III. ÚS 1324/17
III.ÚS 1324/17 ze dne 20. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti IS-REAL, s. r. o., sídlem Americká 584/14, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou, sídlem Francouzská 229/16, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 23 Cdo 3464/2016-335, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015 č. j. 69 Co 220/2015-310 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2014 č. j. 32 Cdo 1189/2012-184, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Městské části Praha 2, sídlem nám. Míru 600/20, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka uzavřela jako mandatář s vedlejší účastnicí dne 3. 1. 2000 smlouvu o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností (dále jen "mandátní smlouva"); jejím předmětem bylo úplatné obstarávání nemovitostí a výkonu práv a povinností ze soukromoprávních a veřejnoprávních vztahů k nemovitostem, které byly vedlejší účastnicí stěžovatelce svěřeny ke správě. Podle čl. 8 odst. 2 mandátní smlouvy činila výše úplaty stěžovatelky 10% z vybraného nájemného, zvýšená o daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). 3. V průběhu právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zhodnotila jedna z nájemkyň - obchodní společnost KSK GROUP, a. s. (dále jen "KSK GROUP") - nebytové prostory ve vlastnictví vedlejší účastnice, a proto jí za vedlejší účastnicí vznikla pohledávka (s odkládací podmínkou, že bude nájemní vztah předčasně ukončen, což se stalo na základě výpovědi vedlejší účastnice). Ke zhodnocení nebytových prostor použila KSK GROUP finanční prostředky, které si půjčila od obchodní společnosti DOS, spol. s r. o. (dále jen "DOS"), přičemž k zajištění této půjčky zastavila KSK GROUP ve prospěch DOS svou pohledávku za vedlejší účastnicí. Jelikož dluh KSK GROUP (směřující k úpadku) vůči DOS (ve výši 20 472 800 Kč) nebyl řádně splacen, společnost DOS požadovala, aby vedlejší účastnice plnila svůj dluh přímo jí.

4. Vedlejší účastnice proto vstoupila do jednání s DOS. Dne 1. 3. 2006 uzavřela vedlejší účastnice s DOS nájemní smlouvu, na základě které se nájemkyní předmětných nebytových prostor na dobu dvaceti let stala DOS. Dne 24. 3. 2006 vedlejší účastnice jako postupitel uzavřela s DOS smlouvu o postoupení pohledávky; předmětem této smlouvy bylo postoupení pohledávky vedlejší účastnice za KSK GROUP (ve výši 13 594 477 Kč) za částku 9 874 098 Kč (dále jen "postupní smlouva").

5. Předmětem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí se stala otázka, zda úplata ujednaná v postupní smlouvě představuje "vybrané nájemné" podle čl. 8 odst. 2 mandátní smlouvy. Stěžovatelka se proto žalobou domáhala zaplacení částky 1 175 017,60 Kč s příslušenstvím z titulu práva na úplatu z mandátní smlouvy. Vedlejší účastnice založila procesní obranu na tom, že ani jedna z procesních stran do dne podání žaloby dlužné nájemné od KSK GROUP, jakožto nájemce, nevybrala, a dlužné nájemné nebylo vybráno ani novým věřitelem, tedy DOS, na kterou vedlejší účastnice převedla postupní smlouvou pohledávku z titulu dlužného nájemného za KSK GROUP, takže stěžovatelce nárok na zaplacení odměny podle mandátní smlouvy nenáleží, neboť smluvní podmínky pro její výplatu nebyly splněny.

6. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2015 č. j. 19 C 76/2010-231, poté co mu byla věc ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu vrácena k dalšímu řízení, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce celou žalovanou částku (i s příslušenstvím), když dospěl k závěru, že DOS byla v konkurzním řízení (vedeném na majetku dlužníka - KSK GROUP) vyplacena částka 13 682 461,66 Kč, pročež stěžovatelce náleží dle mandátní smlouvy deset procent z takto vybraného nájemného.

7. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelčinu žalobu v rozsahu částky 912 752,97 Kč s příslušenstvím zamítl. Dle zjištění odvolacího soudu totiž DOS v konkursním řízení vyplacená částka 13 682 461,66 Kč nevycházela pouze z pohledávky na zaplacení dlužného nájemného, nýbrž představovala poměrné uspokojení (v rozsahu 15,94%) všech přihlášených pohledávek DOS za úpadcem. Dle názoru městského soudu má proto stěžovatelka právo pouze na odměnu ve výši deseti procent (zvýšenou o DPH) z částky 2 167 476,30 Kč, tedy z 15,94% z částky, jež byla DOS v konkurzním (rozvrhovém) řízení vyplacena z přihlášené pohledávky ve výši 13 594 477 Kč.

8. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jmenovitě v souladu s (ústavní stížností napadeným) rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1189/2012.

II. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka nejprve připomíná kontext dané věci, přičemž zdůrazňuje, že DOS byla známa majetková situace KSK GROUP, tedy skutečnost, že je tato společnost v úpadku a veškeré pohledávky za ní jsou fakticky nevymahatelné, a proto se rozhodla vstoupit do jednání s vedlejší účastnicí o tom, že v rámci oboustranné "záchrany pohledávek" by se DOS stala nájemkyní předmětných nebytových prostor. Dle stěžovatelky bylo v řízení jednoznačně prokázáno (např. svědeckou výpovědí jednatele DOS), že smyslem postupní smlouvy nebyl samotný zájem postoupit a nabýt pohledávky za KSK GROUP (za účelem jejich dalšího vymáhání), ale že jejím smyslem a úmyslem stran bylo v prvé řadě splnit jednu z podmínek vedlejší účastnice pro pronájem stejných nebytových prostor navazující nájemkyni, a to že vedlejší účastnici bude - kýmkoli a jakoukoli formou - uhrazeno dlužné nájemné KSK GROUP, k čemuž došlo "technicky" právě cestou úhrady ceny za postoupení (jinak nevymahatelných) pohledávek od DOS.

10. Vůči napadenému rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že jde o překvapivé a vzhledem k provedenému dokazování nepředvídatelné rozhodnutí. Nejvyšší soud dle mínění stěžovatelky mylně interpretoval platbu přijatou na základě postupní smlouvy, neboť ji nepovažoval za "vybrané nájemné" ve smyslu čl. 8 mandátní smlouvy, přestože prokazatelným úmyslem stran vyjádřeným v tomto ujednání bylo určit odměnu ze všech plateb inkasovaných z důvodu existence pohledávek na nájemném; v daném případě důvodem platby za postoupení pohledávky byla zcela nepochybně existence pohledávky z dlužného nájemného, pročež vedlejší účastnice získala prostředky, jejichž původním právním důvodem byl nárok na úhradu nájemného. Úmyslem stran postupní smlouvy tedy dle stěžovatelky byla pouze úhrada dluhu na nájemném a splnění podmínky stanovené vedlejší účastnicí pro pronájem předmětných prostor DOS.

11. Stěžovatelka proto zdůrazňuje, že se nemůže ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v napadeném rozsudku (jenž se promítl i do napadeného rozsudku městského soudu), že měla nárok na odměnu pouze z částky vymožené DOS v konkurzním řízení, a to za situace, kdy vedlejší účastnice v rozhodné době neevidovala na nájemném za původní nájemnicí žádný dluh a dle svého vyjádření jej vypořádala v plném rozsahu postupní smlouvou. Dle názoru stěžovatelky je přitom zcela irelevantní, zda bylo nájemné společnosti DOS původním dlužníkem (KSK GROUP) uhrazeno, či nikoliv, protože pro vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je podstatné pouze to, že dlužnou částku (v určitém rozsahu) z titulu dlužného nájemného vedlejší účastnice inkasovala od DOS, jak ostatně konstatoval městský soud v původním rozsudku ze dne 14. 12. 2011 č. j. 69 Co 473/2011-153. V této souvislosti navíc stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřípustným způsobem přehodnotil skutková zjištění obvodního soudu a městského soudu, když změnil hodnocení provedené platby jako faktické úhrady nájemného na nesouvisející platbu odměny za postoupení pohledávky, ačkoliv byla oběma stranám této smlouvy zřejmá její nedobytnost.

12. Nadto považuje stěžovatelka napadený rozsudek Nejvyššího soudu za nedostatečně odůvodněný. Se stěžovatelčiným poukazem na praxi v případě privatizace bytových družstev se totiž vypořádal dovolací soud toliko obecným odkazem na "kvalitativně jinou situaci", což považuje stěžovatelka za zcela nedostatečné.

