III. ÚS 1332/12
III.ÚS 1332/12 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem v Náchodě, Palachova 1742, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2011 č. j. 17 Co 536/2010-1338 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2012 č. j. 28 Cdo 2774/2011-1364, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv, a to zejména porušení čl. 4 Ústavy, dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na spravedlivý proces.

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27. května 2010 č. j. 5 C 34/2005-1291 zastavil řízení o části žaloby, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla právnímu předchůdci žalovaného 1) uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání (ve výroku označených) nemovitostí (výrok I). Řízení zastavil i v části o určení, že žalobce je vůči žalovanému 2) oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (výrok II), v části o uložení povinnosti žalovanému 1) uzavřít se žalobcem dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání (ve výroku číselně označených) pozemků v katastrálním území N. žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. června 2011 č. j. 17 Co 536/2010-1338 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I, III, IV, V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). K věci samé - požadavku na uzavření dohody o vydání pozemků - vzal za prokázané, že V. a M. B. - D. jako podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí uzavřeli dne 26. 10. 1946 s B. S. (kupujícím) smlouvu trhovou, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. X, o něž jde v tomto řízení. Na základě smlouvy se však otec stěžovatele vlastníkem nemovitostí nestal, neboť po uzavření smlouvy nedošlo ke vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (k intabulaci podle § 431 Obecného zákoníku občanského, publikovaného pod č. 946/1811 Sb. z. s. - dále jen "o. z. o."). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 8. 6. 1949 č. j. 5260/46-IX/A-22 pak stát rozhodl o výkupu nemovitostí od jejich vlastníků, V. a M. B. - D., podle § 10 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformně, se zápisem výkupu do pozemkové knihy k 6. 4. 1950; tím vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát. Jelikož nešlo o nemovitosti sloužící zemědělské výrobě, nýbrž k poskytování pohostinských služeb a ubytování (Lázně Rezek), nemohl se otec stěžovatele stát jejich vlastníkem ani podle ustanovení § 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb. Ačkoliv odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - pokládal žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 1) k uzavření dohody o vydání věci podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za včas podanou, stejně jako soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle § 3 tohoto zákona, jelikož jeho otec (od něhož žalobce odvozuje své postavení) ke dni převzetí nemovitostí státem nebyl jejich vlastníkem. Dodal, že v tomto řízení ani není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o výkupu nemovitostí (ze dne 8. 6. 1949), jež bylo vydáno Ministerstvem zemědělství v rámci jeho tehdejší působnosti.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl a mimo jiné uvedl, že stěžovatel může být oprávněnou osobou toliko při splnění předpokladů uvedených v § 3 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tedy jen za podmínky, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví jeho otce a z jeho vlastnictví přešly do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 tohoto zákona. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že k intabulaci (vkladu práva do pozemkové knihy) na základě trhové smlouvy ze dne 26. 10. 1946 a převodu vlastnického práva (§ 431 o. z. o.) na žalobcova otce nedošlo.

Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když uvádí, že na otce se mělo hledět jako na vlastníka, napadá zákonnost rozhodnutí o vykoupení pozemků státem, tvrdí, že je osobou oprávněnou podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Uvádí, že na základě protiprávního postupu komunistického režimu a obecných soudů svobodného státu nemovitosti restituuje právní nástupce toho, kdo za nemovitosti dostal v roce 1946 řádně zaplaceno.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížností napadená rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní nelze. Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Odůvodnění obecných soudů odpovídá ustálené judikatuře. Je třeba souhlasit se stěžejním názorem obecných soudů, že vlastnické právo právní předchůdce stěžovatele nikdy nenabyl, neboť nikdy nedošlo k intabulaci předmětné trhové smlouvy, a proto ani nemůže být osobou oprávněnou. V tomto ohledu lze odkázat na obecnou zásadu soukromého práva vigilantibus iura scripta sunt, a proto stěžovatel pouze nese následky chování svého právního předchůdce.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.