvátním rozsahem jeho styku s nezletilými, který obecné soudy současně upravily.

Stěžovatelem dovolávaný odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. 1206/09 případný není, neboť v dané věci nebyly soudy vedeny při úvahách o střídavé výchově toliko nesouhlasem matky, jak tomu bylo v odkazované věci, nýbrž zabývaly se všemi rozhodnými podmínkami pro tento způsob výchovy, přičemž (jak již bylo opakovaně vysloveno) prioritně zkoumaly, zda by svěření nezletilých do střídavé péče bylo v jejich zájmu (§ 26 odst. 2 zákona o rodině).

Okolnost, že stěžovatel jejich závěry, k nimž v řízení dospěly, v tomto smyslu nesdílí, nemůže být důvodem k tomu, aby Ústavní soud otázku vhodnosti či nevhodnosti režimu střídavé péče, tak jak byla obecnými soudy posouzena, hodnotil jinak; ostatně v obecné poloze platí, že k jinému hodnocení není Ústavní soud povolán ani v případě, že by měl za to, že je k dispozici i posouzení úpravy jiné, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - hodnocení vhodnosti výchovného prostředí nezletilých vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným.

Co do namítaného postupu soudu prvního stupně při vedení řízení se Ústavnímu soudu toliko přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že (a následně i soud odvolací) pochybil - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných procesních zásad - zde není; ve způsobu a rozsahu rozhodných zjištění pro rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovateli nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Jan Filip v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.