13. Městskému soudu potom stěžovatelka vytýká, že v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování o dosud neprovedené listinné důkazy. Podle názoru stěžovatelky pro takový postup nebyly splněny předpoklady předvídané ustanovením § 213 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a pokud odvolací soud považoval nalézacím soudem provedený důkaz (rozvrhovým usnesením) za nedostatečný, měl rozsudek obvodního soudu - pro nepřezkoumatelnost - zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1901/98, 30 Cdo 1198/2001, 29 Odo 177/2002 a 26 Cdo 4066/2007). Stěžovatelka proto trvá na své (již v dovolacím řízení uplatněné) námitce, že důkazy provedené městským soudem je třeba hodnotit jako nepřípustné "novoty", a že tedy správně měl odvolací soud návrh vedlejší účastnice na doplnění dokazování zamítnout. V důsledku pochybení odvolacího soudu totiž dle stěžovatelky došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

16. Podstatou projednávané věci, vycházející z - na první pohled - poněkud nepřehledného skutkového stavu, je otázka výkladu čl. 8 odst. 2 mandátní smlouvy, resp. v něm ujednaného sousloví "vybrané nájemné".

17. K této otázce se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vyjádřil tak, že mimo jiné konstatoval: "Je nepochybné, že odvolací soud přes užitou formulaci, podle níž ´nájemné bylo vybráno, ač nebylo vybráno správcem a na dohodnutý podúčet obce´, nehodlal zpochybnit zcela zřejmou skutečnost, že úplata za postoupení pohledávky na nájemném je platbou z jiného titulu než platba nájemného. Odvolací soud vycházel z toho, že postoupení pohledávky z titulu nájemného třetímu subjektu je způsobem řešení situace, kdy je pohledávka z titulu nájemného obtížně vymahatelná, a své rozhodnutí založil na úvaze, že inkasovaná úplata za postoupení takové pohledávky je (v rozsahu její výše) ekonomickým ekvivalentem nezaplaceného nájemného. Pro závěr, zda inkaso úplaty za postoupení pohledávky z titulu nájemného založilo žalobkyni uplatněné právo na úplatu za výkon správy, je však rozhodné, co bylo v tomto ohledu mezi ní a dovolatelkou ujednáno, tedy smlouva. Je pak třeba přisvědčit dovolatelce, že jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě, podle něhož se výše úplaty za výkon správy odvíjí od vybraného nájemného, je do té míry pregnantní, že o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) není pochybností a není tu prostor pro takový výklad, že vůlí smluvních stran při uzavírání smlouvy bylo vázat úplatu za výkon správy též na inkaso jiných než ve smlouvě výslovně a taxativně uvedených plateb. O tom, že úplata za postoupení pohledávky z titulu nájemného není nájemným, pak pochyb není, na čemž nic nemění ani odvolacím soudem akcentovaná ekonomická souvislost."

18. Proti těmto závěrům dovolacího soudu předkládá stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhlou polemiku, přehlíží však, že k jejímu posouzení není Ústavní soud povolán, neboť stěžovatelka zpochybňuje toliko správnost, nikoliv však ústavnost Nejvyšším soudem přijatých závěrů; že kategorie správnosti není referenčním kritériem pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, bylo pojednáno výše.

19. Jinými slovy řečeno, i kdyby bylo namístě se stěžovatelkou souhlasit, že jí předkládaná (extenzivní) interpretace rozhodného ujednání v čl. 8 odst. 2 mandátní smlouvy je možná (resp. správná či správnější), nelze ztrácet ze zřetele, že i tak dovolacím soudem zvolený výklad - v rámci ústavněprávního přezkumu - obstojí, neboť je řádně odůvodněn, a nelze jej považovat za svévolný (naopak vychází z textu ujednání, jež bez dalšího žádné pochybnosti nevyvolává).

20. V té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka namítá, že obecné soudy měly považovat platbu sjednanou v postupní smlouvě za "vybrané nájemné", je proto nutno označit stěžovatelčiny námitky za zjevně neopodstatněné, neboť v nich obsažená argumentace není s to zpochybnit ústavní konformitu obecnými soudy zvoleného výkladu rozhodného ujednání mandátní smlouvy; příznačně se přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nedovolává porušení některé (hmotněprávní) kogentní normy.

