III. ÚS 1318/12
III.ÚS 1318/12 ze dne 26. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 30. 3. 2012 č. j. 1 ZT 101/2012-14, a usnesení Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. 3. 2012 č. j.: ÚDV-19/TČ-2010-009011, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení výše konkretizovaného zákona, resp. jeho ustanovení.

K porušení stěžovatelových práv mělo dojít především tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 134 odst. 2 a § 160 odst. 1 tr. řádu). Policejnímu orgánu stěžovatel vytýká, že dovodil jeho účastenství ve formě pomoci, avšak nekonkretizoval patřičně hlavní pachatele, skutky, jichž se měly dopustit, ani pravomoci, které měly vykonávat způsobem odporujícím zákonu či jinému právnímu předpisu. Tvrdí, že "komise pro úpravu poměrů rodin kulaků" při ONV Doksy neexistovala, jeho podpisy na listinách, které mají souviset s její činností, byly podvrženy, a dovozuje, že ani "nebylo prokázáno" jeho "seznámení" se Směrnicí ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlností ze dne 22. 10. 1951. Stěžovatel posléze poukazuje na to, že dikce § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku je "naprosto nekonkrétní, a natolik gumová, aby vyhovovala jakémukoli jednání, které je v současné době považováno za trestné a bylo spáchané v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989", a polemizuje i s úpravou obsaženou v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákoně č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a v ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku; dovozuje, že "i kdyby stíhané jednání bylo trestné", došlo k jeho promlčení, přičemž pozdějším zákonem nemůže být "jakkoliv obnovena jeho trestnost".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo shora specifikovaným usnesením policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání jako účastníka zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve spojení s § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku; rovněž napadeným usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).

Z napadeného usnesení policejního orgánu se především podává vymezení účastenství stěžovatele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku, resp. který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutku, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".

Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 258/02).

Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Aniž to stěžovatel v ústavní stížnosti jakkoliv namítal, orgány činné v trestním řízení nepochybně v dalším postupu nepominou věnovat bližší pozornost podřazení stíhaného skutku ohlášené kvalifikaci ve smyslu "podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) zákona č. 86/1950 Sb. ve znění zákona č. 63/1956 Sb.", neboť takový úsudek podrobněji zatím odůvodněn není (jmenovitě co do - jinak zde specificky významné - okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), a totéž platí o úvaze, že použití trestního zákoníku [§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb.] je pro stěžovatele příznivější, pakliže se - dosud - toliko naznačuje, že je nesena pouhým srovnáním trestních sazeb, nehledě na to, že zůstala pominuta možnost, že by stěžovateli byly "příznivější" i další trestní normy, jež trestnímu zákoníku předcházely.

Tyto nedostatky (odůvodnění) jsou v dalším průběhu přípravného řízení buď odstranitelné, bez toho, že by došlo ke ztížení možností stěžovatelovy obhajoby, anebo - samotnými orgány činnými v přípravném řízení - zohlednitelné jinak. Byl-li by posléze stěžovatel obžalován, je mu k případnému zpochybnění trestního obvinění k dispozici celé další trestní řízení, včetně eventuálních opravných prostředků v režimu obecného soudnictví.

Je-li ústavní stížnost - ve smyslu výše vyloženém - zjevně neopodstatněná, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku; ten musel být, coby návrh závislý (akcesorický), odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Již jen k doplnění a nad rozhodný rámec se sluší zaznamenat - ve vztahu k návrhu na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů - že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 33/01, Pl. ÚS 7/03, I. ÚS 504/10, I. ÚS 1927/09, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000, Pl. ÚS 3/10, Pl. ÚS 33/08, Pl. ÚS 16/11 a Pl. ÚS 33/11); posuzování novely právního předpisu připustil v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu neexistence normotvorné kompetence nebo pro nedodržení ústavně předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 5/02, Pl. ÚS 7/03, Pl. ÚS 13/05 a Pl. ÚS 77/06). Jelikož tyto závěry plně dopadají i na posuzovanou věc, odvíjí se od nich i další důvod, pro který je třeba tento návrh odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku prozatím předmětem ústavněprávního přezkumu nebylo, se zřetelem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993, 14/1994, N 1/1 SbNU 1, jakož i rozhodnutím ve věci prokurátorky B. - P., konkrétně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1075/09 ze dne 16. 7. 2009 a následného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2011 ve věci Polednová v. Česká republika, stížnost č. 2615/10, lze nicméně důvodně očekávat jeho udržitelnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.