III. ÚS 1312/13
III.ÚS 1312/13 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti FTV Prima, spol. s r. o., IČ: 481 15 908, se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o. se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, i.s. JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2013 č. j. 6 As 43/2012-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 6 A 162/2010-263 a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 22. června 2010 č. j. KOZ/2111/2010, sp. zn. 2010/276/KOZ/FTV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako účastníků řízení a obchodních společností 1) RTA JIŽNÍ ČECHY, s.r.o. v likvidaci, 2) RTA JIŽNÍ MORAVA, a.s. v likvidaci, 3) RTA OSTRAVA s.r.o. v likvidaci 4) RTA ZLÍN, s.r.o. v likvidaci a 5) RTA VÝCHODNÍ ČECHY, s.r.o. v likvidaci, všech se sídlem Praha 4, Nuselská 499/132, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. dubna 2013, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").

2. Stěžovatelka, která je provozovatelkou televizního vysílání, požádala podle § 21 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 13. října 2011, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") o souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci č. 012/94. Podle navrhovaného doplnění licenčních podmínek měla být oprávněna celoplošně vysílat původní plnoformátový program Prima televize digitální technologií až 24 hodin denně, aniž by byla povinna umožňovat provozovatelům lokálního a regionálního vysílání připojování jejich programů a poskytovat jim vysílací časy. S takovouto změnou se však Rada neztotožnila a odmítla k ní udělit souhlas. Ve svém rozhodnutí ze dne 22. června 2010 č. j. KOZ/2111/2010, sp. zn. 2010/276/KOZ/FTV, upozornila, že předmětné digitální vysílání je stěžovatelkou šířeno na základě jediné licence, jejíž licenční podmínky platí shodně pro analogové i digitální vysílání. Na oba uvedené druhy vysílání se tak vztahuje i její povinnost poskytovat vysílací časy provozovatelům regionálního vysílání, kteří zas mají podle svých platných licenčních podmínek provozovat své vysílání právě na kmitočtech sdílených se stěžovatelkou, a to ve vysílacích časech stanovených platnou licenční podmínkou na základě jejich vzájemné dohody. Požadovaná změna, která by byla provedena jednostrannou změnou licenčních podmínek stěžovatelky bez vzájemné dohody o úpravě příslušných licenčních podmínek jednotlivých provozovatelů televizního vysílání na sdílených kmitočtech, podle Rady nemá oporu v zákoně.

3. K žalobě stěžovatelky zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2010 č. j. 6 A 162/2010-72 uvedené rozhodnutí Rady, neboť jej považoval za vydané poté, co ve smyslu § 21 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání marně uplynula lhůta 60 dnů od podání žádosti, a tedy souhlas se změnou licenčních podmínek byl udělen na základě právní fikce pozitivního rozhodnutí. S takovýmto hodnocením se však neztotožnil Nejvyšší správní soud, který se věcí zabýval na základě kasačních stížností Rady a provozovatelek regionálního vysílání (vedlejších účastnic tohoto řízení). Jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 14. září 2011 č. j. 6 As 21/2011-230, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2463/2012, i on shledal, že k uplynutí předmětné lhůty došlo ještě před rozhodnutím Rady, podle jeho názoru se však právní fikce ve smyslu uvedeného ustanovení neuplatní v případě tzv. sdílených licencí k provozování televizního vysílání, kdy jsou práva nastolená v jedné licenci velmi úzce provázána s povinnostmi stanovenými v licenci jiného provozovatele vysílání. Ve svém odůvodnění se zevrubně zabýval institutem právní fikce a jeho účelem, kterým je zejména právní jistota a posílení práv účastníků řízení. Zdůraznil přitom problematičnost jejího uplatnění ve vztahu k třetím osobám, do jejichž práv by takovéto rozhodnutí mohlo citelně zasáhnout (nebo je dokonce vyprázdnit), aniž by se proti němu mohly bránit. Vztažení fikce pozitivního rozhodnutí na případ tzv. sdílené licence, která byla jako jakési ad hoc řešení problému omezeného počtu dostupných kmitočtů zatím udělena jen stěžovatelce, brání i to, že problematiku uvedených licencí zákon nijak uceleně neupravuje.

4. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek, rozhodoval ve věci žaloby stěžovatelky opětovně Městský soud v Praze, který se tentokrát zabýval i jejími námitkami proti věcným důvodům, které vedly Radu k neudělení souhlasu se změnou licenčních podmínek. Ve svém rozsudku ze dne 22. května 2012 č. j. 6 A 162/2010-263, kterým tentokrát zamítl žalobu stěžovatelky, uvedl, že byla-li jí licence přidělena pod podmínkou, že bude v určitém rozsahu sdílet přidělené kmitočty s provozovateli regionálního vysílání, pak lze mít důvodně za to, že v případě jejího nesplnění by jí licence na základě veřejného slyšení udělena nebyla. Tato podmínka zůstala po celou dobu platnosti licence zachována a nebyla žádným rozhodnutím zrušena. Není přitom rozhodné, že v mezidobí došlo k novému způsobu vysílání, protože předmětná povinnost, jak uvedla již Rada ve svém rozhodnutí, se vztahuje nejen na vysílání analogové, ale i digitální.

5. Posledně uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem ze dne 23. ledna 2013 č. j. 6 As 43/2012-84, kterým Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti němu. Podle jeho názoru Rada svým rozhodnutím neposkytnout souhlas se změnou podmínek licence nevybočila z mezí zákonem stanovené diskrece. Stěžovatelka se nemůže jednostranně zbavit povinnosti poskytnout určené vysílací časy, stanovené jako podmínka udělení její licence pro televizní vysílání, bez souhlasu osob zúčastněných na řízení, protože taková změna by vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2009 č. j. 6 As 17/2008-140). Za důvodnou ale nepovažoval ani její námitku porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť předmětem správního řízení v nyní posuzované věci byl požadavek na změnu licence, na kterou stěžovatelka neměla nárok, nikoliv jakýkoliv zásah Rady do jejích existujících práv vyplývajících z již udělené licence. Ze stejných důvodů nemohlo dojít ani k zásahu do jejích nabytých práv nebo k porušení jejího práva na podnikání. Námitkou proti závěru městského soudu, že v konkrétní věci nenastala fikce souhlasu Rady, se Nejvyšší správní soud s ohledem na její nepřípustnost nezabýval.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Ústavní stížností, která směřuje proti dvěma posledně uvedeným rozsudkům, brojí stěžovatelka především proti výkladu § 21 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění účinném do 13. října 2011, jenž ve svém kasačním rozsudku č. j. 6 As 21/2011-230 provedl Nejvyšší správní soud. Má za to, že jeho právní názor znamená v podstatě odepření aplikace tohoto ustanovení, resp. jeho suspendaci, a to toliko s ohledem na vlastní úvahy o vhodnosti právní úpravy, které však nepřísluší soudům, nýbrž zákonodárci. Důsledkem napadených rozhodnutí tak došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Ve vlastním rozhodnutí Rady, která neudělila souhlas se změnou licenčních podmínek, spatřuje stěžovatelka i porušení svého základního práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, resp. čl. 11 odst. 1 Listiny, a její svobody podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Ačkoliv připouští, že v době udělení licence existovaly důvody pro omezení jejích práv vyplývajících z licence, v současné době se jí povinnost strpět vysílání jiných subjektů na kmitočtech, na nichž vysílá svůj celoplošný program, jeví být neproporcionální. Toto specifické omezení navíc postrádá odpovídající právní základ.
III. Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Předně je třeba uvést, že řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V dané věci se však o takovýto případ nejedná.

10. Ústavní soud považuje výklad ustanovení § 21 odst. 3 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění účinném do 13. října 2011, který provedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. září 2011 č. j. 6 As 21/2011-230 a podle něhož se právní fikce udělení souhlasu se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci neuplatní v případě tzv. sdílené licence, za odůvodněný, rozumný a ve svém celku ústavně konformní. Protože se uvedený soud velmi podrobně a přiléhavě zabýval všemi relevantními ústavně právními aspekty tohoto výkladu, Ústavní soud považuje za postačující odkázat na příslušné části jeho odůvodnění, s nimiž se ztotožňuje a jež v dostatečné míře odpovídají i na námitky stěžovatelky.

11. Pokud jde o posouzení důvodů, na jejichž základě Rada odepřela souhlas se změnou licenčních podmínek, i v této části, ve které jde především o výklad podústavního práva, má Ústavní soud za to, že se správní soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s uplatněnou argumentací. Jejich závěry nelze v žádném případě považovat za svévolné či jakkoliv vybočující z mezí přípustného výkladu právních norem. Toto hodnocení lze přitom vztáhnout i na tu část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, která reaguje na stěžovatelčinu námitku porušení jejího práva na pokojné užívání majetku.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelčina základní práva, pročež mu nezbylo než její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.