21. Namítá-li přitom stěžovatelka, že v případě napadeného kasačního rozsudku jde o překvapivé rozhodnutí, v rámci kterého dovolací soud přehodnotil skutková zjištění nalézacího soudu, postačí zdůraznit, že Nejvyšší soud nepřehodnocoval skutková, nýbrž pouze právní hodnocení, k čemuž dozajista pravomoc má; prvky překvapivosti proto Ústavní soud oproti přesvědčení stěžovatelky v napadeném rozsudku neshledává.

22. Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v námitce, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu není řádně odůvodněn (v podrobnostech viz výše), a to ani v části, ve které dovolací soud poukázal na "kvalitativně jinou situaci". V dané pasáži odůvodnění totiž dovolací soud odkázal na stanovisko obvodního soudu, inkriminovanou část odůvodnění je proto třeba hodnotit v uvedených souvislostech, nikoliv izolovaně, jak činí stěžovatelka - a když pak v rámci této své námitky polemizuje (na str. 11 ústavní stížnosti) se správností nalézacím soudem přijatého závěru, je zřejmé, že ani tato námitka nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.

23. Pouze na margo stěžejní otázky projednávané věci - a zcela nad rozhodný rámec ústavněprávního přezkumu - je možné jen připomenout, že stěžovatelka sice na jedné straně konzistentně tvrdí, že pohledávka z dlužného nájemného za původní nájemkyní KSK GROUP byla fakticky nedobytná, současně se ale domáhá své odměny z mandátní smlouvy ve výši vypočítané právě z částky, kterou vedlejší účastnice z titulu postoupené pohledávky obdržela, přestože je zjevné, že DOS za tuto "mimořádně nebonitní" pohledávku zaplatila výrazně více, než kolik posléze obdržela v rámci konkurzního řízení. Lze tak v tomto ohledu uzavřít, že i kdyby - v daném skutkovém kontextu - bylo možno mít jisté pochybnosti o správnosti dovolacím soudem zvolené interpretace, nebylo by současně možno přehlížet, že i o stěžovatelkou předkládaném výkladu by bylo nutno - prizmatem kategorie správnosti - mít určité pochybnosti.

24. Vytýká-li konečně stěžovatelka odvolacímu soudu, že provedl nepřípustné důkazy, resp. že případně rozsudek obvodního soudu nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, nelze ani v tomto ohledu stěžovatelce jakkoli přisvědčit. Smyslem (a účelem) stěžovatelkou (patrně) dovolávaného ustanovení § 213 odst. 4 věta za středníkem o. s. ř. je, aby odvolací soud (zásadním způsobem) nepřehodnocoval skutková zjištění nalézacího soudu na základě (stěžejních) důkazů, jež nebyly (resp. nemohly být) v řízení před soudem první instance provedeny. To však není případ posuzované věci. Městský soud jen obvodním soudem provedený důkaz rozvrhovým usnesením hodnotil v celkovém kontextu daného konkurzního řízení, tedy provedl pouze to, co již provést mohl (a měl) nalézací soud, kdyby obsah tohoto rozvrhového usnesení hodnotil správně; v této souvislosti stojí za připomenutí, že obvodní soud od daného hodnocení nikterak "neodradila" ani skutečnost, že dle jeho závěrů DOS v rozvrhovém řízení měla obdržet vyšší částku, než činila výše (přihlášené) pohledávky z titulu dlužného nájemného (srov. výše body 4. a 6.). Když proto odvolací soud svým postupem tuto zjevnou nesprávnost korigoval, nepostupoval v rozporu s § 213 o. s. ř., ani neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelkou předkládané odkazy na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu tudíž nejsou přiléhavé.

25. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy neprokázala; právní závěry, ke kterým dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích, i řízení, jež jejich vydání předcházelo, je bezpochyby třeba hodnotit jako ústavně souladné. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

26. Odmítnout pak bylo třeba i návrh, aby vedlejší účastnice nahradila stěžovatelce náklady řízení, neboť k takovému postupu nebyl dán podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu prostor; stejně tak musel být odmítnut rovněž návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.